Neděle 21.07.2024, sv. Vavřinec z Brindisi, Vítězslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Ježíš postavil most mezi člověkem a Bohem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Ježíš postavil most mezi člověkem a Bohem13:22
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.84 MB]

Bratři a sestry, všechny tři texty, které jsme slyšeli, nebo můžeme říci včetně žalmu, tedy všechny čtyři texty mluví o stejné události, ale každý ten text z trochu jiného úhlu. Nás samozřejmě nejvíc zaujmou pašije. Je to vyprávění, kde vystupují osoby, slyšíme, co kdo řekl, jak se kdo zachoval a poznáváme, co asi bylo správně a co naopak bylo chybně. Ty pašije stojí v centru, protože k tomu se to sbíhalo.

O tom mluví prorok Izaiáš, který nám to předkládá jako předpověď. Je to básnická předpověď na jedné straně, kde není žádné konkrétní jméno, kde jsou pojmy jako služebník, který vezme na sebe utrpení, který se bude obětovat, který udělá něco, co prospěje druhému. A naopak on sám z toho nebude mít žádný prospěch.

A před pašijemi jsme slyšeli čtení z listu Židům. List Židům je sám o sobě, řekli bychom, takový docela komplikovaný, protože se neví, kdo ho napsal. Je to spis Nového zákona, který má nejlepší řečtinu, a přesto je to list, který je adresován Židům. Doslova je tam použit termín Hebrejům. Hebrejové – helénisté. Helénisté byli Izraelité, kteří zapomínali na, řekli bychom, víru otců a snažili se přizpůsobit. Hebrejové, doslova to znamená bezdomovci. Původně v Egyptě (je to z Egypta) takto nazývali Izraelity Egypťané, aby se jim posmívali. Je to tedy výraz původně posměchu, pohrdání. Ale v tomto místě to znamená označení těch, kteří žijí z víry otců. I když ten list Hebrejům je adresován, řekli bychom, židokřesťanům, tedy osobám, které přijali víru v Krista. Vychází z myšlenek svatého Pavla a my dnes víme, že na něj navazuje svatý Jan. Je tedy někde vprostřed.

Byl napsán zřejmě někdy kolem roku 67. Co to znamená? To znamená, je už mrtvý apoštol Jakub, začíná v Izraeli povstání proti Římanům a začíná takové to třídění, kdy ti nacionalisté říkají: „Tak jestli jste opravdu skutečnými Izraelity, přidáte se k povstání.“ Ale tito lidé váhají. Ale je zde ještě jiné třídění. Je zde třídění od těch, kterým říkáme právě ti helénisté nebo vůbec lidé vyznávající klasickou řeckou filosofii.

Už jsme si několikrát říkali, že pro řecké filosofy a v řecké filosofii vzdělané lidi myšlenka, že Bůh by se stal člověkem, že by jeho syn se narodil, to nebylo tak vzdálené. Ale že by Bůh nechal svého syna trpět a dokonce zemřít, nad tím kroutili hlavou a říkali doslova: „To je nějaká báchorka.“

Takže část lidí vzdělaných v řecké filosofii se křesťanům posmívala a říkali: „To je takové lidové vyprávění toho typu ‚jedna paní povídala‘. To přece není možné, to se takhle nemohlo stát a zkrátka a dobře to si nezaslouží vůbec žádnou naši důvěru.“

Takže tedy tento list k židovství má za úkol těšit, povzbuzovat, řekli bychom, v obtížných chvílích nebo ve chvílích, kdy je těžké vyznávat víru. Protože tito lidé, tito konvertité z víry Izraelitů k víře křesťanské znali dobře ty základy a říkali si: „Má to cenu? Má to vůbec význam měnit tu víru? Zaslouží si tato víra v to, že Ježíš z Nazareta je Bohem slíbený mesiáš, máme tomu vůbec věřit?“

List Židům byl napsán někde v Itálii. Tedy my víme, že většina těch listů šla přesně opačným směrem. Tedy jako je překvapivý ten, řekli bychom, příběh Božího Syna, který umře za nás lidi, tak Bůh pokračuje v těch překvapeních. Ten list napsal někdo, kdo byl s Pánem Ježíšem, kdo mu byl velmi blízko. Znal to, čemu my říkáme izraelské reálie, reálie izraelského náboženství, Starého zákona, ale znal také reálie z Ježíšova života. A říká: „V mnoha věcech se nám připodobnil.“ Tam je v tom konkrétním úryvku, který my jsme dneska slyšeli, tak je použit termín „když měl tělo“, doslova „když měl maso“, když prožíval náš život, nesl na sobě naše slabosti. Tedy byl nám velmi blízko.

Mluví se tam o trůnu milosti. Trůn je znamením svrchované moci. Ten, kdo je na trůně, si v podstatě může dělat co chce. Ten svatopisec říká: „Ježíš to spojil s milostí.“ Tedy on si nechce dělat co chce, ale on nám chce odpouštět. On se stal veleknězem u Boha, aby zastupoval naše záležitosti. Není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi slabými. Chápe nás, rozumí nám.

Termín velekněz je pro nás takový docela těžko pochopitelný, ale to je v latinském kontextu, pontifex maximus znamená „nejvyšší stavitel mostů“. Ježíš postavil ten nejdůležitější most – mezi člověkem a Bohem. Postavil ho znovu, protože člověk ho zbořil. A toto připomíná právě autor listu Židům. Veden Duchem svatým říká: „Toto si připomínejte v okamžiku, kdy budete trpět tak jako Ježíš. Kdy budete prožívat nějaké těžkosti.“

Potom jsme slyšeli takové, řekli bychom, odvolání se na scénu v Getsemanech: „Přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, kdo měl moc ho vysvobodit, od smrti vysvobodit.“ Je zde také skryt, tady v tomto textu, ten výkřik na kříži.

Je zde zmíněno to, čemu se říká poslušnost vůči otci. „Ačkoliv byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Tady se dostáváme k termínu, který řecky se označuje slovem kenoze. Je to termín, který se dá přeložit jako „vyprázdnil sám sebe“. Do češtiny se to často překládá tím „zřekl se sám sebe, přijal přirozenost služebníka“. Pro Boha, pro Božího Syna způsob života služebníka rozhodně není přirozený. Ale zůstaňme u toho „zřekl se sám sebe“.

Bratři a sestry, žijeme v době, kdy slyšíme o tom, jak je potřeba těch věcí si užít, jak je potřeba, aby se člověk realizoval, jak člověk nesmí propást žádnou šanci, aby se zlepšila kvalita jeho života a já nevím ještě, jak bych to popsal. A zde je nám předložen jiný způsob existence.

Totiž tady toto všechno je založeno na tom „já“ – já se musím realizovat, já musím užít, já to musím využít, doslova jako vyždímat, vyzískat z toho všechno, co se dá. A všechny ty texty, které my jsme teď slyšeli před chvílí, mluví o tom, jak Ježíš prožil celý život do poslední chvíle v tom, že myslel na nás. Myslel na druhé. Vyprázdnil sám sebe.

Bratři a sestry, my to nedokážeme takhle stoprocentně jako Ježíš, ale texty Velkého pátku nás mají vést k tomu, abychom si uvědomili, že tento koncept toho života, to je koncept darování, koncept zřeknutí se něčeho, je ten správný koncept, který dovede člověka k cíli. Protože jak se říká, hromaděním člověk neroste, ale tloustne. Ale darováním naopak roste, zvětšuje se jeho srdce a ten člověk se také cítí šťastný. Hromadění čehokoliv, věcí hmotných, ale i čehokoliv jiného člověka neučiní šťastným, ale naopak právě to darování.

Zmínil jsem včera to, že Zelený čtvrtek je dnem zrodu církevního společenství. Hned druhý den na Velký pátek bylo církevní společenství podrobeno zkoušce, obrovské a těžké zkoušce, kdy měli apoštolové stát pod křížem. Pán Ježíš je na to tři a půl roku upozorňoval, můžeme říci dneska, školil, vedl je k tomu. A stál tam jeden, stál tam Jan. Ale stáli tam jiní, stály tam ženy. Tedy ty, od kterých by to třeba nikdo nečekal.

Můžeme říci to, že Boží slovo přináší svůj užitek a svou úrodu tam, kde my to často nečekáme. Ale co je ještě překvapivější je to, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání by měl právo říct apoštolům: „Tak dost. Já už s vámi nepočítám. Já si najdu někoho jiného.“ Ale Ježíš naopak jim všem řekne: „A já s vámi počítám. I přes tuto vaši chybu, přes toto vaše selhání, přesto že jste neobstáli, řekli bychom, v této první zkoušce. Já vám rozumím, já vás chápu,“ protože Ježíš je na trůnu milosti a milosrdenství.

Bratři a sestry, dnes na Velký pátek máme vidět tu Ježíšovu oběť, máme vidět svoje slabosti a máme si uvědomit právě tu velikost toho, jak Boží Syn nás chápe a jak je nám blízko. Jak je schopen mít soucit s námi, slabými. Máme si uvědomit, jak nás provází právě v těch momentech, kdy selháváme, kdy se nám nedaří, kdy se třeba i zlobíme sami na sebe. A za toto máme děkovat. Máme ocenit ten způsob té jeho existence, kenoze, tedy vyprázdnit sám sebe. Způsob existence, kdy on se dává, a máme ho prosit, abychom byli schopni alespoň trochu ho v tomto napodobit.

Kéž se tak stane.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Ježíš je vprostřed mezi člověkem a křížem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Ježíš je vprostřed mezi člověkem a křížem14:55
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.18 MB]

Bratři a sestry, dnes se zaměřuje liturgie na kříž. Zatím ho tu vlastně nevidíme. Máme si uvědomit něco podobného jako včera, že Ježíš ten kříž nemusel vzít, nemusel ho nést, ale chtěl. Máme si uvědomit, že to všechno mohlo být nějak jinak a že Bůh měl plné právo od nás žádat mnohem víc.    Více...


Ježíš trpěl konkrétně za každého z nás

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Ježíš trpěl konkrétně za každého z nás10:28
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.08 MB]

Bratři a sestry, liturgie Velkého pátku je úplně jiná než v jiné dny. Převládá v liturgii ticho a z kostela jsou odstraněny v podstatě veškeré ozdoby. Oltář, který nám připomíná Krista, je úplně holý, není na něm vůbec nic.    Více...


Myšlenka zástupné oběti ve Starém zákoně

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Myšlenka zástupné oběti ve Starém zákoně17:23
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.39 MB]

Bratři a sestry, dnešní den, Velký pátek, v liturgickém chápání je zcela vyjímečný den. Církev neslaví slavnosti, neděkuje Bohu ve svátostech, ale konají se obřady na památku umučení Páně. Dnes si připomínáme událost, to, co se stalo v historii jednou.    Více...


Utrpení ze středu vlastních lidí se nese nejtíž

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Utrpení ze středu vlastních lidí se nese nejtíž8:51
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.86 MB]

Bratři a sestry, už od těch nejstarších dob Velký pátek je vyhrazen kříži, rozjímání o tomto nástroji umučení, popravy na jedné straně, ale na druhé straně nástroji záchrany. My jsme včera opustili křesťany ve čtvrtém století, když už vlastně na Velký pátek ráno těsně před východem slunce si přečetli evangelium, které jsme slyšeli my teď, o tom, jak Ježíš stojí před Pilátem.    Více...


Hle, člověk

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 52,13-53,12; ž. Žl 31; 2. čt. Žid 4,14-16; 5,7-9; evang. Jan 18,1-19,42;

Hle, člověk14:01
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 2.71 MB]

Bratři a sestry, včera jsme vstoupili s Ježíšem do večeřadla a rozjímali jsme společně nad jeho pozváním, nad tou větou: „Toužebně jsem si přál s vámi jíst tohoto velikonočního beránka, dříve, než budu trpět.“ A řekli jsme si, že to bylo osobní pozvání pro každého z nás.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.