Byl plný milosti a síly

	Byl plný milosti a síly	15:29
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.49 MB]

Bratři a sestry, to, že slaví svátek svatého Štěpána hned po narození Pána Ježíše, je víceméně shoda okolností. Nám se to tam moc nelíbí, protože, jak jsem už říkal na začátku mše svaté, my v tom především vnímáme tu smrt, ale to hlavní, o čem tady je dnes řeč, je svědectví.

Mimochodem, když jsme u těch mučedníků, na pátek připadá svátek Betlémských dětí, mučedníků, tedy těch chlapců do dvou let, které nechal pobít král Herodes, protože se bál, že ho Ježíš připraví o pozemské království.

My jsme dnes četli ze Skutků apoštolů ještě úryvek, který předcházel, řekli bychom, té mučednické smrti a tomu velkému Štěpánovu svědectví. Schválně jsem to tam přidal, aby z toho vysvitla celá ta Štěpánova osobnost.

Štěpán je pověřen službou, tam se říká, službou při stole. Ale o co tam šlo? Jeruzalémská církevní obec žila z darů a bylo potřeba tyto dary nějakým způsobem spravedlivě rozdělovat. Vlastně se tady dozvídáme o problému, který vznikl v té obci. Když počet věřících rostl, objevil se jakýsi problém. My bychom dnes řekli, že to byly problémy rasové a kulturní snášenlivosti nebo nesnášenlivosti – hebrejsky mluvící a helénisté, to znamená tedy i lidé vzdělaní v řecké filosofii. Jsou to ty stejné problémy, které svět trápí pořád, a je potřeba je řešit.

První věc je uvědomit si, že máme problém. Apoštolové na to reagují. Vidíme tady, že oni nejsou žádní supermani, žádní superhrdinové, protože kdyby byli, tak by ten problém nevznikl. Ale protože jsou to lidé jako my, tak jim to nějakým způsobem uniklo. Vidíme tady, že apoštolové nemůžou dělat všechno a je potřeba to rozdělit. Takže to řešení, které potom oni vlastně tady najdou, tak to není jenom lidské řešení, ale je to řešení vedené Duchem svatým.

Vybrali sice židy – Štěpán byl žid, ale byl vzdělán právě i v tom helénském světě. Uměl se orientovat. A čekalo se od něho, že bude tedy spravedlivě rozdělovat, že bude všímavý, aby se na někoho nezapomnělo, aby někdo neměl hlad. A to by úplně stačilo. Štěpán to určitě dělal dobře a kdyby zůstal u tohoto, tak by asi nebyl prvním mučedníkem.

Musíme si uvědomit, že Štěpán byl odsouzen za to, co říkal, ne za to, co dělal. Stejně jako Pán Ježíš. Ježíše nikdo neodsoudil za to, že nasytil více než pět tisíc lidí, ale byl odsouzen za to, že říkal: „Já jsem Syn Boží.“ Nebyl odsouzen za to, že uzdravil člověka v sobotu, ale byl odsouzen za to, že říkal: „Syn člověka je pánem na sobotou.“

Ale vraťme se zpátky tady k tomu našemu příběhu. A sice v tuto chvíli, kdy se zdá, že už je to všechno v církvi vyřešeno, uvnitř té komunity, tak začíná problém z vnějšku. Tlak. To není první dějství. První pronásledování bylo, že velerada si zavolala apoštoly, napomenuli je. Když to nepomohlo, tak byli zbičováni po izraelském způsobu. To znamená, dostali 39 ran prutem, tedy takový pořádný výprask. Hodně to bolelo. A v tuto chvíli přichází pronásledování z vnější strany – ze synagogy Propuštěnců.

Štěpán, který překračuje svoje ustanovení, on se podobá apoštolům. On mluví. I on se věnuje hlásání Slova. A tady zasahují lidé, od kterých by to nikdo nečekal. Co to bylo za lidi?

V roce 63 před Kristem, když Pompeius dobyl Svatou zemi jako Říman, římský vojevůdce, tak odvedl a prodal do otroctví ty, kteří se mu stavěli na odpor. A prodal je do různých zemí – do dnešní Libye, do dnešního Egypta a do dnešního Turecka, to je ta Kilikie, odsud byl svatý Pavel. A tady tito lidé, ať už oni sami nebo jejich potomci (my se teď nacházíme v roce 40 po Kristu, takže zřejmě jsou to tak jejich vnuci) už se vykoupili z jejich otroctví a vracejí se do Svaté země, do Jeruzaléma. Ať už natrvalo se tam usadili, anebo tam jezdili na svátky, a vytvořili zvláštní synagogu, zvláštní uskupení. Na jednu stranu to bylo pochopitelné, protože oni zažili něco, co ti, kteří zůstali v Jeruzalémě nezažili. Zažili to otroctví, zažili to setkání s tím helénským světem, a nějak se s tím museli vypořádat. A tak by se čekalo, že tito lidé, kteří jsou takzvaně znalí světa, viděli kus světa, budou otevření pro evangelium, pro toto poselství, které lidi spojuje. Opak je pravdou.

Tady vidíme silnou spojitost s evangeliem, které jsme slyšeli včera – do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali.

Štěpán jde, řekli bychom, mezi své lidi, mezi lidi, kteří mají podobnou zkušenost. Proč ho nepřijali? To je svým způsobem velké tajemství.

Ale ještě se vraťme k postavě Štěpána. „Byl plný milosti a síly.“ Kdo je plný milosti? „Milostiplná, Pán s Tebou.“ No, Panna Maria. Lukáš tady schválně odkazuje na ten samotný začátek, kdy anděl Gabriel zdraví Pannu Marii.

Milost, řecky se řekne charis. Je to slovo, které má tuším osm významů. Já jsem si to tady napsal a přečtu vám to, abych na něco z toho nezapomněl.

Takže to charis znamená milost, radost, krása, dobrota, veselost, láska, štědrost, dar. To všechno my shrnujeme pod tím slovem charita. Nemusí mít člověk toto všechno, ale měl by mít aspoň něco z toho. Anebo, lépe řečeno, měl by mít toto všechno aspoň v nějaké malé míře. Protože potom je člověk ve svém životě šťastný, cítí se naplněný a jeho život má nějakou určitou kvalitu, skutečnou kvalitu. Jestliže nemá nic z tohoto, tak je člověk nešťastný. Jak se říká, bloudí od někud nikam a takzvaně se v tom plácá.

Když se mluví o té síle, to se řecky řekne dynamis. Když mluvíme o něčem, že je to dynamické, tak máme na mysli, že se to rozvíjí, že to roste, že to funguje. Opak je statický, tedy že něco stagnuje.

Tady tím slovem dynamis je míněna síla Ducha svatého, síla Ježíše Krista, která pomáhá Štěpánovi, aby se nasadil a aby hlásal evangelium. Opakem je míněna moc člověka, která zabíjí, která ničí, která boří.

A tak se Štěpán pouští do debaty. On by chtěl debatovat. On by chtěl vést ten dialog, jak jsme o tom mluvili včera, ale tady svatý Lukáš říká: „Začali se s ním přít,“ tedy doslova hádat. Tady nejde o to, že by chtěli pochopit, co jim Štěpán říká. Štěpán to vzal opravdu z gruntu. Začal od Abraháma přes další praotce, Mojžíše, dostal se do Egypta. Probral celé dějiny. Je to velmi dlouhá pasáž, kterou jsme přeskočili v tom dnešním čtení, a chce za pomoci tady tohoto nějakým způsobem je získat pro evangelium.

Nepomohlo to, přeli se. To znamená, chtěli mít takzvaně navrch. Nešlo o to poznat tu pravdu, ale šlo o to Štěpána umlčet.

Tady se dostáváme k dalšímu výroku, který jsme slyšeli včera v Janově prologu. Ten život byl světlo lidí, světlo svítí ve tmě a tma je nepohltila. Místo toho slova „nepohltila“ by tam bylo možné dát slova „nezajala“ anebo „nepochopila“. Kdyby je tma pochopila, tak by přestala být tmou a stala by se světlem. Ale tady vidíme příklad toho, jak tma zůstala tmou a nepochopila. Je to situace, která se opakuje. Opakuje se v celých církevních dějinách a křesťané tady s tímto musí počítat.

Ještě jsem chtěl říct jednu věc, to jsem přeskočil. Svatý Lukáš řekl napřed, kým Štěpán je: „Je plný milosti a síly.“ A teprve potom nám říká, co dělá. My zpravidla se zajímáme o to, co kdo dělá a co kdo říká. A zajímat se o to, kým je, na to už nám nezbývá čas nebo prostředky. Ale na to bychom neměli zapomínat. Je to důležité, zvlášť u všech lidí, kteří vystupují ve veřejném prostoru. My se často rozčilujeme nad tím, co ten člověk říká, ale položme si tu otázku, kým je. Protože čeho je ten člověk plný, to z něho přetéká a to dává dál.

A teď tedy k tomu samotnému finále. Jak už jsem říkal, svatý Lukáš líčí Štěpána jako věrného, skutečného, opravdového učedníka Ježíše Krista, který následuje Ježíše Krista v životě i ve smrti. Je podobný Ježíšovi v tom, že odpouští těm, kteří ho zabíjí. Oni ho zabíjí kamenováním. To znamená, je to taková, řekli bychom, anonymní věc. Tam není úplně jasné, který ten kámen způsobí to smrtelné zranění. To znamená, oni ho zabili všichni, ale taky nikdo.

Štěpán se stává obětním beránkem, tak jako Pán Ježíš. Co je zajímavé, tak oni si nešli pro schválení tady tohoto rozsudku k Římanům. V roce 33 u Krista potřebovali potvrzení místodržícího. V roce 40 už ne. To znamená, už moc těch Římanů tam nějakým způsobem už slábla a schylovalo se k protiřímskému povstání.

Štěpán také následuje Ježíše v tom okamžiku smrti. Ježíš na kříži říká: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Štěpán říká: „Pane, přijmi mého ducha.“ Tedy je to tak, že celý život jsem žil, Pane, ve spojení s Tebou, a teď se k Tobě vracím. Byl jsem s Tebou a teď s Tebou budu ještě víc. Je to důležitý moment v náhledu na život a smrt, jak by to měl vidět každý křesťan.

Bratři a sestry, zdůrazňuje se velmi často právě myšlenka toho, že Štěpán miloval a odpustil těm, kteří ho ukamenovali. Jak říkám, pro Lukáše bylo velmi důležité, aby zaznamenal to svědectví, které vydal svatý Štěpán.

Nakonec bych chtěl říct jednu myšlenku, kterou jsem vyčetl. Napsal ji italský teolog Silvano Fausti, který říká, že my se asi nedostaneme do takové vypjaté situace, jako svatý Štěpán, a je otázka, jak daleko od nás budou naši nepřátelé. Ale říká: „Začněme něčím jiným. Milujme své přátele. Milujme ty, kteří jsou kolem nás, a takto začněme napodobovat ten odkaz a to svědectví svatého Štěpána.“

Kéž se nám to s pomocí Boží a na přímluvu svatého Štěpána daří.