STRACH DOVEDE ČLOVĚKA PARALYZOVAT

přepis zvukového záznamu promluvy

Bratři a sestry, prožíváme třetí neděli postní a toto kázání, které čtete, není proneseno v rámci mše svaté, stojím v kostele ve Veverské Bítýšce, který je prázdný. Když zavřu oči, vidím vás všechny, jak sedíte v lavicích, ať už tady v Bítýšce nebo v Chudčicích nebo v Lažánkách. Hlavním textem, který nám církev dnes předkládá, je evangelium o setkání Ježíše a samařské ženy. Je to text, který církev používala k vyučování katechumenů, tedy těch, kteří se připravovali na křest.

Samařská žena zastupuje nás všechny lidi. Text, který připadl na dnešní neděli, je velmi příznačný. Tato žena přichází k Jakubově studni v naprosto neobvyklou dobu, v poledne. Ke studni se chodilo pro vodu ráno, případně večer a setkávala se tam celá nebo velká část populace toho daného místa. Tato žena naopak přichází v poledne. Z toho je evidentní, že nechce nikoho potkat.

I my se ocitáme v této době pod vlivem informací, které dostáváme, a často ze strachu si říkáme: „Radši ani nikoho nepotkat, ani nikoho nevidět.“ Jsme vyzýváni k tomu, abychom nešířili paniku. Myslím, že to nehrozí, že to dělat nebudeme. Ale je tu ještě jedno nebezpečí, a to že se usídlí strach v každém z nás tak, jako se usídlil v té ženě. A strach dovede člověka paralyzovat a vede ho k tomu, že jedná jinak, než jak by jednal jako svobodný. I v tomto případě. Nepůjdu pro vodu ráno, ale půjdu v poledne. Nepotkat se s nikým. Nemuset nic řešit, nemuset se s nikým zdravit, nemuset reagovat na nějaké otázky.

Žena přichází na místo, které bylo velmi významné. Pole a studna. Když Jakub odkázal svému synu Josefovi pole, odkázal mu hodnotu. Ale tím, že na tom poli nechal vyhloubit studnu, se ta hodnota ještě několikanásobně zvětšila.

Židovští rabíni chápou studnu a vodu v ní jako dar Boží. Ale především tedy jako dar Božího zákona, přikázání, pravidel, pomocníka, který ukazuje cestu životem, co dělat a co nedělat. Ale dostat se k tomuto daru, k této vodě, to vyžaduje určitou námahu. Studny bývaly zakryté kamenem, to proto, aby do nich nedostalo nic nežádoucího. Aby se v nich třeba neutopilo zvíře, protože tím by studna byla znečištěna a nebyla by k použití.

Musíme zapomenout na dnešní realitu vodovodu a na to, že máme vodu kdykoliv a kdekoliv. Vodu bylo nutné nosit a bylo to něco obtížného, něco, čeho by se samařská žena ráda zbavila.

Když čtou ti, kteří znají Starý zákon, tento text, tak se jim vybaví dvě místa. To první místo vypráví o samotném Jákobovi, který když utíká před svým bratrem Ezauem, dojde k svému strýci Lábanovi a tam u studny potká svoji budoucí manželku Ráchel. Ptá se pastýřů, kteří tam už jsou, proč ještě nenapájejí stáda. A oni mu řeknou, že čekají, až jich bude víc, aby odstranili kámen ze studny. Jákob jde, a protože má velikou radost, že se setkal se svými příbuznými a že je v bezpečí, tak  

kámen odstraní sám. Odstranit kámen. To chápou židovští rabíni jako symbol námahy, kterou musí člověk vynaložit, aby se dostal k pravé vodě, k Božímu zákonu.

Druhý příběh vypráví o tom, jak Mojžíš utíká z Egypta a přijde do země Midjan a opět u studny se potká s několika ženami, mezi nimi je také jeho budoucí manželka Sipora. Jsou to dcery midjaského kněze Jitra. Jsou to pastýřky, které jsou šikanovány od ostatních pastýřů. I když ony přijdou jako první, v okamžiku, kdy přijdou ostatní pastýři k napajedlu, odeženou je a ony a jejich stáda musí čekat, až ostatní napojí svoje ovce. Mojžíš přijde, zjedná spravedlnost, řekne, že se bude postupovat podle pořadí, jak kdo přišel.

Jákob i Mojžíš tady vystupují v těch příbězích jako ti, kteří jsou silní. Naopak Ježíš vystupuje jako ten, kdo je slabý. Žádá po ženě, aby mu dala napít. Nemá vědro. Ale on žádá ještě mnohem víc. On po ní chce její čas. On si s ní chce povídat. Celý rozhovor začíná u věcí, které jsou materiální, u věcí, které jsou vidět, se kterými se setkáváme každý den, musíme je obstarávat každý den. Ale potom Ježíš vede tuto ženu k věcem, kterým říkáme duchovní. Ke způsobu života.

Ježíš ví, že tato žena žije v neuspořádaných vztazích, ale on není ten, který by ji plísnil, on není ten, který by ji ještě hlouběji zašlapával, ale on je ten, který ukazuje cestu, jak dál, jak to spravit. Ježíš přichází a chce se s touto ženou bavit. Ona má v plánu přijít, rychle načerpat vodu a rychle odejít. S nikým se nebavit, nikoho nevidět, rychle to vyřídit. Nakonec tato žena zůstane s Ježíšem asi tři nebo čtyři hodiny a baví se o věcech, které určují život.

Bratři a sestry, situace, ve které se nacházíme a která bude po nějakou dobu trvat, nás vede k tomu, abychom kromě věcí tohoto světa, věcí, které musíme zajistit pro svoji obživu a bezpečnost, uvažovali o záležitostech, kterým říkáme duchovní.

Na začátku příběhu se žena vyhýbá lidem. Na jeho konci přivádí obyvatele svého města k Ježíšovi a oni jí za to děkují. Jsou tam obnoveny všechny vztahy. Jsou odstraněny bariéry. Je to proto, že tito lidé přijali Ježíše a dokázali se radovat, že přišel mezi ně a je ochotný s nimi zůstat. Příběh Ježíše a samařské ženy je stále platný. Žena zastupuje nás všechny a Ježíš, poslaný Vykupitel, je ten, který přichází i do našich problémů, i do našich nesnází a čeká, že mu dovolíme, aby i nám ukázal jejich řešení.

Kéž se tak stane.

Otec Marek