Rubrika Homilie

Bože, Spáso, pamatuj na mě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.11.2019 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Ježíše Krista Krále
příslušné slovo Boží: 1. čt. 2 Sam 5,1-3; ž. Žl 122; 2. čt. Kol 1,12-20; evang. Lk 23,35-43;

Bože, Spáso, pamatuj na mě10:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.24 MB]

Bratři a sestry, ta první věta dnešního evangelia: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě,“ v originále je tam napsáno: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe.“ Zachránit sám sebe nebo i pomoci si získat nějakou výhodu, to je takové snažení, kterým žije většina lidí. A je to tam někde v těch pudech, někde tam dole, a člověk to musí vlastně kultivovat, nějakým způsobem ovládnout, jinak se může stát, že tady ta myšlenka „musím se přece postarat sám o sebe, já se musím zachránit, já si musím pomoct získat výhody“ a podobně, jinak tato myšlenka vlastně člověka ovládne a dovede ho k tomu, že se začne drát dopředu a ty druhé odstrkovat. Tedy získám výhodu za cenu toho, že teda odstrčím někoho druhého.

A tady tento jakýsi zápas, který by neměl být, on je částečně i následkem dědičného hříchu, tak tento zápas nebo tyto tlaky jsou v člověku tím větší, čím vyšší má ten člověk postavení. Čím vyšší má ten člověk postavení, tím je víc potřeba ty pudy kultivovat.

V Lukášově evangeliu, stejně jako u Marka a Matouše, nalézáme na začátku Ježíšova veřejného působení scénu o pokušení na poušti. Svatý Lukáš nám vlastně tu scénu ještě jednou vrací na Kalvárii. On znovu vlastně tam oživuje ty stejné myšlenky, akorát jsou v opačném pořadí. Pokušení přichází na Ježíše znovu v tu chvíli, kdy visí na kříži, kdy je víc zranitelný.

Pokušení většinou přichází právě, když je člověk zranitelný. Víme, jak to tam je. Vlastně to první, jsi-li Boží Syn, udělej z kamenů chleby. Potom ukáže všechny ty poklady, to všechno ti dám, když se mně budeš klanět. A to třetí, skoč z toho chrámového cimbuří a Bůh pošle svoje anděly, aby tě nesli. Takhle to bylo v tomto pořadí na poušti.

Teď je to, jak říkám, přesně naopak. První se posmívají členové velerady, ti, kteří měli poznat v Ježíši z Nazareta Mesiáše, očekávaného Božího Syna. Nepoznali, a ještě se mu vysmívají. Je to opravdu, jak se říká, postavené na hlavu a je to velmi absurdní scéna.

Druzí jsou vojáci. To druhé je vždycky druhé. Ježíš zklamal ty velekněze jako Mesiáš náboženský. Ti vojáci se mu vysmívají, že to po té politické stránce nikam nedotáhl. Nad jeho hlavou je nápis „ty jsi židovský král“ a oni mu dávají napít ocet. V tom není ta potupa, v tom octu. Byl to ocet z vína, není to ten kvasný lihový z brambor, jak to známe u nás, ale je to ocet z vína, který se ředil vodou, a byl to takový nakyslý nápoj, v tom vedru velmi lahodný. Oni mu dali, co sami měli. Ale dali mu to s tou výsměšnou myšlenkou: „Podívej se židovský králi, vždyť se nemůžeš ani napít, protože máš přibité ruce.“ V tom je ta potupa. Králi, kam jsi to dotáhl? Ani napít se nemůžeš.

No, a třetí, kdo se k tomu přidává, kdo touží zachránit se, ale touží zachránit se tak, aby získal výhodu na úkor druhého, je jeden z těch odsouzenců.

Bratři a sestry, ten dnešní svátek nám připomíná, jak jsem říkal na začátku mše svaté, různé totality, a to zneužívání postavení. Ale dnešní svátek nám připomíná také dva momenty, dva lidi, kteří to své postavení dokázali využít dobře. První z nich byl David. Slyšeli jsme to v prvním čtení z knihy Samuelovy. Bylo to takové radostné. Ustanovili Davida za krále, domluvili se. Ale když bychom to četli o dvě kapitoly dřív, tak bychom zjistili, že tam bylo obrovské krveprolití, vraždy.

Abych to trošku vysvětlil. David byl pomazán za krále nad celým Izraelem od proroka Samuela ještě v době života krále Saula. Nějakou dobu byl na královském dvoře. Potom musí utéct, zdržuje se na poušti a je tam taková, jak bysme dnes řekli, občanská válka, i když tlumená. Po nějaké době Saul a většina jeho synů umírá v bitvě v pohoří Gilboa a zůstává jediný, Išbošet. A v tu chvíli se do toho vloží generálové. Od toho Išbošeta Abnér a od Davida Joab. Napřed Abnér zabije Joabova bratra, potom Joab zabije Abnéra, a aby to krveprolití bylo ještě větší, tak se ukazuje, že tedy ta moc toho Išbošeta slábne, a tak dva, dnes bychom je označili za důstojníky od Abnéra, z jeho vojska, zabijí Išbošeta, když spí.

Tedy obrovské vlastně krveprolití, neúcta k životu, spirála zla, která se neustále roztáčí. Písmo zdůrazňuje, že David o tom nic nevěděl. David nechá Abnéra pohřbít, ty dva, kteří zabijí Išbošeta, nechá popravit a dává jasně najevo a říká: „Tak takhle ne. Toto dělat nebudeme, protože to zlo by nás pohltilo.“

A tady pod tím dojmem toho dobrého a vstřícného jednání přichází vedení, šlechta těch deseti izraelských kmenů, s Davidem byli dva v té době, a říkají: „Tak dobře. Ukázal ses jako velkorysý, buď naším králem.“ Oni přicházejí, David s nimi uzavřel smlouvu. Ne oni s Davidem, ale David s nimi.

David ukazuje v tu chvíli, že má navrch, ale aby ukázal velkorysost, nechá se znovu pomazat za krále nad deseti kmeny Izraele. Už byl kdysi pomazán nad všemi dvanácti. On by to nemusel dělat, ale chce právě ukázat tu dobrou vůli a říká vlastně tady tím gestem: „Chci začít dobře. Chci začít dobře a do toho základu chci položit něco dobrého, něco společného. Rozhodně chci zastavit to zlo.“

David tou velkorysostí má navrch. A stejně tak navrch má ten druhý zločinec, ten druhý odsouzený, který visí s Ježíšem na kalvárii. Ten evangelní text nás chce přivést k tomu, abychom odložili postoje, řekněme, té velerady, těch vojáků i toho dalšího odsouzence, a abychom přijali postoj tohoto člověka, který se zdá bezmocný. Ale co má ve své moci? Má ve své moci, jestli bude v tu chvíli několik možná minut, hodin před smrtí se chovat dobře, anebo jestli přidá další zlo. A on v tu chvíli řekne ta správná slova. „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“

Ježíš, hebrejsky Jehošua, znamená „Bůh je spása“. Vlastně on se modlí a říká: „Bože, Spáso, pamatuj na mě.“

Bratři a sestry, je to krásná modlitba v té tedy velmi vypjaté situaci, vypjaté chvíli a je v ní všechno. Je v ní uznání toho, že Ježíš je Boží Syn. Je v tom uznání vlastních chyb, je v tom lítost a je v tom prosba o odpuštění.

Bratři a sestry, i v takto vypjaté chvíli vlastně nám evangelium ukazuje, že člověk má na výběr. Že může volit mezi dobrem a zlem. Může se přidat na některou stranu.

Kéž je nám inspirací tady tento člověk nebo kéž jsou nám inspirací Ježíšova slova, jak je to o kus dál v Lukášově evangeliu, kdy Ježíš říká: „Odpusť jim. Nevědí, co činí.“

Kéž vždycky dokážeme volit to lepší, kéž po vzoru Ježíše Krista a tady tohoto člověka dokážeme vždycky volit dobro. A tu modlitbu: „Ježíši, pamatuj na mě,“ zařaďme do toho svého každodenního vztahu s Pánem Bohem. Používejme ji.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.