Obraz Matky Boží z Veveří

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce

Obraz Madony z Veveří byl vytvořen ve 14. století. Na tom se shodne většina badatelů a historiků, komplikovanější je otázka, kdo je autorem díla. Teorií o jeho vzniku je víc; jedna říká, že autorem je Mistr vyšebrodského cyklu, druhá teorie říká, že obraz namaloval člověk, který se jmenoval Nicolaus Pictor. Pictor latinsky znamená malíř.

Kdo byl autorem, nevíme a nezjistíme to; každopádně to byl člověk věřící. To je to důležité. Ten, kdo financoval vznik díla (malíř nemohl dílo sám financovat, protože na obraze je použito velké množství zlata), byl opět věřící. A tito lidé chtěli obohatit ostatní, chtěli se s námi rozdělit o to, co zažili, v co věřili. Obraz vznikl jako výraz touhy rozdělit se o určitý zážitek, a to náboženský. Důvody ke vzniku obrazu byly čistě náboženské. Do obrazu jsou zakomponovány některé biblické citáty, ale především náboženské pravdy.

V obraze je použita celé řada symbolů, které ukazují na pravdy víry.

Tyto symboly se prolínají, doplňují a na sebe navazují, vzniká tak složitá teologická stavba. Toto zamyšlení si nedělá nárok objevit všechny, natož pojednat o všech. Farnost Veverská Bítýška má dnes ve svém vlastnictví kopii obrazu Madony z Veveří, kterou vytvořil v roce 1950 akademický malíř a restaurátor Mistr Vladimír Terš. Jeho dílo je nazýváno také technologická rekonstrukce. Při vytváření tohoto výkladu jsem měl k dispozici právě toto dílo.

Madona z Veveří je to, čemu se říká ikona, obraz k meditaci. Člověk se má před obraz posadit a v modlitbě a rozjímání hledat odpovědi na otázky o smyslu svého života a existence.

Originál obrazu je namalovaný na dřevě, na dřevěné desce potažené plátnem. Když se na obraz dobře zadíváme, uvědomíme si, že obraz je prostorový, jeho okraje v šířce asi 4 cm jsou zešikmené. Autor díla neznal perspektivu, ale první, o co šlo, bylo zachytit to, čemu říkáme šířka, výška, hloubka a dále čas a věčnost.

Při našich každodenních cestách vnímáme nejčastěji šířku: vlevo - vpravo. A obraz nás vyzývá, abychom vnímali také výšku a hloubku, abychom viděli všechny rozměry. Aby naše vnímání prostoru, života a času, tedy toho, co se děje kolem nás a v nás, bylo plastické, abychom se nesoustředili jenom na jednu část z celku. Autor obrazu byl nepochybně vysoce inteligentní a vzdělanou osobou, měl to, čemu říkáme přehled, viděl souvislosti a šlo mu o to, vybídnout k podobnému pohledu i nás.

Obraz má tři roviny: pozadí, prostřední rovinu s vyobrazením Madony a popředí s vyobrazením Ježíše. Pozadí je celé provedeno ve zlatě a ozdobeno ornamenty vyrytými do zlata. Zlaté pozadí představuje věčnou blaženost, Eden, ráj, život s Bohem. Zlato je symbolem dokonalosti, je ryzí, stálé, nekoroduje. Převládajícím motivem ornamentální výzdoby je motiv dubových listů. Dub byl ve starověku a středověku považován za symbol nesmrtelnosti, lidé se v těchto dobách domnívali, že dřevo dubu netrouchniví. Blíže k nám pozorovatelům je Maria, Ježíšova Matka, existuje v čase, ale z nás lidí má nejblíže k věčnosti. Nejblíže k nám je Ježíš - Boží Syn, on vstupuje do času a prostoru, aby se nás dotkl a svým dotykem vedl do věčnosti. Roviny celého díla nejsou od sebe izolovány, naopak jsou propojeny, a dílo tak získává dynamický rozměr. Pozadí, které představuje věčnost, je spojeno s prostřední rovinou přes korunu, kterou má Maria na své hlavě, a gestem Ježíšovy levé ruky.

Prostřední rovina s nejbližší rovinou směrem k nám, je rovněž provázána vzájemnými dotyky Ježíše a Marie.

Kompozice obrazu je otevřená, autor počítá s divákem a ten se má stát součástí díla.

Celé dílo umělec zasadil do rámu, který je vyryt do zlatého pozadí, rám má obdélníkový tvar, avšak na horní straně uprostřed je vypouklý směrem nahoru; tím vzniká tvar, který známe: zaoblené opěradlo křesla. Tomuto křeslu se říká katedra nebo prostě trůn. Trůn na obraze je prázdný, je připravený od Boha Otce, pro jeho Syna Ježíše, aby jej povýšil za jeho vykupitelské dílo.

Do této chvíle jsme si nepoložili otázku: „Kdo je znázorněn na obraze?“ Můžete říct: „Je to jasné. Je to Panna Maria a je to Ježíš, Boží Syn.“ Ale protože obraz je ikonou, tak odpovídá na tyto otázky v duchu malířství ikon. Tedy pomocí takzvaných atributů.

Prvním atributem, kterého si všimneme u postavy dítěte, je kříž. Ježíš má za svou hlavou kříž. Druhým atributem je to, že má v ruce ptáčka, přesněji řečeno: pod svojí rukou, jako by ho chránil.

Začneme od ptáčka. Je to stehlík. Stehlík v ruce Ježíškově znamená dvě věci. Jednak je to atribut Jezulátka a symbolizuje prostotu. Stehlík je ptáček, který je pěkný, zpívá si, projevuje radost ze života, a přitom je velmi skromný, živí se semínky z kaktusů a drobným hmyzem. Jeho život je obtížný, ale na druhou stranu radostný. To vzdáleně připomíná betlémské poměry, které si Ježíš zvolil, když přišel mezi nás.

Vyobrazený ptáček také symbolizuje duši zachráněného člověka. Dále je ptáček v Ježíškově ruce hračkou. Každé dítě má svoji oblíbenou hračku, kterou nosí všude s sebou, o kterou pečuje a nechce ji ztratit. Z pohledu teologického: Ježíš je součást Trojice – Stvořitele, stehlík je součást díla stvoření, Stvořitel se stará o své stvoření, nechce je ztratit, chce ho mít u sebe. Zde ale nekončíme, hrát si z pohledu dospělého znamená ztrácet čas, dělat něco neužitečného. Autor obrazu chce říct: „Boží Syn s námi lidmi ztrácel čas. Ztrácel čas, aby rostl jako dítě. Než se stal kazatelem, tak na tomto světě jako člověk „ztrácel čas“ nějakých třicet let. Dělal činnosti, které nelze vysvětlit pouze účelově a logicky. Ježíš, Boží Syn dělal všechno, co patří k lidskému životu. Boží Syn si také hrál!

Panna Maria má na hlavě korunu,

ale Ježíš ne. Ježíš má za hlavou kříž. Kříž je symbol, který je velice starý, znali a používali jej již Asyřané. V kříži se protínají dvě přímky, kříž spojuje čtyři protikladné body. V ikonografii spojuje kříž nebe a zemi, spojuje čas a prostor. Kříž je symbolem prostředníka, ale také zprostředkování. Kříž, který vidíme za Ježíškovou hlavou, je složený. Jednak jeto kříž, který je posetý drahokamy, tomuto kříži se říká Gammadium, byl to kříž, který nechal udělat císař Konstantin a vztyčit v Jeruzalémě na znamení toho, že křížem Ježíš zvítězil nad hříchem a smrtí. Dnes můžeme vyobrazení tohoto kříže vidět v apsidě baziliky sv. Pudenziany v Římě.

Když se podíváme velmi pozorně, vidíme, že kříž má na koncích ramena rozšířená do tvaru písmene T. Tomuto tvaru se říká antonínský kříž. Myslíme tím Antonína Velikého, zakladatele mnišství a poustevnictví křesťanského východu. V antonínském kříži ožívá symbolika převzatá od pohanských národů, a sice, že v průsečíku kříže je střed světa. V tomto bodě se setkává síla slunce – teplo, světlo a životodárný déšť, tedy to, co člověk potřebuje k životu. Písmeno T, v řecké abecedě Tau, mělo ještě jeden důležitý význam, používalo se v seznamech vojáků pro označení živých, naopak písmeno Théta u jména vojáka znamenalo, že padl v boji. Poustevníci nosili hole ve tvaru písmena Tau, aby měli neustále na očích, že jsou povoláni k životu.

Autor obrazu tím, že umístil kříž za Kristovu hlavu, chce říci asi toto: V Kristu se protíná smysl života jednotlivce a smysl existence celého vesmíru.

Není náhodou, že postava Ježíše je namalována v pozici sedícího dítěte, dítě symbolizuje bezbrannost, křehkost, ale také upřímnost a schopnost přijímat a dávat lásku. V kontrastu s tím: přijímat někoho vsedě znamená mít autoritu, vládnout, být vznešený. Ježíš, i když je zde zobrazen jako dítě, je Král.

Každý, kdo se podívá na obraz, si musí všimnout Ježíšových nohou a toho, že nohy jsou bosé. Naše nohy nás spojují se zemí. Na obraze obě Ježíšovy nohy směřují dolů, levá je pokrčená, pravá je natažená, levou nohou se Ježíš opírá o tělo Marie, pravá noha směřuje k divákovi, jakoby ven z obrazu. Tak jako je Ježíš spojen s Marií, chce se spojit s každým z nás. Dohromady Ježíšovy nohy naznačují trojúhelník; trojúhelník a číslo tři v biblickém chápání symbolizuje Boha a nebeskou dokonalost. Dítě, které je znázorněné na obraze, je Bůh. Někteří lidé se domnívají, že Ježíšovy bosé nohy vyjadřují jeho chudobu, ale není tomu tak. Bosé nohy v ikonografii vyjadřují otevřenost a přístupnost pro Boží zjevení. Být zobrazen bosý je výsada Ježíše a zvlášť povolaných lidí, např. Mojžíše.

Obě Ježíšovy ruce, jeho pravá noha a Mariina levá ruka vytvářejí čtverec (jeho úhly nejsou moc přesné, ale o to nejde); čtverec a číslo čtyři jsou symbolem pozemské dokonalosti. Všimněme si však toho, v jakém poměru je tvořena tato dokonalost: 3 : 1. Ježíš tvoří tři strany tohoto obrazce a Maria jednu stranu. Bůh tři, člověk jednu, bez Boha nemůžeme na této zemi vytvořit nic dobrého a skutečně krásného. Tuto pravdu autor obrazu podtrhuje graficky tím, že trojúhelník je uvnitř čtverce.

Bůh přichází k nám na zem, aby nás proměnil, my sami nejsme schopni vystoupit k němu, proto on sestupuje k nám.

Ježíš se dívá na Marii, na matku, na člověka. Maria se nedívá na Ježíše, ale dívá se na nás. Znovu připomínám, že kompozice obrazu je otevřená; ty, kdo stojíš před obrazem, máš v něm své místo, jsi součástí díla. Výraz Ježíšovy tváře můžeme označit za něžný, kdežto Maria má výraz strnulý a vážný. Česky se tady tomu typu vyobrazení říká „sladce milující Matka Boží“. Je to způsob vyobrazení, který vznikl v prvních křesťanských stoletích mezi koptskými křesťany a řecky se tomuto vyobrazení říká Panaghia Glykophylousa. Mezi pojmenováním obrazu a tím, co je na něm zobrazeno, je vlastně rozpor; v tváři Bohorodičky je naznačeno budoucí Ježíšovo utrpení. Není náhodou, že Ježíš se dívá na tu stranu, na kterou se dívá. V ikonografickém chápání se dívá k východu a dívá se nahoru, k nebi. Maria se dívá k západu a dolů, k zemi. Oba dva pohledy mají svou hlubokou symboliku a nabízejí povzbuzení pro náš život: proměnit to, co prožíváme na této zemi, neztratit pohled na nebe, na věčný cíl, a přitom být ztotožněn s tím, co dělám. Prožívat život, ne jenom přežívat.

Ježíšovým atributem je ptáček, atributem Marie je koruna. Vlastně se jedná o koruny dvě, korunu ve vlastním slova smyslu a o čelenku. Koruna spočívá na vrcholu hlavy a tím zdůrazňuje její transcendentální význam, stejně jako vzpřímená Mariina postava. Dvojice korun vyjadřuje Mariino poslání a úkol být matkou Božího Syna; toto povolání se dotýká nebe i země. Obě koruny jsou kulaté, kruh je symbolem dokonalosti a nekonečna. Obě koruny jsou zhotoveny ze zlata, zlato je chápáno jako symbol ryzosti, stálosti, trvalosti. Obě koruny jsou posázeny drahými kameny. Kameny mají modrou, červenou a žlutou barvu. Barvy těchto drahokamů mají svůj význam, o modré a červené barvě budeme mluvit v souvislosti s Mariinými šaty, zastavme se nyní proto u významu žluté barvy. Je to nejintenzivnější barva, má schopnost oslepit, je přiřazována Slunci, jeho paprskům a symbolizuje věčnost.

Čelenka je ozdobena trojicí pěticípých hvězd a pěticí kvítků.

Pěticípá hvězda vznikne přeložením dvou rovnostranných trojúhelníků přes sebe a obtažením obvodu. Pentagram je od doby řeckého matematika a filosofa Pythagora znamením tělesného a duševního zdraví. Křesťané si při pohledu na pěticípou hvězdu připomínají pět ran Kristových nebo pět chlebů ze zázračného nasycení zástupu. Židé pět knih Mojžíšových. Mimo to člověk má pět smyslů. Hvězda jako taková je znamením a nositelem světla, hvězdy pronikající temnotu se účastní boje duchovních a materiálních sil. Na čelence jsou vyobrazeny tři hvězdy, můžeme tedy mluvit o souhvězdí, které symbolizuje harmonicky působící síly dobra ve službě Bohu.

Kvítky, které můžeme vidět na čelence Panny Marie, mají význam symbolický, nikoliv dekorativní. Květina je podle Bible symbolem krásy a líbeznosti, obecně je květina znakem ochoty přijímat. Květina připomíná stav dětství a tím do jisté míry ráj. Na čelence jsou namalovány dva druhy kvítků: jeden se čtyřmi okvětními listy kolem středu a druhý s pěti okvětními listy kolem středu. Při symbolickém výkladu se střed zpravidla nepočítá, počítají se lístky nebo pole kolem středu. Středové pole je chápáno jako sjednocení různorodého a je mu přiřazeno číslo jedna. Jednička je symbol jednoty, zdroj a kořen všech ostatních čísel, je obrazem Boha, a proto je neznázornitelná. Čtyřka je chápána jako číslo pozemského světa.

Rozeznáváme čtyři živly: zemi, oheň, vodu a vzduch, máme čtyři roční období. Jméno prvního člověka (Adam) tvoří čtyři písmena, starověká medicína rozlišovala čtyři lidské temperamenty. V Bibli nacházíme ve Starém zákoně čtyři velké proroky a Nový zákon obsahuje čtyři evangelia. O významu pětky jsem pojednal v souvislosti s hvězdami.

Pokud se budeme dívat pozorně, tak si uvědomíme, že horní koruna je ozdobena motivem dubových listů; dub je symbol nesmrtelnosti, ale list je symbolem oběti. Jak už jsem zmínil, celé pozadí obrazu je vyzdobeno motivem dubových listů. Pozadí obrazu znamená věčnost, prostřednictvím koruny je Maria spojená s věčností, Maria je první člověk, kterému Kristus svou obětí otevřel cestu do věčnosti.

Oči Ježíše i Marie mají zvláštní tvar, a to tvar mandlí. To není náhodou, je v tom záměr. Mandle je chápána symbolicky už od doby Starého zákona. V 1. kapitole v 11. verši knihy proroka Jeremiáše, čteme o tom, jak Jeremiáš vidí mandlový prut, který vyrůstá. Uvnitř mandle je schováno jádro, které je pod slupkou, pod povrchem. Vyjadřuje to skutečnost, že něco vidíme hned, ale něco dalšího je schováno uvnitř a člověk se musí namáhat, hledat, objevovat to, co je uvnitř, to, co není vidět na první pohled. Pokud jde o Krista, mandle symbolizuje jeho dvojí přirozenost – božskou a lidskou, u Marie je mandle symbolem panenství.

Zůstaňme ještě chvíli u Ježíšova a Mariina obličeje a podívejme se na jejich vlasy. V biblickém chápání jsou vlasy přirozenou ozdobou muže a závojem ženy. Vidíme, že Maria má vlasy pečlivě upravené a napůl zakryté závojem. Vždy platí zásada, že ženské vlasy musí být učesány a zapleteny. Pokud by zůstaly volně rozpuštěny, znamenalo by to nějakou nectnost nebo lehkovážný život. Na různých středověkých zobrazeních se mění účesy Ježíše a Marie podle módy té které země a daného období a to platí i pro náš obraz. Účes Ježíše a Marie na obraze nám umožňuje představit si, jak byli učesáni šlechtici a králové ve 14. století. Víc z obrazu vyčíst nedokážeme.

Kolem hlavy Ježíše a Marie autor vytvořil aureolu – svatozář. V obou svatozářích nás ihned upoutají drobné kříže, v heraldice se tento typ kříže nazývá tlapatý nebo také tlapkový a má velmi podobný význam jako kříž maltézský, zdůrazňuje číslo osm, především osm blahoslavenství z Nového zákona. V Mariině svatozáři jsou křížky sestaveny do jedné linie po obvodu svatozáře a střídají se s malými kroužky; po sečtení všech znaků dojdeme k číslu 71. U Ježíše jsou drobné kříže (37) rozptýleny v ploše svatozáře a drobné kroužky jsou umístěny na jejím obvodu (48). Kruh je chápán jako obraz dokonalosti a symbolem nekonečna, ale také jako nového začátku, obnovovaného stvoření. Přechod od kruhu k úhlovým formám poukazuje na most mezi nebem a zemí vybudovaný pravým Bohem a pravým člověkem Ježíšem Kristem – svatozář Ježíše. Přechod od lomených – úhlových forem ke kruhu poukazuje na návrat stvořeného k nestvořenému, země k nebesům – svatozář Marie. V Mariině svatozáři vidíme mimo ornamentů s motivem dubových listů ještě sedm sloupů a sedm květin. Sloup byl v přirozeném slova smyslu chápán jako podpěra zaručující stabilitu budovy, zároveň symbolizuje spojení nebe a země. V biblickém chápání Bůh má moc otřást sloupy, na kterých spočívá svět, nebo je i zbořit (Job 9,6), ale také může vystavět nové; Maria je jistě tím novým sloupem. Sloupy za hlavou Panny Marie mají podobu písmena Y, jedná se o počáteční písmeno z řeckého slova hygiainein – ideálu fyzicky i eticky spořádaného a šťastného života. Autorem této životní koncepce byl řecký filosof Pythagoras. Sloupem, jehož dvě ramena se směrem nahoru rozvětvují a směrem dolů sbíhají (analogie stromu se dvěma větvemi), je znázorněna životní nutnost člověka volit mezi dvěma cestami, mezi cestou dobra a zla. Také na toto téma kázal Ježíš, upozorňoval své posluchače, že si musí vybrat mezi dvěma branami (Mt 7,18n). O symbolu růže budeme uvažovat v souvislosti s ozdobami na Mariině plášti.

Hlubokou symboliku v sobě ukrývají šaty obou postav. V ikonografii šaty, jejich barva, jejich střih, vyjadřují určité postavení. Chce se tím říct, jaké místo určitá osoba zaujímá. Ježíš má na sobě jakousi průsvitnou roušku. Šaty v biblickém chápání jsou brány jako přikrývka, která má zakrýt ubohost a hříšnost člověka. Adam a Eva v momentě, kdy zhřešili, si zhotovují šaty, aby zakryli svoji nahotu, aby zakryli hřích, zlo. Ježíš nemá co skrývat, proto rouška, která je na něm, je průsvitná. Okraj roušky je ozdoben perlami. Pro svoji krásu jsou perly odedávna oblíbeným šperkem a pro svoji drahocennost se staly symbolem Krista. Řada nebo šňůra perel symbolizuje jednotu v mnohosti a scelení různých prvků stejné podstaty v jedné osobě. Aplikujeme-li tuto definici na náš obraz, pak nám autor obrazu chce sdělit, že Ježíš je osoba, která sjednocuje lidi všech možných povah, vlastností a sklonů. Ježíšova rouška není pouze na jeho těle, ale přechází i na Marii, Ježíš vrací nevinnost všem, kterých se dotkne a oni jeho dotyk přijmou. Setkání člověka s Ježíšem nepotlačuje naši přirozenost nebo svobodu, ale naopak ji zdokonaluje a dává vyniknout všemu dobrému a krásnému. V místech, kde Ježíšova rouška překrývá Mariiny šaty, je její oděv jasnější, zářivější.

Šaty, do kterých je oblečena Maria, odpovídají našim zvyklostem, a přesto jsou v něčem zvláštní. Maria bez hříchu také nemá co skrývat, proto jsou její šaty vymalované v královských barvách. Z jedné strany jsou šaty červené, z druhé strany jsou modré. Červené jsou nahoru, modré jsou dovnitř. Červená je barva krále, znamená nejvyšší moc. U mnoha národů je červená barva symbolem života a lásky. Modrá je barva královny, ve spektru barev je tato nejhlubší a symbolizuje pravdu a věrnost poznané pravdě. Zpod pláště vychází Mariina levá ruka, šat na této ruce má barvu temně fialovou až černou. Fialová barva vzniká smíšením stejného množství červené a modré barvy, je symbolem uvážlivosti, umírněnosti, promyšleného jednání, rovnováhy mezi nebem a zemí, mezi smysly a duchem, mezi láskou a moudrostí. Mariiny šaty mají tvar pláště, mají jakousi kapuci, kterou má Maria vzadu na hlavě. Plášť je symbolem ochrany. Plášť byl často jediné svrchní oblečení nejchudších lidí v Izraeli. Byla to obvykle i jejich pokrývka na noc. Měli plášť, ve kterém ve dne chodili a v noci se do něho zabalili. Zde je plášť vnímán jako prostředek ochrany před zlými vlivy, chladem, zimou, zlem, hříchem; je zde někdo, kdo nás schová, ukryje, postará se o nás. Mimo plášť je Maria oblečena ještě do závoje, bílé roušky kolem krku, táhnoucí se k prsům. Závoj je symbolem skromnosti a ctnosti. Ve Starém zákoně Mojžíš, když sestupoval z hory Sinaj, tak si dával na tvář závoj, roušku, protože jeho tvář zářila. V jeruzalémském chrámu byla opona, která oddělovala svatyni od velesvatyně; tato opona se roztrhla v půli v okamžiku Kristovy smrti na kříži. Na obraze vidíme, jak Kristus závoj z Marie vlastně sundává. On ho odstraňuje. Když je závoj odstraněný, otvírá se možnost setkat se, být bezprostředně spolu. Svoji důležitou roli hraje také barva roušky – bílá; tato barva symbolizuje nevinnost, čistotu a pravdu. V době vzniku obrazu byla bílá barva symbolem smutku a smrti; to proto, že v symbolickém pojetí předchází životu smrt. Znovu si uvědomme, že Ježíš roušku snímá, Ježíš přišel proto, aby odstranil smutek a smrt. Závoj je po celém obvodu rovněž jako rouška na Ježíšovi ozdoben perlami, na tomto místě jsou perly symbolem osvícení a obrazem neposkvrněného početí Panny Marie.

Okraj Mariina pláště je po obvodu zdoben zlatým lemováním a drahými kameny. Pravidelně se střídají kameny červené a zelené. Pokud jde o symboliku červené barvy, připomeňme, že znamená nejvyšší moc, lásku a život. Na obraze nacházíme tzv. střední zelenou; tento odstín se v barevném spektru nachází stejně daleko od nebeské modré a od červené, proto je odstín střední zelené považován za barvu zprostředkující, osvěžující, barvu rozjímání a očekávaného vzkříšení. Pro křesťany je zelená barva barvou ctnosti naděje.

Na samotném plášti – na jeho červené straně nacházíme několik druhů ozdob, všechny jsou namalovány zlatou barvou. Na levém rameni nalézáme vyobrazenu růži, je namalována pouze jednou, ostatní ozdoby se opakují.

Růže se od nejstarších dob těší velké vážnosti, a to pro svoji krásu, barvu lístků a vůni. Ve středověku byla růže výlučným atributem panen. Růže, kterou vidíme na Mariině plášti, je provedena jako ornament a spíše než květině se podobá kulatému gotickému oknu – rozetě. Uvnitř ornamentu nacházíme vyobrazení dvou křížů: + tzv. řecký kříž ( jehož všechny strany jsou stejně dlouhé) a kříž ve tvaru písmene X, tzv. ondřejský kříž; tím je kruh rozdělen na osm částí. Osmička je označována za číslo typické pro Nový zákon, osmička je symbolem Kristova zmrtvýchvstání - den nového stvoření, osm je blahoslavenství (Mt 5,3-10), gregoriánský chorál má osm tónů. Znásobíme li 8 x 8, získáme číslo 64; toto číslo bylo ve starém Řecku symbolem nebeské moudrosti (sophia). V těsné blízkosti růže vidíme Ježíšovu dotýkající se ruku. Ježíš, Boží moudrost, se dotýká Marie, prosté dívky z Nazareta, a chce se dotknout každého z nás.

Na celé ploše Mariina pláště nacházíme zvláštní ornamentální ozdobu; celkem je na plášti zobrazena 21krát, většinou celá, někdy je ornament vidět jen částečně. I tentokrát se jedná o dva kříže položené přes sebe, prvním je tzv. křížkový neboli opakovaný kříž a tím druhým je ondřejský kříž.

Základem opakovaného kříže je znamení kříže, jak je známe: svislá čára dlouhá, kousek od jejího horního konce krátké příčné břevno. Tomuto typu kříže se říká latinský (crux immissa), doslova do sebe vsazený kříž. Pokud toto znamení namalujeme čtyřikrát, tak, aby se paty křížů dotýkaly, získáme kříž opakovaný. Kříž ondřejský se nazývá podle apoštola Ondřeje, který byl podle legendy umučen na kříži ve tvaru písmene X. Původně se však jednalo o symbol, který označoval oltář pro zápalné oběti, dva zkřížené trámy. Latinsky se tento symbol nazývá crux decussata – znak pro číslo deset. Písmeno X tvoří dvě písmena V obrácená k sobě; tento symbol zná již filosof Platón a chápe jej jako určitou hranici, protože představuje počátek a konec veškerých číslic. Desítka je počet přikázání v dekalogu, podle mínění sv. Augustina měl král David na své harfě 10 strun, desítka je tedy číslicí symbolizující řád, dokonalost, celistvost a absolutno. Křesťané ale vidí v písmenu X část monogramu Ježíše Krista, řecky Christos (Ch=X). Ozdoba, o které uvažujeme, má vyjádřit skutečnost, že Ježíš přišel smrtí na kříži vykoupit celý svět a celému stvoření vrátit řád, a to ve všech směrech. Číslo 21 je násobkem čísla sedm, sedmička znamená naprostou dokonalost, setkáváme se s ní ve Starém i v Novém zákoně. Sedm darů Ducha svatého, sedm proseb modlitby Otče náš, sedm svátostí.

Téměř samostatnou kapitolu tvoří ruce, prsty a vzájemné doteky obou postav.

To, co zaujme většinu diváků hned na první pohled, je Ježíšova levá ruka. Tato ruka je téměř ve středu obrazu a Ježíš se dotýká Mariiných prsou a ještě hlouběji Mariina srdce. Tento dotek je na jednu stranu něžný, velmi osobní a mezi dítětem a matkou přirozený. Na druhou stranu se jedná o požehnání, a to podle židovského způsobu – přiložením dlaně. Žehnající Ježíšova ruka je znakem jeho kněžské autority. Toto gesto má vyjádřit skutečnost, že Ježíš se dotýká člověka v jeho nejvnitřnějších místech, dotýká se základu našeho života a chce člověka proměnit. Dotýká se nejen našeho rozumu, ale také našich citů; srdce je chápáno jako místo citu, místo lásky. Celé gesto můžeme chápat také dynamicky; z natočení Ježíšovy ruky vytušíme také směr a jistou výzvu. Ježíš na obraze něžně tlačí Marii k pozadí – k věčnosti. Ježíš Kristus přichází z věčnosti do času, aby nás něžně postrčil zpět do věčnosti a jako první to uskutečnil u své matky.

Obě Mariiny ruce se dotýkají Ježíše. Mariina pravá ruka vytváří oporu, téměř sedadlo pro Ježíše, drží ho tak, jako matka drží své dítě, aby se cítilo v bezpečí. Naopak svojí levou rukou se Maria drží Ježíše. Je to zvláštní situace, ale je to situace našeho života. Máme přijmout Ježíše a nabídnout mu své schopnosti, na druhou stranu se ho potřebujeme držet jako průvodce našeho života.

Nyní se blíže zadívejme na prsty na rukou, a to u obou postav na obraze. Prsty zaujímají v ikonografii velmi důležité místo. Na obraze Matky Boží z Veveří se čtyřikrát opakují dvě ústřední myšlenky křesťanské víry, totiž Bůh ve třech osobách a dvojí Kristova přirozenost. Začneme od Ježíšovy pravé ruky, pod kterou je ptáček stehlík. Ježíšův palec a ukazovák symbolizují jeho božskou a lidskou přirozenost, prostředník, prsteník a malík to, že je součástí Boží Trojice. Stejnou symboliku ukazují i prsty Mariiny pravé ruky. Výklad je ovšem ten, že Maria věděla, koho porodila, kým je její syn – člověkem Ježíšem a zároveň Synem Božím. Mezi Ježíšův ukazovák a prostředník je vsunut Mariin palec, další Ježíšovy prsty jsou ovinuty kolem něho. Maria přijala do svého života Boha a Bůh jí dal účast na svém životě.

Zadívejme se ještě jednou na ruce a prsty v centru obrazu. U Mariiny levé ruky vidíme čtyři prsty, nevidíme palec, malík a prsteník - jsou jakoby dané bokem. Toto rozdělení je záměrné, symbolika je stejná. I když palec nevidíme, tak se počítá dohromady s ukazovákem a prostředníkem; tyto tři prsty symbolizují Boží Trojici. Prsteník a malík, symbolizují dvě Kristovy přirozenosti. Krása tohoto vyobrazení spočívá v tom, že Maria

se dotýká Boží Trojice. Maria v Ježíši Kristu drží celou Boží Trojici. Boží Trojice však není v tuto chvíli zjevná, (palec je schovaný). Je třeba ji hledat - věřit. Boha je potřeba hledat, ale obraz chce říct další hlubokou pravdu, a sice že Bůh se před člověkem neskrývá, naopak, že se mu ukazuje. Tato myšlenka je ztvárněna v Ježíšově levé ruce: tři prsty - malík, prsteník, prostředník, které se dotýkají Marie - jsou obraz Boží Trojice, která žehná člověku, a dva prsty - ukazovák a palec, symboly Ježíšových přirozeností - snímají závoj, oponu, kterou mezi sebe a Boha postavil hříchem člověk.

O tomto obraze bychom mohli meditovat ještě hodně dlouho. Byl vytvořen, aby obohatil naši víru, byl vytvořen, aby odpovídal na naše otázky v pochybnostech, byl vytvořen, aby nás posiloval.

Obraz Madony z Veveří je geniální dílo, které vzniklo především jako plod studia a modlitby. Nikdo z nás asi nevytvoří tak geniální dílo, ale i my prožíváme svoji víru a máme o ní vydávat svědectví, mezi sebou, tam, kde žijeme, kde se pohybujeme. Kéž dokážeme načerpat z bohatství tohoto obrazu a kéž myšlenky, které jsou v obraze zakomponované, obohatí a posílí naši víru.

Th.Lic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce, leden 2014

Použitá literatura:

Gerd Heinz - Mohr, Lexikon symbolů, Volvox globator Praha 1999.