Rubrika
HomilieV okamžiku pokušení člověk vybírá dobro nebo zlo
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, texty, které uslyšíme letos v době postní, především ty nedělní texty, tak mají jednu společnou myšlenku a tou společnou myšlenkou je pokání, náprava, znovuobnovení. Používá se to latinské slovo reconciliatio. Když je to „re“, my známe restart z počítače a podobně, čili nějaký nový začátek. Snaha dát dohromady to, co bylo nějak porušeno.
A tady nám velmi, velmi vychází vstříc svatý Lukáš, který líčí pokušení Pána Ježíše trochu jinak, než to udělali Marek a Matouš. Svatý Lukáš chce vyzdvihnout ten moment, že Kristus je nám podobný úplně ve všem. Že Kristus se stal „obyčejným, tuctovým“ člověkem a zažíval ve svém životě ty starosti, ty těžkosti, jako každý z nás. Lukáš zdůrazňuje tu podobnost, blízkost, aby to bylo posilou právě pro každého z nás.
Jinak ta kompozice, kterou svatý Lukáš tam má, tak připomíná, že se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého a vyšel na poušť. Lukáš připomíná vzdáleně to putování Izraelitů. Připomíná, že přešli přes Rákosové moře, tady v tom případě to symbolizuje ten Jordán, byli plní nadšení, ale teď se dostávají na poušť. A na té poušti, když se objevily nesnáze, tak by nějakým způsobem se dostala na povrch i ta bída člověka, lenost, neochota něco si odepřít, a vůbec lidské slabosti.
Tou první bylo _nemáme co jíst, nemáme co pít“. Tou druhou bylo teda „vždyť tady nic neznamenáme, vždyť tady zahyneme, nechtějí nás ani ty kmeny, přes jejichž území máme projít, nechtějí nás pustit, abychom se dostali do země, do které jdeme“. A graduje to tím, kdy Izraelité na poušti vlastně kladou otázku: „Je Bůh uprostřed nás? Je Hospodin uprostřed nás?“ To vlastně kopíruje ty tři situace, jak jsme je slyšeli v evangeliu.
Ježíš přijímá tady tento prvek, ten moment toho pokušení. Co to je, to pokušení? No, to je okamžik rozhodnutí. Pokušení, to ještě není zlo, ale jde právě o to, jestli člověk vybere dobro, anebo jestli vybere zlo. Člověk je jediný tvor, který má schopnost se rozhodovat, a máme vybrat to dobré nebo ještě to lepší. A víme, že už Adam s Evou to nedokázali a pokazili to, a proto je to tak od té doby následkem dědičné viny, že když člověk má volit to dobré nebo to lepší, tak se mu ta cesta zdá vždycky nějak nepohodlná.
Je to právě úsilí toho Zlého, který namlouvá člověku, že je tady nějaká opozice, ten Zlý se to snaží rozdělit: „Buď se budeš mít dobře ty, anebo tedy budeš poslouchat Boha. To přece nejde dohromady.“ To říká ten Zlý. Zlý se snaží zničit tu harmonii. V té první situaci, kde nabízí nebo vybízí Krista, aby z kamení udělal chleba, on nepopírá, že je Boží Syn. On nepopírá ten cíl, ale říká: „Změň prostředky. Použij jiné prostředky. Přece ať to vědí všichni, že ty jsi Boží Syn.“ Tam nikdo není. To znamená, že jestliže by Kristus udělal ten zázrak, udělal by to pro sebe. „Udělej taky něco pro sebe. Vždyť máš hlad. Pomoz si. Ukaž se.“ Jenže Ježíš nepřišel, aby se ukázal, ale Ježíš přišel, aby ukázal Boží milosrdenství. Ježíš nepřišel, aby sloužil sám sobě, ale přišel, aby pomohl nám.
Ten ďábel tam hraje takovou hru, kterou ti teologové přirovnávají a říkají: Když chce vsadit tam to rozdělení, že je to asi tak, jako když na jedné straně budeme mít pramen vody a na druhém konci je vodovodní kohoutek. Ten pramen vody a ten vodovodní kohoutek nejsou v opozici. Oni spolupracují, mají vést vodu, a není tam žádné rozdělení. Není tam nic, že by si překáželi, ale každý z nich má svoji funkci – pramen tu vodu vydat, ten kohoutek potom otevřít a předat ji tomu člověku. Bratři a sestry, ten Zlý se pouze snaží namluvit, že to nemůže fungovat podle toho, jak to říká Ježíš, jak to říká Bůh. Jenže ono to funguje.
To druhé pokušení, to je to pokušení moci, pokušení obdivu a tak, tak tam už ten ďábel zpochybňuje i cíl. Na začátku toho prvního zpochybňoval pouze prostředky. U toho druhého už zpochybňuje i cíl: „Mně je to dáno a mně se klaněj!“ Ale naším cílem není jenom nějakým způsobem přežít tento život, ale naším cílem, cílem naší existence je setkat se s Bohem v životě věčném.
On tam správně říká: „Mně je to dáno.“ Totiž když se nad tím zamyslíme, tak člověk, který si řekne: „Tak já nebudu věřit v Boha a získám svobodu.“ Nezíská ji. Člověk byl stvořen tak, že hledá nějakou absolutní hodnotu, a jestliže člověk odstraní Boha, tak tam zabsolutizuje „něco“ – sebe, můj úspěch, moje zdraví, moji rodinu, já nevím, může takhle zabsolutnit tam i nějaký zákon - musím poslouchat nějaký zákon a podobně. Říkají psychologové, že skutečných ateistů je velmi málo, protože člověk byl stvořen tak, že chce věřit, má to ve své podstatě, a teď vlastně celý život hledá, komu budu věřit, u koho najdu ten cíl, u koho budu hledat to naplnění. A Ježíš nám říká: „To naplnění není tady, tady jenom ta cesta k tomu, ale to naplnění přijde v tom setkání s Bohem.“
To třetí pokušení je pokušení pýchy, obrovské pýchy. Stane se to v Jeruzalémě na místě, které je pro Izraelity nejsvětější - v Chrámu. Tedy Ježíš a celý ten příběh, celá ta scéna chce říct: „Člověče, buď připravený na to, že problémy, těžkosti na tebe přijdou i v okamžiku, kdy to nejméně čekáš, anebo na místech, kde to nejméně čekáš, v situaci, kdy to nejméně předpokládáš.“
Ten úryvek končil slovy, že „opustil ho do určeného času“. K Ježíšovi se vrátil na Velký pátek na Golgotě, kdy jeden z těch zločinců právě říká: „Sestup z kříže, zachraň sebe i nás.“ To je to znovu: „Ukaž se. Ukaž se, že ty máš tu moc. Přece nejdi tou cestou té slabosti, nejdi tou cestou té pokory a záchrany, ale jdi cestou síly a cestou moci.“
Ježíš obstál, obstál na té poušti, obstál i na Velký pátek, ale jak říkám, úmyslně se postavil do této situace, aby řekl: „Já jsem s váma solidární.“ Máme si na to vzpomenout, když se dostaneme do takových nějakých obtíží. Ale máme se snažit být připraveni dopředu. Ale jak to máme udělat? Na toto krásně odpovídalo dnešní první čtení. Jednak je to příkaz, který byl dán ještě když Izraelité byli na poušti, když šli a když právě i uvažovali o tom, jestli by nebylo lepší vrátit se do Egypta. Tak je zde řečeno, co udělají, až přijdou do země, která je jim slíbená, sklidí první úrodu, tak že ji přinesou do chrámu jako poděkování. Přinesou to nejlepší. Prvotiny znamená, že z té úrody vybere to, co bude nejlepší, co bude nejvíc zralé, co bude opravdu takové, jak my bychom dneska řekli, první třída. A měli přinášet především sedm plodin – pšenici, ječmen, vinnou révu, olivy, granátová jablka, med a fíky. A měli toto dělat každý rok, každý rok to opakovat, a s tím je spojená modlitba. Je to modlitba díků, kdy děkuje za to, že to dostal, a uvědomuje si, od koho to dostal.
První věc, za kterou děkují, je ta země: „Bože, za to, že jsme tady přišli. Za to, že tys splnil to, co jsi řekl. Že na tvoje slovo je spolehnutí ve velkých věcech i v maličkostech.“
Potom jsou tam v kostce vyjmenovány ty hlavní události dějin izraelského národa. Je to jakési vyznání víry. A právě toto vyznání víry vede k tomu, že jednak se obnoví vztah k Bohu, k Hospodinu, a že člověk si uvědomí, že má stále za co děkovat. A jestliže tedy děkuji a vím, ke komu mám ten svůj vděk obrátit, tak potom se utužuje právě ten vztah, obnovuje se, dochází k jeho upevnění.
Bratři a sestry, a to je taková celkem jednoduchá cesta, kterou bychom mohli i my každý den letos v době postní uskutečnit. Večer, když končí den, zastavme se a projděme v myšlenkách ten den, a především z něho vypíchněme, vytáhněme to dobré – to, co jsme dostali, to, co se nám s Boží pomocí podařilo. A když takto za toto budeme děkovat, potom ten náš vztah k Bohu bude skutečně živý, hluboký a opravdový.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, společně se zamyslíme nad žalmem, který jsme před chvílí zpívali. Má číslo 91, pokud by ho někdo z vás hledal. Vykladatelé Písma říkají, že to je jeden z nejkrásnějších žalmů vůbec v celém biblickém žaltáři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.02.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, zamyslíme se nad texty, které nám dnes církev předkládá v první postní neděli. Jak už jsem zmínil na začátku mše svaté, tak texty, které budeme letos číst o nedělích, mají takovou jednotící hlavní myšlenku, a tou je smíření nebo znovuobnovení vztahu, především myslí se člověk – Bůh, aby se člověk vrátil k Bohu, k svému Tvůrci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.02.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Dt 26,4-10; ž. Žl 91; 2. čt. Řím 10,8-13; evang. Lk 4,1-13;
Bratři a sestry, dnešní neděle nabízí vícero myšlenek, ale ze všech těch čtení se dá vytáhnout jedna jediná, a sice je to víra.
Apoštol Pavel v listě Římanům říká, jaká naše víra má být: má být v našem srdci a má být v našich ústech. Více...