Věšák v sakristii

Být ministrantem neznamená jen chovat se důstojně v kostele při mši, ale i za jeho zdmi. Síly, které načerpáme, z nás musí prýštit do všech stran a my, rytíři Páně, máme proti zlu bojovat svou rytířskou pokorou a láskou. A když se mě někdo zeptá, proč tuto službu dělám, odpovím mu jezuitským heslem, že všechno, co dělám, konám: Ad maiorem laudem et gloriam Dei (k větší cti a slávě boží).

Zajisté jste si všimli, že se u oltáře objevilo mnoho nových tváří. To nám dorůstá nová generace. A jako se učí dělník svému oboru, tak se musí zaučit i ministrant. Nejprve se mladí naučí, kdy se má stát a kdy sedět, později jsou zasvěceni do služby u abaku a misálu. Když jsem začínal s ministrováním, objevil jsem ve skříni birety, které nosili ministranti na pohřby. S oblibou jsem si je nasazoval – přišlo mně to jako velká legrace. A tak se stalo, že jsem ve dvou z nich nalezl stářím zažloutlé srolované útržky papíru. Byly tam vypsány ministrantské služby asi tak před padesáti lety. Střídalo se zde prakticky šest ministrantů: Hubšil, Pacek, Šebetovský Jan, Šebetovský Jiří, Gazda a Hotárek.    Více...