Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Identita Ježíšova učedníka

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Identita Ježíšova učedníka11:14
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.52 MB]

Bratři a sestry, když bychom dnes hledali jedno slovo, jednu myšlenku, která spojuje všechny texty, které jsme teď právě vyslechli, tak to všechno můžeme shrnout do slova identita. Jde o to, aby Ježíšův učedník měl svou identitu. Aby nebyla, řekněme, ta skořápka učedníka, věřícího, aby nebyla prázdná.

V textech, které napsal páter Simajchl, když komentuje dnešní evangelium, tak tam vzpomíná, řekněme, na jednoho svého známého, který pocházel s velmi zbožné vesnice, vychvalované vesnice, vychvalované farnosti. Ale když se ti lidé přestěhovali kamkoliv jinam, tak všechno to už skončilo. A on potkal jednoho takového člověka a říká mu: „Tak co? Do které farnosti, do kterého kostela tady chodíš ve městě?“ A on říká: „Otče, tady je to všechno jinak. Tady se do kostela nechodí.“

Tedy vlastně ten člověk si s sebou neodnesl víru, ale odnesl si s sebou nějakou prázdnou skořápku, nějakou ideologii, která vyčpěla, která vyvanula. A jde tedy o to, aby, řekněme, ta skořápka, ta nádoba toho věřícího člověka, Ježíšova učedníka, byla plná.

Když to vezmeme od starozákonního čtení, ty texty jsou si velmi blízko, tak v roce 587 před Kristem, když byl zbořen Jeruzalémský chrám od Babylóňanů a většina národa odvedena do zajetí, tak si řekli: „To byly tak hrozné události, že musíme udělat něco, aby se na to nezapomnělo, a hlavně aby se to neopakovalo.“ A tak ustanovili postní dny. Přesně je stanovili. Ve 4. měsíci v roce byl ten postní den, kdy se připomínalo dobytí Jeruzaléma těmi Babylóňany. V 5. měsíci od zboření Chrámu. V 7. měsíci od vraždy místodržitele Gedaliáše. A v 10. měsíci začátek obléhání Jeruzalémského chrámu.

Tedy myšlenka jistě dobrá. Aby se na to nezapomnělo, abychom se z toho poučili, aby se to neopakovalo. Ale jak šel čas, tak se nic nedělo. Oni byli v Babylóně a nezdálo se, že by někdy se to nějak mělo změnit. A teď se to rozdělilo. Jedna část těch lidí se vlastně ptala a říká: „Bože, proč nic neděláš? My se tady snažíme, ale kde je tvoje odpověď?“ My už dnes víme, že jakékoliv dobré dílo roste velmi dlouho. I ten strom roste hodně dlouho, ale uříznutý je za chvíli.

Druhá část si řekla: „No, tak nic se neděje, tak je zbytečné se snažit.“ Jenže nenašli tu odvahu, že by nedělali nic, ale spíše předstírali. Předstírali, že oni se taky postí. A dokonce to došlo tak daleko, že tady v tyto postní dny, když měli vykonat nějakou práci, tak říkali: „No, to my už nemůžeme. Já už se postím. Ať to udělá někdo jiný.“ Ale stávalo se to tou prázdnou skořápkou. Nějakým způsobem vlastně chybělo to nasazení. A právě o tom nasazení, o té identitě, o té opravdovosti (od rána hledám to správné slovo, jak to říct česky, o co tady Ježíšovi jde – jde o tu opravdovost a nasazení jeho učedníků).

Ježíš k tomu použije tři příklady: sůl, světlo, město. My se zastavíme u té soli a u toho světla. Sůl je něco, co bylo vždycky velmi ceněného. My chápeme a bereme sůl jako prostředek, kterým se ochutí jídlo, aby to dostalo plnou chuť. To je zajímavé, že ti, kteří mluví o tom, že solíme moc, tak říkají, proč lidé tolik solí, že sůl dává jídlu plnost, v ústech člověk cítí jakousi plnost. Bez toho, když by to jídlo nebylo tolik osolené, tak nám se zdá, že tomu něco chybí. Ono tomu nechybí, ale nám se to zdá a my si to myslíme.

Ale v době Pána Ježíše sůl byla prostředkem, kterým se konzervovalo jídlo, především maso, aby se nezkazilo. Když by se to maso zkazilo, nedalo by se jíst a symbolizovalo by to smrt. Sůl byla také symbolem přátelství, moudrosti a smlouvy.

Všimněme si, že čteme často o tom, že třeba Ježíš Kristus s námi uzavřel smlouvu, a ta smlouva je uzavřena krví nebo v krvi. Ale Starý zákon zná také pojem „uzavření smlouvy solí, v soli“. Vlastně vychází to z toho, co všichni známe. Jestliže se ta sůl nasype na jakékoliv jídlo, třeba na to maso, tak vstoupí dovnitř a prostoupí celý ten pokrm a už tu sůl nepůjde nikdy oddělit z toho jídla. Jedině za cenu nějakých velmi, velmi složitých operací technických a takhle, ale nelze ji oddělit přirozeným způsobem. A tohoto oni si byli vědomi, a proto sůl byla znamením smlouvy, nezrušitelné, neodvolatelné smlouvy.

Jíst sůl s někým znamenalo dát mu to nejcennější. Jestliže hostitel při nějaké hostině dal na stůl slánku se solí, znamenalo to, že říká tomu hostu: „Dávám ti to nejcennější, co mám.“ V podstatě bylo jedno, co jedli, důležité bylo, jestli u toho byla sůl.

My známe ten zvyk Slovanů jíst chleba a sůl. Je to vlastně už tady z těch zemí, kde žil Pán Ježíš, z toho Orientu. Dostalo se to sem k nám a chleba znamená tu základní potravinu, a sůl znamenala tu nejdražší potravinu. Tedy když vlastně se s někým rozdělil, tak říká: „Rozdělím se s tebou, co je, řekněme, základní, všední, ale dám ti také to, co má velikou hodnotu.“

Ježíš tedy vlastně říká: „Vaše víra je veliká hodnota, ale je potřeba se o ni starat, protože by to mohlo vyčpět.“ Skořápka by mohla být naráz prázdná. Ježíš mluví o soli, která byla získávána z mořské vody. My máme sůl většinou tady z nějakého dolu. A ta sůl získávaná z mořské vody má ten problém, že může ztratit slanost. Ale co jí zůstane, zůstane jí ta schopnost rozkládat kovy, korodovat. Proto bylo nutné tu sůl vyhodit ven. Nebylo možné nechat ji někde doma, protože ona by jednak nesolila, tedy nebyla by užitečná, ale navíc by ještě škodila tím, že by rozkládala ty věci kolem sebe.

Takže Ježíš říká: „Víra je velká hodnota. Víra je to, co ti dává, člověče, identitu. Ale musíš se o ni starat. Mohlo by se stát, že o ni přijdeš, že ji ztratíš.“

A vlastně, co má člověk dělat, na to odpovídá Ježíš v tom druhém příkladu: „Buďte světlem světa.“ Tady se právě říká to: „Buďte světlem světa, buďte solí země.“ Tedy to, co nám Ježíš dává, nejsou dary jenom pro nás, ale že jsou to dary i pro ostatní. Tedy i pro ty, kteří jsou kolem nás.

Když se vrátíme k tomu světlu, které se staví na podstavec. Svítilna, když se rozsvítí, staví se na podstavec. Ježíš chce říct: „Buďte svítilnou. Já jsem světlem, vy budete svítilnou.“ Jak vypadala tenkrát ta svítilna? Byla hliněná, na jedné straně měla ucho, aby se to za to dalo nosit. Na druhé straně to bylo zúžené do takového nálitku, náběhu, kterým se prostrčil knot, nalil se olej, zapálil se. Bylo potřeba hlídat, aby knot se neutopil v oleji. Tedy svítilna je něco, co naši předkové používali každý den. Koneckonců i my si rozsvěcujeme nějaké světlo každý večer, protože každý večer je potřeba svítilnu, je potřeba světlo. A Ježíš to zařídil tak, že řekl: „Já vás potřebuju.“ Světlo nemůže být bez svítilny. Svítilna bez světla je k ničemu.

Ježíš to nemusel tak udělat, ale řekl: „Já vás potřebuju. Já vás chci do toho zapojit. Já chci, abyste na tom měli účast a abyste měli radost z toho, když se to světlo šíří. Abyste měli radost z toho, když se šíří evangelium, abyste měli radost z toho, že třeba tato mise má ve světě úspěch.“

Bratři a sestry, je to veliký dar, co jsme dostali. Nehrajme si na to, že jsme světlem, ale přijměme roli té svítilny, která je velmi, velmi užitečná, velmi potřebná, a radujme se z toho, že každého z nás Pán Ježíš zapojuje do svého plánu.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Bůh od vás očekává slovo víry a skutek víry

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Bůh od vás očekává slovo víry a skutek víry8:00


Žijte tu realitu, kterou máte, s chutí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.02.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Žijte tu realitu, kterou máte, s chutí9:58
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.25 MB]

Bratři a sestry, tedy jednotícím prvkem, jednotící myšlenkou všech textů, které jsme právě vyslechli, je světlo. Světlo, které potřebujeme pro náš každodenní život, ale které potřebujeme i v tom duchovním slova smyslu.    Více...


Ukazovat na světlo a být tím světlem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.02.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Ukazovat na světlo a být tím světlem12:05
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.34 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, takovým hlavním motivem dnešních textů je světlo. Nejvíc tady tento motiv vystupuje samozřejmě v evangeliu, ale také v žalmu, a sice konkrétně v odpovědi na žalm: Spravedlivý září v temnotách jako světlo.    Více...


Ohoďte lhostejnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Ohoďte lhostejnost10:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.99 MB]

Bratři a sestry, první čtení z knihy proroka Izaiáše i evangelium mluvily o tom, co bychom mohli nazvat jako životní poslání. U Pána Ježíše to bylo skutečně jasné. Říká svým učedníkům, co od nich čeká. U toho proroka Izaiáše, tam je to trošku složitější.    Více...


Vy jste světlo světa

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Vy jste světlo světa10:28
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.29 MB]

Bratři a sestry, co chce Ježíš říct těmi dvěma výroky o soli a o světle? Dalo by se to říct asi takhle: nikdo, kdo věří v Pána Ježíše, kdo chce být jeho učedníkem, nemůže počítat s tím, že bude takovou šedivou myškou, které si nikdo nevšimne.    Více...


Světlo a sůl

P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
10.02.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 58,7-10; ž. Žl 112; 2. čt. 1 Kor 2,1-5; evang. Mt 5,13-16;

Sestry a bratři, Boží přátelé. Pán Ježíš nás vyzývá, že máme být světlem a solí. Ale jakým tím světlem vlastně máme být, jakou solí? Může být světlo, které k sobě lidi vábí, které k sobě lidi přitahuje, které svítí třeba na bezpečnou plavbu lodi na moři – takový maják, a nebo doma, rozžaté světlo svíce, třeba na nedělním stole, které dodává atmosféru té události, nebo světlo, které se schová pod kbelík, takže to světlo není vůbec vidět, jak říká Pán Ježíš v evangeliu, a nebo světlo nějakého reflektoru, které osvětluje, oslepuje ty ostatní, a to světlo je nepříjemné.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.