Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719)
ThDr. Karel Eichler
Základní článek o P. Valentinu Bernardu Jestřábském. Stejné informace přináší i Eichlerova publikace Paměti panství Veverského (1891) v rámci chronologického popisu dějin veverského panství a městečka Veverské Bítýšky.
Eichler, Karel: Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719), Obzor, ročník XIII., 1890, č. 9, s. 129–133, č. 10, s. 146–148.
Valentin Bernard Jestřabský
farář a spisovatel (1630—1719).
Napsal Karel Eichler.
Byl mužem »v pravdě apoštolským,
horlivým, bdělým, příkladným, o blaho
duší sobě svěřených pečlivým.« Pocházel z Moravské Ostravy z rodičů chudých
sice, ale zbožných. Narodil se r. 1630. Po
smrti otce svého odebral se do Uh. Hradiště
studovat humaniora, kde učiteli jeho byli
Jezuité P. Martin Lassota a spisovatel P. Jiří
Kruger; matka předením výživu opatřovala.
Filosofii a bohosloví v Olomouci odbyv, posvěcen jest na kněžství r. 1663. Po dvouletém
kaplanování v Lošticích, dvě léta strávil jako
duchovní správce ve Střelicích; načež r. 1667.
dne 18. března investován na faru Veversko-Bytyšskou, kde zůstal 52 let, až do své
smrti.
Žil následovně: Ráno vstával o 4 hodinách, modlil se kanonické hodinky a jiné
modlitby, rozjímal, na kázání se připravoval;
mezi tím musili domácí zachovávati hluboké
mlčení. K deváté hodině chystal se na mši
svatou. Odslouživ ji s vroucnou zbožností
setrval v kostele a pak ještě doma v díkůčinění. Horlivě kázal a katechisoval. Duchovního obleku neodkládal. V stravě byl skromný
a střídmý; neboť mimo hovězí maso jedl
v pondělí a ve středu hrách, v pátek jenom
hrách, v úterý a ve čtvrtek mimo hovězí
maso prosnou kaši, v sobotu kaši z pšeničné
mouky. K večeři ničeho nepožíval. Vína
v posledních dvou letech nepil, v dřívějších
velmi málo. Po obědě s domácími míval
zbožné rozhovory o věčném spasení, ostatní
čas odpolední věnoval čtení, studování, psaní
a skládání knih. Hosty rád přijímal a
dle možnosti se jim věnoval. O svátcích
Marianských hostil chudé. I domácím nic
nescházelo. Ruky nedal si od ženských líbati,
aniž ženské pustil do své světnice, kterou si
sám zametal a poklízel; i postel si sám stlal.
Stráviv den v samých zbožných skutcích a
pomodliv se ulehl o 9 hodinách bez večeře,
dada si pod hlavu kámen, aby tvrdě neusnul,
nýbrž zavolán jsa k udílení svatých svátostí,
rychle se probudil. Domácím říkával: »Vám
je snadno dostati se do nebe, těžko však
nám kněžím, kteří budeme účty klásti spravedlivému Soudci z vašich duší.«1)
Jestřabský vzal matku k sobě; zemřelať
80letá ve Vev. Bytyšce 16. listopadu 1682.
a pochována jest v kostele farním sv. Jakuba
Většího. Jmenovala se Žofie Anna. Mimo ni
zdá se, že i jinou přízeň u sebe měl; r. 1697.
vdala se tu dcera † Tomáše Jestřabského,
souseda z Velikého Ořechového a r. 1703.
zemřela Judita, vdova po onom Tomáši.
Jako faráři podařilo se mu zajisté vymýtiti poslední zbytky pikharství ve
farnosti, které tu snad ještě skrytě doutnalo
od odb, kdy mu přál Zikmund z Teuffenbachu,
1609—1635. majitel panství Veverského.
Věda, že okrasa domu Hospodinova
povznese i náboženské smýšlení farníků,
prosil novou majitelku Veveří, Marii Maxmilianu Terezii, rozenou hraběnku z Althanů,
provdanou podruhé za Antonína Františka
hraběte z Collatlů, aby dala zbudovati nový
postranní oltář ve farním chrámu.
Čemuž ona ochotně vyhověla. Kniha farního
kostela o tom vypravuje: »Na oltáři strany
epištolní jest obraz bolestného Krista Pána,
kterýž obraz malby starobylé z Uher donesený
a na tom oltáři od nejjasnější paní, paní
Maxmiliany hraběnky z Collaltů, rozené
1) Liber parochialis Ecclae Aichorno-Bytyscensis p. 207–209.
z Althanů, zbudovaném, veřejně vystavěný prý slzel, jak udávají dvouverší
(sic!) nad obrazem zmíněným zavěšená:
Haec lachrymas veneranda pias emisit Imago:
Cui Comitissa, Dei causa, construxit honori
Maxmiliana sacram, quam lector conspicit, aram,
Connubio sociate viro, de stirpe celebri,
Collalto; at genus ipsa suum producit ab Althan,
Gente Deo chara, pietate armisque potenti.
MDCLXIX. J.P.M.B.
U tohoto obrazu ve svých potřebách
prosící přečasto nalezli patřičné pomoci a
útěchy, jak tomu nasvědčují zavěšené dárky
záslibné.1)
Jestřabský měl zajisté velikou radosť, že
tím způsobem opatřen byl farníkům milostivý
obraz. Lnultě neobyčejnou úctou k takovým
obrazům a poutním místům a často se
rozhovořoval o milostech při nich dosažených.
Jedním bočním oltářem však rušena byla
v kostele souměrnosť. Aby jí bylo docíleno,
dal r. 1674. na svůj náklad vystavěti druhý
oltář na straně evandělní »slovutný
pán Ondřej Kupec, řezník, toho času primator,
ke cti a chvále bolestné Matky Boží.«2) Také
vymohl farář pro slavnosť sv. Jakuba, patrona
chrámu Páně, plnomocné odpustky.3)
Jinou zásluhu, kterou nepodceňujmež,
získal si Jestřabský zakoupením důkladné
knihy in VIII° na spisování vdavek,
křtů a úmrtí. Úmysl jeho byl, aby matrika
potomstvu dlouho se zachovala, jsouc
zdrojem dějin vydatným a pravdomluvným.
Vážná jsou slova, kterými ji vkládá do rukou
nástupců svých. Na straně první je letočetný
pětiměr jako heslo:
NoMIne qVID JesV CarIVs esse VaLet? (1674)
Na straně druhé je letočetné dvouverší:
Non MIhI CeDat honos, et IesV qVaeqVe VaLentI:
In CVIVs ManIbVs Dona VenIre soLent.
Pak následuje připomenutí (latinské):
»Čtenáři a nástupče příznivý.
Na maličkost upozorňuji tě.
I. Přeješ-li si seznati pořad pokřtěných
ode mne a velectihodných a veledůstojných
mých předchůdců, nalezneš je v matrice staré;
podobně vdavky a pohřby.
2. Jelikož stará matrika hanebně pořezána
a potrhána byla od těch, do jejichž rukou
přišla, tuto díla v každém ohledu dobrého
koupenou a ozdobnou rač bedlivěji chovati
a střežiti.
3. Uráží-li co oči a ducha, netrhej
toho, nýbrž ber ohled na dobré a slušné
(které s nedokonalým jest spojeno). Neboť
všeho nemůžeme všichni.«
Načež končí pisatel českým rýmem:
»Nemůžeme všichni všeho,
Zvlášť, kdo se neučil čeho.«
Napomenutí Jestřabského bylo do budoucna při matrikách šetřeno, starší však
knihu matričnou, o níž on praví, že byla
chatrná, ruka nerozumná přece zničila docela,
tak že nejstarší matriky počínají teprve
r. 1674.
Nebylo dosti na nových dvou oltářích.
Dne 9. července 1678. odbývána duchovní
komise. Shledavši, že kostel 7° dlouhý,
4° široký, jenž měl dřevěnou věž a zvonici
nad prostředkem střechy kostelní, je pro
544 farníků Bytyšských a 220 Řičanských
(Řičany byly tehdy filialkou Bytyšky) příliš
malý, nařídila, by neodkladně kostel byl
dvěma pobočními kaplemi rozšířen
a věž aby byla vystavěna, pokud
možno z příspěvků dobrodinců. Horlivý
Jestřabský rozkaz provedl a věž kamennou
ozdobil nápisem:
ALMe DeVs BItIsska tVo ConstrVXIt horrI. (1679).
Do nové věže přeneseny dva zvony ulité
r. 1648. po shoření kostela.
Kostel nebyl bohatý, avšak opatřen byl
potřebným náčiním. Měl 3 konsekrované
oltáře, 3 pozlacené stříbrné kalichy s patenami,
jednu malou stříbrnou a jednu velkou měděnou
monstranci, stříbrné konvičky s táckem, stříbrnou pyksli na sv. oleje a pohár na abluci,
8 mešních rouc a dva zvony. – Ve filialním
kostele Řičanském byly 3 oltáře, hlavní
konsekrovaný, I stříbrný kalich pozlacený,
I taková malá monstrance, 4—5 mešních
rouch, 3 zvony a jiné potřebné věci.
Nová věž měla místa dosti na třetí
zvon. Jestřábského spořivosti podařilo se
poříditi z kostelního jmění1) nový, větší dosavadních dvou, I0 centů 20 liber těžký,
mající v otvoru I metr průměru. Nese
dva nápisy: Horním jedním řádkem do kola
pěknými písmenami vyvedený zní: »In honorem s. Jacobi apostoli et patroni ecclesiae
Witischkae fusa est haec campana de novo
metallo.« Dolní zní: »Mit gossen Fleiss
1) Lib. par. Eccl. p. 5.
2) Ib. p. 6.
3) Wolný, Kirchl. Top. Br. I. S. 293.
1) Lib. par. Eccl. p. 4. »Ex peculio ecclesiae.«
durch Gottes Gnadt Johann Baptista Mellack
in Brinn mich gossen hat. MDCXCIII.«
Na prostoře mezi oběma nápisy vypodobněn
jest sv. Jakub jako apoštol (poutník) s dlouhou
holí, tykví na vodu po jednom noku a taškou
na řemeni po druhém. Na straně zadní zvonu
je znak o 4 polích, z nichž dvě na příč stojící
jsou prázdna, dvě ostatní vyplněna jsou ratolestí rozvětvenou v hojné listí. Nad znakem
vlaje páska, písmenami A. F. C. D. C.
Od spodu k bokům věnčí znak palmové listí.
Nápis zdá se, že znamná: Antonius Franciscus Comes de Collalto, tehdy již vdovec
po Marii Maxmilianě Terezii, majitelce Veveří
r. 1689. zemřelé, a otec hraběte Leopolda
z Collaltů, jenž po matce Veveří držel
1689—1707. Snad nějakou značnou částkou
na zvon přispěl.
Velký ten zvon s prostředním a malým
jsou souzvučně zladěny; majíť trojzvuk g c e.
— V obecních účtech z r. 1693. zachovala
se o zjednání zvonu poznámka: »Sousedům,
když pro zvon byli v Brně, I zl. 36 kr., a
za 2 páry kuřat (snad na pohostění zvonaře)
14 kr.« —
Péče Jestřabského stejnou měrou jako
k farnímu chrámu Páně nesla se ku starožitné kapli nebo kostelíčku Matky
Boží, stojícímu nedaleko hradu Veveří.
Kaple byla r. 1643. a 1645. od Švédů vydrancována a obec Vev.-Bytyšská několikráte
na její opravu sbírala po Moravě i Čechách,
vysýlajíc za tím účelem s prosebným listem
poustevníka, to jest kostelníka a hrobaře,
který v pouštce u kaple bydlíval. Jestřabský
sbírky obnovil. Již v obecních účtech z r. 1677.
je zapsáno, že bylo vydáno na listy poustevnické 6 kr. za papír. Napřed sbíráno na odstranění větších nedostatků, pak
r. 1697. a 1698. na vyzdvižení nového oltáře.
Listy z posledních těch dvou let vydané od
obce, pověřeny jsou děkanem i farářem.
Děkan se podepsal: Martinus Franc. Mitwohner,
prot(onotarius) Apstcus, dec(anus) rur(alis)
Doubravnicensis sub castro Pernstein; jeho
pečeť prstenní má ve znaku pod kardinálským
kloboukem písmeny M. F. — C. M. Farář
napsal: Ego quoque quâ loci parochus
attestor et obnixe intercedo; pečeť má pod
stromem (palmou) kvítko a písmeny V. B.
— J. G. — Listy ty fedrovní ujišťují, že
vyslaný sběratel, spoluobčan Jiří Kratochvíle,
je muž spolehlivý a počestný, a ani fortelně
ani podvodně nejde.
Účinkoval-li Jestřabský jako farář tak
blahodárně pouze na své farníky, pojal
do činnosti své jako spisovatel celou Moravu,
duchovenstvo i milý jemu lid. Psal latinsky
a česky, či jak říkal moravsky. První dílo
(české) vydal tiskem r. 1699., poslední krátce
před svou smrtí.
Ač se vědělo dle zápisků chovaných ve
knize farního kostela ve Vev. Bytyšce, jaké
spisy vydal, přece paměť o nich téměř zanikla; teprve zásluhou c. k. gymnasialního
professora v Praze, dra. Jana V. Nováka,
který o prázdninách po dvě léta pátral
ve studijní knihovně olomoucké po českých
knihách starších, nalezeny a zjištěny jeho
spisy téměř všechny. Dr. Novák o nich
podal r. 1889. zprávu na schůzi Matice České
a zapůjčil nám ochotně přednášku svou.
Z ní pak vyjímáme tyto zprávy:
Jestřabský vydal jazykem latinským:
I. »Opus novum tripartitum concionum
moralium — ad captum simplicis populi
accommodatum,« ve třech foliových dílech
o str. 853, 724, 835, v Brně u Jana Frant.
Svobody r. 1712. Obsahují po 6—10 kázaních
na všechny zasvěcené svátky a neděle a také
řeči příležitostné, a jsou věnovány: díl první
Bohu, druhý sv. Petru a Pavlu a sv. Jakubu
Většímu (patronům filialního kostela v Řičanech a farního ve Vev. Bytyšce), třetí
sv. Cyrillu a Methoději. Kázaní sváteční
obsahují také řeči o poutních místech a
domácích Svatých. — Jestřabský o tom
díle pracoval jsa pobádán brněnským kanovníkem Lefflerem a komínským farářem
Wernerem osmnáct let, přečetl za tím účelem
přes 125 knih, vydal na tisk přes 2000 zl.,
na vazbu přes 1000 zl. a na jiné útraty
60 zl., což však bylo mu zapraveno od
jakéhosi dobrodince, a daroval s dovolením
biskupa olomouckého, Schrattenbacha, po
exempláři správám děkanství a far, aby duchovní podle nich lidu kázali; darovaných
exemplářů neměl míti nikdo práva odtud
odnésti, a kdyby se ztratily, měl je farář
z vlastního nahraditi. Přes to opatření však
jsou kázaní Jestřabského dnes vzácností! Ani
na faře Veversko-Bytyšské se nezachovala!!
2. Druhé dílo latinské byla opět sbírka
kázaní, nedělních i svátečních, katechetických,
pohřebních a svatebních, vydaná r. 1717.
u Jiřího Lehmana v Brně (a ve Vídni) ve
dvou svazcích quartových s titulem: »Concionator extemporaneus seu doctrina
moralis per modum concionum in omnes
Dominicas et festa totius anni distributa et
pro captu simplicis populi compendio, una
cum exhortationibus catecheticis, funebribus
et nuptialibus conscripta ....« Spis tento
o 636 stranách věnován jest novému mučeníku,
Janu Sarkandrovi ze Skočova, též kazateli a
učiteli. — Každému kázaní přidáno jest nějaké mravné naučení, jež dle nařízení císařů
Leopolda a Josefa I. i biskupův olomouckých
kazatelé byli povinni připojovati svým promluvám. I při tom díle, jež obsahuje celou
věro- i mravouku katolickou, nápomocen
byl mu kanovník Leffler.
Českých knih vydal Jestřabský
tiskem celou řadu, určených robotnému
lidu selskému, jak sám dí, pro jeho poučení
a povznesení. Lidu toho si vážil a chtěl na
něj působiti také spisy. Vydával je bezejmenně, podepisuje se pouze »jeden farář
dioecesis Olomucensis, Moravo-Ostravský.«
Také je po většině rozdával, nechtěje z nich
míti zisku. Jazyk spisů není sice vzorný,
avšak lidu zcela srozumitelný. Jestřabský
vysoce cenil řeč českou, či jak říkal, moravskou,
opět a opět nazývaje ji »někdy vzácnou a
starožitnou.« České jeho spisy jsou:
I. Knížka pobožná o svatých andělích,
v níž se vysvětluje, co jsou sv. andělé, jak
jsou na lidi laskavi, jak mnohá dobrodiní
lidem činí a jak mají býti od lidí váženi a
ctěni; vytištěná v Holomouci u Jana Josefa
Kyliána r. 1699. (v historii Literatury české
J. Jungmanna, V. 749.) Stran 168 mal 8°.
Obsahuje ke konci také pobožnosti k svatým
andělům. Věnována je svatému archandělu
Michalovi a strážným andělům.
2. Stellarium novum t. j. knížka
pobožná o bl. Panně Marii, v níž se naučení dává, jak má býti od lidí ctěna a
chválena bl. Boží Rodička P. Maria. Item pro
které příčiny má býti ctěna a chválena....
Vytištěna v hlavním městě Holomouci u Jana
Josefa Kyliána 1701. Stran 322 malé 8°.
Věnována je P. Marii, dceři patriarchy Jáchyma.
— Kniha rozdělena jest na 6 dílů a každý
díl ma 12 paprsků, které ukazují, jak mají
lidé Pannu Marii ctíti. Dvanácte paprsků
jest oněch 12 hvězd, které sv. Jan ve svém
Zjevení viděl na koruně krásné ženy —
dle výkladu sv. Bernarda — Panny Marie.
V posledních dvou dílech je řada příkladů
z dějin moravských a také ze zázračných
poutních míst Marianských.
3. Kazatel domácí proti 7 hlavním
smrtelným hříchům.... Přidáno jest
k tomu o čtyřech hříších do nebe volajících...
Přidáno také k posledu o čtyřech posledních
věcech každého člověka.... A to všechno
mnohými, divnými a hroznými historiemi a
příklady..... jest stvrzeno a vysvětleno.
Vytištěno v Brně u Jana Fr. Svobody 1709.
(Jungmann V, 842.) Věnováno Pánu Bohu,
Jezu Kristu atd. O spise tom, jenž obsahuje
364 stran v 4°. pracoval Jestřabský půl roku.
4. Colloquium parthenium super
canticum B. V. Mariae Magnificat, t. j.
Rozmlouvání duchovní sv. Josefa
s bl. P. Marií na její sv. píseň: »Velebí
duše má Hospodina.« Vytištěno v Brně 1710.
(Jungmann V, 1464.) Stran 132 malé 8°.
Věnováno sv. Josefu. Obsahuje 20 rozmluv,
z nichž první jedná o panictví a panenství, jak jest Bohu milé, ostatní vykládají smysl
jednotlivých veršů písně »Magnificat.«
5. Colloquium ss. senum super
canticum Simeonis, t. j. Rozmlouvání
duchovní sv. Anny, prorokyně, se
sv. Simeonem na sv. píseň jeho: Nyní
propouštíš služebníka svého atd. A o ouvodu
bl. P. Marie. Vytuštěno v Brně 1711. Stran 60
malé 8°. Věnováno sv. Simeonovi. Jestřabský
mysle, že to poslední z jeho knížek, připsal
ji jako stařec rovněž starci, prose ho za
šťastný konec života, v posledních pak před
smrtí letech za opatrování.
6. Katechismus domácí pod titulem
a rozmlouváním hospodáře s hostem. Vytištěno
v Holomouci u Anny Alžběty Rosenburgové,
vdovy, skrze Jana Václava Šindlera, faktora
l. 1715. (Jungmann V, 759.) Stran 250 malé 8°.
— V předmluvě praví Jestřabský, že napsal
knihu proto, že lidé na výklady kázaní
brzy zapomínají a historie z kázaní všelijak
převracejí. — Velmi zajímavý jest výklad
I. Božského přikázání, v němž uvádí některé
pověry v lidu rozšířené, jichž užívali
pro nabytí užitků zemských a aby se jim
šťastněji vedlo. Tak nosili při sobě cedulky
nějaké pro štěstí, a proto, aby na ně lidé
byli laskavi; zvláště mládenci, aby na ně
děvečky braly, a pastýři, aby jich dobytkům
vlci nepřekáželi. Ti také, když ponejprve
z jara na pole vyháněli, kropívali dobytek,
honili krávy přes ožehy, hole, nosidla, provazy, sukovitá pobřisla. Někteří nosili při sobě
cedulky, aby nebyli raněni, neb aby pozbyli
zimnic. Bývala na těch cedulkách svatá
slova, mimo ně však i neznámá jména, snad
jména ďáblů. Také chodívali k hadačům
a hadačkám, kdykoliv se jim něco ztratilo,
nebo když onemocněli sami neb i hovada
jejich; domnívali se, že mohl takový hadač
zloději udělati, aby onemocněl neb i zemřel.
Také lásky u druhého pohlaví hledali prostředky pověrečnými, na př. kdo potřeboval,
aby nevěsta povolit musela (k sňatku), jakkoli
tomu před tím odporná byla; soused jakýs
dělal to tím způsobem, že vcházeje k ní do
dveří, dělal rukou znamení nějaké a promluvil
některé slovo, načež hned povolila. Děvčata,
chtějíce se vdáti, běhávala na štědrý den ke
studním, ke plotům, ku kravám, ke slepicím
a na některá místa jiná, aby zvěděla, jak
brzy se vdají, a jakého dostanou manžela a
odkud přijde. Sousedky, když zvěděly, že některá hospodyně nasadila na vejce hus, nebo
slepici, nebo kačenu, nebo morku, nebo když
se dověděly, kdy se mláďata budou líhnouti,
uměly udělati, že se všecka podusila ve
vejcích a ani jedno se nevylíhlo; a to prý
dělaly tak za hry jaksi hašením uhlí v kuchyních.
Z výkladu 3. přikázání jde na jevo, že
tehdy v suchých dnech sedláci nic nevozili,
zejména mrvy a neorali mrvených polí (aby
Bůh nedopouštěl těžkého léta), že hospodyně
neprávaly šatů, chleba nepekly, nepředly,
netřely konopě a lnu.
7. Vidění rozličné sedláčka
sprostného, t. j. vypsání obyčejův a
mravův i činů lidských, dobrých i zlých,
chvalitebných i nechvalitebných, kteří v tomto
světě mezi lidmi se konávali a konají, pod
způsobem anděla svatého sedláčkovi sprostnému ukazujícího a naučení mu dávajícího...
V Opavě, u Jana Šindlera l. 1719. Stran 304
malé 8°.—
Vylíčiv, jak lid selský a robotný je
světu potřebný a užitečný, jak bez něho
nemůže býti žádný stav a z rolnictva vychází všemu světu mnoho dobrého, praví
Jestřabský v předmluvě, že proto třeba je
stavu selského vážiti si. Jeho povznesení
věnuje knihu tu jako i jiné již dříve sepsané.
Obsah její jest: Anděl vodí prostého, avšak
bohabojného sedláčka a ukazuje mu jako
v obrazích rozmanité věci světa. Vidění či
obrazů takových jest 37. — V prvním vede
ho do dědiny, ve které lidé dítky špatně
vychovávají, nechávajíce je dle libosti běhati,
o školu a vzdělání nedbajíce. — V 2. naproti
tomu uvádí ho do zámku, kde dítky právě
se modlí, jsouce od rodičů vznešených ku
všemu dobrému vedeny. — Třetí vidění je
o dobrých i zlých učitelích; v městské škole
rektor učí dítky nejprve náboženství a pak
liternímu umění, mírně, bez bití, sám vyslýchaje a opravuje – takových učitelů měli
by si lidé vážiti; v jiné škole mistr školní
pyšný, nadutý, opilý, jen dětem poroučí,
návodu nedává, ponechávaje učení mladších
žáků starším, při vyslýchání je trýzní. —
Ve 4. vidění se ukazuje, jak mládež je chlípná
a nestydatá, děvčata vedou horší řeči než
chlapci. — V 5. jak mnozí lidé v krčmách
se svádějí. — V 6. jak hřeší v opilství,
sedíce a pijíce v krčmách1) i s dětmi malými
a dávajíce pohoršení. — V 7. jak čeládka
namnoze je zpurná a nezbedná, na faře pak
i krade, jak může, — jiná ovšem povahu má
dobrou. V 8. se předvádí, jak někteří
páni na čeládku jsou zlí. — V 9. jak o trhu
na rynku jedni lidé zevlují a pomlouvají, jiní
mírami a váhami šidí. — V 10. jak pohoršlivé
jsou noční toulky. — V 11. brojí se proti
oděvu nádhernému a zbytečnému, mluví se
o vlásenkách a ženských kokrhelích, o obnažování ramen, při děvečkách o hedvábí,
pentlích, bílých střevíčkách a červených
punčoškách. — V 12. uvádí se sedláček na
rathouz (maloměstský), kde obecní úřadové
a soudcové (rychtář s konšely) pijí na obecní
útraty, až se podrouší a pak nespravedlivě
soudí. – V 13. pojednává se o nechvalitebném
a nestřídmém se chování na hodech a hostinách.
— V 14. o životě při dvořích panských,
o zbytečné při nich nádheře, o množství psů
a služebnictva, které jen lelkuje nic nedělajíc
a je plno nepřízně a závisti. — V 15.—24.
o poctivé práci, o vojácích lid sužujících,
náboženství nedbajících, o chování se v kostelích, o mši svaté, o kázaních, o kacířích,
o sv. zpovědi a sv. přijímání, o svěcení dne
svátečního, o životě klášterním. – V 25.
o poutích a poutnících; zmínka se tu děje
o bičování těla při poutích obyčejném a
k tomu směšný příklad z královského jednoho
města na Moravě; měšťky toho města putovaly na posvátné místo a oblékly se do kápí
mrskačských, ale aby ničeho necítily, podroušily se, až padaly na zemi. — V 26.
o žebrácích a jich fortelích. — V 27—37.
o stavbě a krášlení chrámův, o dobrých a
zlých pánech a vldařích (zde poukazuje
k tomu, že dobrotivý hrabě R.[udolf]
z T.[euffenbachu] káral purkrabího, an chtěl
na poddaného ruku vložiti), o nezřízené žádostivosti po slávě, o nevděčnosti i vděčnosti,
o pastýřích a jejich pověrčivých zvycích,
o lidech nemocných a umírajících, o soudu
po smrti, o očistci, pekle a nebi. —
Úsudek Dra. Nováka o spisech V. B.
Jestřabského zní: Myšlének originalních a
vynikajících obsahují málo, přece však jsou
zajímavým zjevem vlasteneckou svou
tendencí a dosti obratným spořádáním
látky, any pocházejí z dob nejhlubšího úpadku
naší literatury a všeho života národního. —
Pro poměry lidu selského dobře se hodí.
1) Jetřabský jistě tu míní nálevy pořádkem v soukromých domech.
Řekli jsme svrchu, že Jestřabský knihy
své namnoze rozdával, nechtěje z nich
míti zisku. To mohl činiti, protože
fara Vev.-Bytyšská toho času byla výnosná.
Vrchnosť za převzaté kdysi polnosti a desátky
z Vev.-Bytyšky, Hvozdu a Řičan dávala mu
ročně 100 zl. moravských, německým počtem
116 zl. 40 kr., pšenice 30 mír moravských
(velkých), žita 60 m., ovsa 30 m., hrachu,
kroup, prosné kaše, čočky po 11/2 míry,
40 mázů přepouštěného másla, 40 liber sýra,
»s dovolením« prase krmené, 6 sudů piva,
4 bečky vína, 6 spížků soli a 15 kaprů.
Od r. 1679. dostával desátek z pšenice, žita
a ovsa z Říček a když od r. 1686—1697.
byly přifařeny Sentice a Chudčice, také desátek
stálý i desátkovaný odtud. Mimo to sousedé
V.-Bytyští a Hvozdečtí povinni byli odváděti
mu po 1/2 mázu másla a jednom kuřeti, a
rozličné koledy. Dříví dostával z farního
lesa; píci zelenou z luk a polí panských
po celé léto, píce sušené ohromné dvě fůry.
Štolní příjmy také nesly hotový groš. —
Při neobyčejné střídmosti a skromnosti své
mohl úsporami částečně uhražovati veliký
náklad, který vyžadoval vydávání knih
tiskem.
Jestřabský dočkal se radostného dne,
jímž dovršil 50leté působení na vinici Páně.
Byv vrchností vybídnut, slavil sekundici
v kapli Matky Boží u hradu Veveří dne
25. června 1713. Farníci a přátelé jeho
zajisté neopomenuli při té příležitosti projeviti mu svou lásku a úctu přehojným
účastenstvím.
Po té ještě šest roků duchovní správu
vedl sám a ač měl nohy ranami poseté
v posledních letech, obyčejně pěšky do filialního kostela Řičanského 2 hodiny vzdáleného
a k nemocným chodil, nikdy na bolesti ran
nenaříkaje, ba je skrývaje. Teprve po smrti,
kdo je spatřil, obdivoval se trpělivosti zbožného muže. Konečně neunavný dělník – již
smrti téměř ve tvář hledě — když k desáté
hodině chystal se v Řičanech o sv. Štěpánu
r. 1719. ke službám Božím, povolán jest
nebeským hospodářem, aby vzal mzdu za
břímě dne i horka, pracovav na vinici Páně
57 let a stráviv v tomto slzavém údolí 89 let.
Tělesná jeho schránka uložena před hlavním
oltářem farního kostela sv. Jakuba a přikryta
mramorovou deskou, na níž bylo vytesáno:
Adm. R. D. Valentinus Bernardus Gestrzabsky
Aichorno-Biteschensis Parochiae jubilatus
parochus.
Přítel a krajan faráře, František Xaver
Leffler, děkan svato-Peterský z Brna, dal
mu r. 1730. udělati latinský hrobní nápis,
obsahující celý jeho životopis.
Kde se ten nápis nalézal, nelze zjistiti.
Bezpochyby v kostele někde na stěně. Na
vrchu byl obraz Jestřabského; v levo od něho
(latinsky) slovo: Pravý obraz ctih. veled. p.
Val. Bern. Jestřabského, duchovního jubilovaného; na pravo slova: jenž dožil se jako
kněz 57 let, jako farář Vev.-Bytyšských a
Řičanských zasloužilý 53 let, stáří svého 89.
— Pod tou hlavou byl nápis v dvouverších
latinských tohoto obsahu:
Kam chvátáš rychle? Chvilku zde zastav se poutníku!
Ať kdokoli tu leží, v duchu i pravdě viz:
Muž dobrý a moudrý v té němé ukrývá se popelnici,
Jej za ctnosť život druhý čeká.
Kým jest či byl, pode jménem se ejhle dočteš.
Žil, avšak rád zde zesnulý odpočívá.
Velectihodný výtečný pán Val. Jestřabský.
(Další životopis psán jest řečí nevázanou:)
Žil beze známky poskvrny ne sobě, nýbrž jiným
89 let.
Na vinici Páně správce vpravdě dobrý.
Jako osmdesátník přál si zemříti, pro osmero
blahoslavenství.
Jemu město Moravská Ostrava hodným bylo
rodištěm
Moudré uměny slučoval se ctnostmi.
Ctnostem vpravdě připojoval zdrženlivosť.
Tak stával se hodným christem čili pomazaným
Páně.
Živým celého pravého kněžství obrazem.
Mocným příkladem veškerého ctihodného kleru.
Velikou slávou lidu svého, ozdobou světského
duchovenstva. —
V Lošticích po dvě leta kaplanoval.
Střelických další dvě leta duchovním byl
správcem.
Ve Veverské Bytyšce 53 let farářem.
Svědomité povahy.
Ctnosti ve vší mírnosti předpisoval, před vadami,
jichž stříci se máme, varoval.
Božího slova kazatelem byl znamenitým: bez
přípravy.
Zástupcem a otcem chudých, ochrancem a
opatrovníkem.
Všechno zajisté rozdal, cokoliv měl.
Znázorňuje z nitra duše své slova:
»Kdo pohrdá chudým, útržku činí Stvořiteli jeho.«
Přísl. 17, 5.
Nahé rouchy odíval, hladové ochotně chlebem
krmil.
Nevědomé zbožnosti učil, nikomu za celý
život neukřivdil.
Za muže na zemi podle srdce Páně uznaný.
Neustále světu umíral, aby nebi slavně žil.
Každodenní zdrženlivostí trýznil tělo své.
Chřadl přísným postem, bděním, hrubým oblekem,
mrskáním a šlehy.
Tak i světu ukřižován byl.
Všechny přátelské povinnosti s otcovským úmyslem
horlivě plnil.
S vroucností od východu až do západu.
Své až do konce miloval a pro nebesa dobře řídil.
Se zbožným užitkem, v pravdě pastýřem jsa
dobrým.
Plný zásluh, bohumilý kněz jubilovaný.
Nevědomým od koho? desíti skoro tisícům
milostivě darovaný.1)
Pět let před smrtí na levé noze byv ochromen,
zbožně zemřel:
Šestadvacátého prosince o slavnosti sv. Štěpána,
když se končil rok 1719.2)
Slyšel jsi, kým byl? Čiň podobně, činíš-li nároky
na život.
Chceš-li žíti, uč se mříti.
Odcházeje poutníče.
Přej mu ze srdce odpočinek řka: Ať odpočívá
v pokoji.
Z náhrobního tohoto nápisu zbyl jen
opis v knize farního kostela a obraz Jestřabského, který uchován jest na faře. Ostatní
vzalo za své bezpochyby při stavbě nového
1) Znamená snad, že tisíce mladých lidí mladších pokolení nepamatují příchod stařečka 89letého mezi sebe.
2) DVM hIC fInIens scrIberetVr annVs.
a zrušení starého kostela, při čemž i oba
postranní oltáře za Jestřabského vyzdvižené
byly odstraněny.
Obraz představuje Jestřabského jako
statečného starce obličeje sivého, podlouhlého;
nad vysokým čelem něco řídkých vlasů vroubí
širokou tonsuru, tmavohnědé veliké oči klidně
hledí zpod obloukovitých obočí. Nos je přiměřeně dlouhý, poněkud orlí; tváře trochu
vpadlé. Kolem úst jsou řídké vousky, to
jest kníry krátce přistřížené na dolním rtu.
Brada jest okrouhlá. Klobouk se širokým
okrajem v levo zavěšený a hůl označují
pastýře duchovního, knihy v pozadí — spisovatele. Breviář v pravé ruce — zbožného
kněze. —
Eichler, Karel: Valentin Bernard Jestřabský, farář a spisovatel (1630–1719), Obzor, ročník XIII., 1890, č. 9, s. 129–133, č. 10, s. 146–148.