Farní kniha - svazek I. - strana 193

všecko, cokoliv se dělo tohoto dne, dávalo, jak jinák býti nemůže, podnět k zármutku.

Smutečné služby Boží v chrámě, řeč, kterouž na rozloučenou měl u oltáře spolužák Dr. Jan Vacke, rozladily sevřené srdce naše vynutivši spolu nejednu slzu z oka našého. A když jsme sbírali své věci, ukládajíce je do tlumoku svého, a když jsme něco málo ještě na posilněnou požívali stojíce a přihotovení jsouce na cestu, tu nebylo nám kolem srdce veselo. Konečně přišel i slepý mládenec /:Ignat Vurm:/ a ten svou pravdivou věštbou roztruchlil duší našich.

Ach, ovšem za 25 lét, až se psáti bude 1900, mnohého z nás nebude, ano, snad slepý mládenec přežije všecky a u vysokém svém stáří co slabounký kmet vzpomene si na rok 1875 na den 27., 28., 29. červenec na Velehradě I řekne a při tom rozjasní svou tvář: "Bylyťto tenkráte přece radostné chvíle v kruhu mých spolužáků! Ať odpočívají v pokoji! Potáhnu brzy za nimi!"

Posléze, a toto okamžení nevypadne mi nikdy z paměti, povstal statečný a mohutný Frant. Veber, farář Milonický, a sepjav ruce a pozdvihnův oči vyzval k díkům zpívaje a veškeren