Nebuďte lhostejní, tím dáváte prostor zlu

	Nebuďte lhostejní, tím dáváte prostor zlu	10:12
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.18 MB]

Bratři a sestry, v době, kdy se narodil Pán Ježíš, pohané věřili, že když se narodí člověk, tak že se na nebi objeví nová hvězda, a že když zemře, tak se ta hvězda zase ztratí. My dnes víme že to není pravda, ale pořád si ceníme ty moudré lidi, kteří viděli nějaké znamení na obloze, zajímali se o to a položili si tu otázku: „A co to znamená třeba pro náš národ, pro naše město a co to znamená konkrétně pro mě?“ Byli lidé, kteří nebyli lhostejní. Byli to lidé, které označujeme dneska za angažované, ale byli to lidé, kteří používali svůj rozum.

Nevíme kolik jich bylo. Ten počet „mudrců od východu“ značně kolísal – od počtu dva, jako že „mudrci“, tedy množné číslo, až po dvanáct, kdy teolog Origenes potom řekl: „Ne. Byli tři podle těch darů.“ Ale to všechno je symbolické, i dvanáctka je číslo symbolické a znamená plnost.

Vlastně Matouš nám tady vypráví dva příběhy. Příběh tady těchto lidí, kteří se nasadili a šli. Z těch souvislostí, které se dozvídáme, tak z toho vyplývá, že oni dorazili do Betléma asi tak za rok po Ježíšově narození. Také už našli Ježíše v domě, ne v jeskyni. A potom je tady příběh lidí, které oni potkávají na cestě. Vlastně svatý Matouš tady předkládá jeden příběh dobra a jeden příběh zla.

Ten příběh toho zla začíná nenápadně: „Ulekl se celý Jeruzalém, i král Herodes.“ Zlo začíná nějakým strachem. Zlo přináší obavy. Herodes byl člověk, který na jednu stranu postavil Chrám, dal na to značné peníze, ale byl to také člověk, který nechal zabít několik svých vlastních synů, o kterých se domníval, že ho chtějí připravit o vládu. Byl to člověk, který, řekli bychom, do náboženských staveb investoval obrovské peníze, na druhou stranu to byl člověk, který vyznával jediné náboženství – svoji vlastní moc. A toto vlastně bylo možné proto, že měl kolem sebe lidi, kteří buď šli za prospěchem tak jako on, anebo byli lhostejní.

To vidíme na těch, které si svolal. Herodes si taky svolává mudrce – velekněze, učitele Zákona, a oni vědí - v Betlémě, v Judsku, ale jsou k tomu lhostejní. Tady je ten protiklad právě těch Mudrců, kteří když zjistí, co znamená to znamení, tak se vydají na cestu a jsou ochotní se nasadit. Na rozdíl právě od těch, řekli bychom, místních, kteří to nemají tak daleko, kteří lhostejně zůstanou tam, kde jsou. „Mě to nezajímá. Mně to je jedno.“

To zlo jde dokonce ještě dál. To zlo využije i ty Mudrce. První, co vlastně říká potom Pán Ježíš: „Nebuďte lhostejní.“ To je začátek. Tím dáváte prostor tomu zlu. Ale to ještě nestačí, protože to zlo je schopné a ochotné nějak se přilepit k tomu dobru a zneužít ho: „Řekněte to mně, až ho najdete, abych i já se šel poklonit.“

Pán Ježíš používá termín a říká: „Je potřeba je prozíravý.“ V konání dobra a v lásce je potřeba být prozíravý a nejenom začít tím, že si řeknu: „Tak já chci vykonat něco dobrého,“ ale také to dobře realizovat a dovést to do dobrého konce, do dobrého závěru. A po celou tu dobu, aby člověk byl prozíravý. Aby neříkal jenom: „Já jsem to myslel, myslela dobře,“ ale také postarat se o to, aby to dobře dopadlo, aby to dobro vydalo ty správné plody. A tak tady tito moudří lidé od východu jsou nám vzorem v překonávání obtíží.

Když přišli do Jeruzaléma, hvězda se ztratila. Co teď? Mohli si říct: „Tak nevíme, kam dál, nevíme co dál, tady se všichni bojí. Udělali jsme dost, jdeme domů.“ Vytrvali, zůstali. I my máme v životě určitě období, kdy je nám všechno jasné a víme, co a jak máme dělat, a pak jsou období, kdy absolutně netušíme a kdy nám to jasné není. V tuto chvíli bychom měli vzpomenout tady na tyto mudrce.

Všechny ty texty, které jsme slyšeli, právě mluví o tom střídání toho „světla a tmy“, událostí radostných a událostí třeba obtížných. I v prvním čtení bylo o tom, jak vlastně Izrael nebo Jeruzalém uvidí velké světlo a má se rozsvítit. Pokud si vzpomenete na první čtení o Vánocích o té slavnosti Narození, tak tam bylo: „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo.“ Oba ty výroky jsou z knihy proroka Izaiáše. Je mezi nimi prodleva více než sto let, ale obojí jsou proneseny, řekli bychom, do nějaké těžké doby. Ten první výrok je pronesený v okamžiku, kdy Asyřané dobyli území deseti kmenů, a ti, kteří tam zůstali na území těch dvou kmenů, tak si říkali: „A to je konec? Co bude?“ To je asi jako když tady ve dvacátém století do naší země několikrát vtrhly okupační armády a ti lidé si říkali: „A co teď? Co bude? Máme vůbec nějakou perspektivu?“

No, a ten výrok, který jsme slyšeli dnes: „Vstaň, rozsviť se Jeruzaléme. Vzešlo tvé světlo,“ ten je na samotném konci knihy proroka Izaiáše, pronesl ho takzvaný třetí Izaiáš a mluví k lidem, kteří obnovují Jeruzalém po Babylónském zajetí, kdy zase z toho prvotního nadšení se objevují ty překážky, ty těžkosti a oni si říkají: „A má to cenu? A podaří se ho vůbec obnovit, ten Jeruzalém, to město? A půjde to?“

Takže vidíme, každá doba má své radosti i své těžkosti. A ty texty, které jsme dnes slyšeli, se velmi dobře hodí do každé doby a mají být povzbuzením pro všechny. Mudrci vytrvali. Mudrci to nevzdali a šli dál. A proto je tam řečeno: „Zaradovali se nevýslovnou radostí,“ protože měli radost jednak z toho, že Bůh je neopustil, že jim znovu dal to znamení, kudy jít, ale radovali se i sami nad sebou, protože mohli říct: „Bože, s tvou pomocí jsme tu zkoušku zvládli. S tvou pomocí jsme tu těžkou chvíli překonali.“ A proto došli až k cíli.

Tam bylo určitě velké překvapení. I když asi když už šli z toho Jeruzaléma, tak museli tušit, že to dítě, ten Spasitel, nebude v královském paláci, ale někde jinde, a dokázali toto překvapení ve světle víry přijmout a dokázali se vlastně tady s tímto srovnat.

Bratři a sestry, vrátili se domů, říká Písmo, ale je jasné, že když přišli domů, že to byli jiní lidé. Že to putování, všechno to, co zažili, že je změnilo. Že třeba se vrátili ke svému původnímu stylu života, ale že žili jinak. Navenek třeba to vypadalo všechno stejně jako před tou cestou, ale po návratu z té cesty to určitě dělali všechno s větším nasazením a větším rozhledem.

Vzpomeňme na mudrce, když budeme prožívat radost a radujme se nevýslovnou radostí. Ale ať jsou nám vzorem a příkladem také ve chvílích, kdy třeba nebudeme vědět jak dál a bude se nám zdát, že to Boží znamení nevidíme.