Boží Syn je tam, kde jsi ty

	Boží Syn je tam, kde jsi ty	14:22
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.23 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, naším dnešním průvodcem je svatý Jan. Jan psal svoje evangelium jako poslední a psal ho už v momentě, kdy byl zbořený Jeruzalém, a psal ho, když sám se nacházel mezi křesťany z pohanů – mezi křesťany, kteří byli ovlivnění řeckou filosofií. A svatý Jan tady ve svém evangeliu se vlastně pokouší (ono mu to jde docela dobře) spojit myšlenky toho starého antického světa s Písmem svatým, se Starým i Novým zákonem.

Pro všechny v řecké filosofii vzdělané lidi byl známý pojem Logos, to co my překládáme jako Slovo. Tento termín v sobě obsahuje vnitřní smysl světa - to, proč svět existuje, kam spěje, k jakému cíli, co ho drží pohromadě a co mu dává smysl. A svatý Jan k tomu přidává starozákonní pojmy jako moudrost (známe Knihu moudrosti, vtělená moudrost a tak) a slovo. Protože náboženství Izraele se opírá o slovo. Slovo je totiž něco, co je vyhrazeno pouze člověku, Slovo je to, co nás odlišuje od ostatních tvorů. Jenom člověk umí mluvit, a tak je to způsob naší komunikace. Je to způsob našeho poznání, kdy jeden druhého učí. Je to způsob, jak vyjadřujeme lásku.

My také známe ten termín logos, ale známe ho z trošku jiného spojení – známe ho ze slova dialog. Je to „dia logos“ a znamená to „skrze slovo“. Hodně lidí se domnívá, že dialog znamená, že jeden mluví, druhý poslouchá, a pak že se to třeba vymění. To tak může být. Znamená to ale ve vlastním slova smyslu to, že nejméně dva lidé, může jich být i víc, skrze slovo hledají společnou cestu.

Můžeme si to představit na banálním příkladu, kdy nějací třeba dva montéři budou stát nad nějakým problémem a budou se radit, jak tu věc opravit co nejlépe, co nejrychleji, co nejefektivněji. Skrze slovo hledáme společnou cestu.

Ale také může nastat situace, kdy to slovo je zneužito pro nějakou lež, oklamání druhého, podvod a pro sobectví. Na jedné straně může být láska a na druhé straně sebeláska. Člověk se stává slovem, které říká, které poslouchá. Jestliže člověk používá jemná slova, krásná slova, tak ho to zjemňuje a ten člověk se stává ušlechtilejším. Ale jestliže poslouchá, potom používá slova hrubá, tak potom sám ten člověk hrubne a stává se horším.

Slovo předpokládá také společenství, protože musí být nejméně dva – ten, kdo mluví, a ten, kdo mu naslouchá. Všichni víme, jak je to zlé, když je člověk sám a pak začne trpět tím, čemu říkáme samomluva, což nepovažujeme za úplně správné. Tedy je zde jakési společenství. Společenství, které je nejdříve v Bohu, a toto společenství Bůh přetvoří do tohoto světa, do stvoření.

Na počátku bylo toto Slovo, to ušlechtilé Slovo, to Slovo, které tvoří společenství. Svatý Jan tady opakuje první slova Písma svatého, první slova Starého zákona: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Ale svatý Jan zde chce říct ještě něco jiného, znovu pro ty vzdělané v řecké filosofii, protože některé ty filosofické školy říkaly: „Jsme tu náhodou.“ Jiné zase říkaly: „To je nutnost. To tak muselo být.“ A svatý Jan na to říká: „Ale kdepak. Na počátku stála svoboda a láska Boží, kdy Bůh se chce rozdělit o to společenství, o ten život, a proto tvoří tento svět a člověka volá k tomu, aby vytvořil společenství.

„To slovo bylo u Boha.“ Možná jsem měl říct na začátku, že celý ten prolog, ta předmluva Janova evangelia, je velmi těžká pro překlad. A sice tady to, co je přeloženo „u Boha“, ono to tak musí být do češtiny, aby to dávalo smysl, v té řečtině umožňuje také číst to „bylo k Bohu“, „směrem k Bohu“. Protože jak to bude pokračovat, tak potom to Slovo, ten Logos se otočí nebo napřímí nebo nasměruje směrem k nám, ke světu. A to proto, že je prostředníkem. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, a to je právě ten důvod, to je to poslání. Tady tato myšlenka, že Ježíš Kristus je jediný prostředník, byla v té době velmi diskutovaná – jestli jich třeba není víc, jestli je skutečným prostředníkem a takhle. Takže tady toto, že napřed je nasměrován k Bohu Otci, a potom směřuje sám ze svého rozhodnutí k nám.

Je zde také řečeno, že Slovo je Bůh. Ne, že Bůh je Slovo, to by totiž bylo málo. Ale on je ten, skrze nějž všechno povstalo. On je ten, který dává světlo a dává život. Tady svatý Jan rozehrává takovou hru s dalšími pojmy – světlo, život. Jsou to dva pojmy, které se prolínají. Bez světla nemůže existovat život. Bez toho by to prostě vůbec nešlo. Ale také má na mysli svatý Jan to, čemu říkáme vnitřní světlo. To, aby člověk tedy chápal. Proto tento text také čteme o Vánocích, abychom se zamysleli nad tím příběhem, který jsme slyšeli v noci, a abychom do něho se ponořili a abychom z něho vyvodili důsledky pro svůj život.

Asi v tuto chvíli by bylo dobré to nějakým způsobem odlehčit a dostat to do takové přirozené roviny – světlo, život – pochopit, jak to dát všechno dohromady.

Jeden člověk, který se narodil jako chudý, během svého života se vypracoval a získal určitý majetek. A když odcházel z tohoto světa, tak si zavolal své tři syny. Dal jim každému pět krejcarů a říká: „Běžte a kupte za to něco, co zaplní tuto místnost, ve které jsme.“ Ta místnost byla poměrně velká. A říká: „Kdo z vás dokáže tu místnost nejlépe zaplnit tím, co pořídí za těch pět krejcarů, ten zdědí po mně tady tento majetek.

První syn jde a na tržišti uvidí velkou otep slámy. Neváhá a koupí ji. Říká si: „To bude dobré.“

Druhý syn prochodí celé tržiště, a nakonec koupí několik pytlů peří.

Třetí syn prochodí tržiště, chodí celý den, nekoupí nic. Celou noc přemýšlí o tom, co by měl pořídit za těch pět krejcarů, a druhý den ráno, těsně předtím, než se zase mají sejít s otcem v té místnosti, vyběhne na tržiště, koupí svíčku a zápalky.

Když se sejdou v té místnosti, tak prvně nejstarší syn dotáhne otep slámy. Pokryje tím jeden roh. Druhý nechá přinést pytle s peřím. Zaplní se tak necelá půlka té místnosti. Po chvíli je to začne všechny šimrat v nose, začnou kýchat a jsou rádi, když je to pryč. Oba dva bratři hledí na toho nejmladšího a říkají si: „Tak co? Kde to má?“ protože nemá nic. Naráz sáhne do jedné kapsy, vyndá svíčku, postaví doprostřed místnosti, sáhne do druhé, zapálí a světlo naplnilo celou místnost. A otec říká: „Ty dostaneš celý ten majetek, protože se budeš o to dobře starat, ale také se dokážeš postarat dobře o své bratry.

Celý ten prolog Janova evangelia byl na dvou místech přerušen, a to sice když se mluvilo o Janu Křtiteli. Poprvé byl Jan Křtitel míněný jako zástupce všech proroků, všech mudrců, všech lidí, kteří se namáhali a namáhají najít tu správnou cestu – cestu toho dialogu, cestu toho společenství. A podruhé už je tam zmíněno vlastně volání Jana Křtitele, kdy opravdu stál u Jordánu a vybízel k nápravě života.

To druhé místo je možné číst, že Jan stále volá, protože stále jsou potřeba lidé, kteří budou připomínat to skutečné poselství Vánoc – že je to o tom, že přišel Prostředník.

A nakonec bych to chtěl zakončit tou větou, kterou známe z modlitby Anděl Páně: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

„Slovo se stalo tělem.“ Co to znamená? My známe z pohádek to, že král si vezme obyčejné šaty a vyrazí mezi své poddané, aby slyšel, jaká je nálada mezi těmi lidmi, co si povídají. Jestli jsou spokojení nebo jestli je něco trápí a podobně. Potom se král vrátí do svého paláce a obleče svoje královské šaty.

Narození Ježíše Krista není pohádka. Ježíš Kristu neudělal něco takového. Svatý Jan říká: „Slovo se stalo tělem.“ Stal se jedním z nás. Přijal podmínky našeho života, úplně všechny.

„A přebývalo mezi námi.“ Tam je řecké sloveso eskenosen, a to doslova znamená „postavilo si stan“. Když by to takhle bylo přeloženo do češtiny, tak by to mnoho lidí asi nepochopilo, ale především Izraelité to chápali velmi dobře, protože to byl původně národ kočovníků. Když vyšli z Egypta, čtyřicet let žili ve stanu. Praotcové Abrahám, Jákob, Izák, ti všichni žili ve stanech. Stan je obydlí, které na jedné straně poskytuje soukromí, bezpečí, ale je možné ho sbalit a je možné ho přestěhovat. Dává svobodu.

Když šli ti Izraelité po poušti, tak v jejich táboře byl Stan schůzky. Ten se stěhoval s nimi. Byl v tom ten symbol, že Bůh je stále doprovází. A tady svatý Jan říká: „Boží Syn je tam, kde jsi ty. On se stěhuje s tebou. On tě provází na tvých životních cestách. Jestliže ty budeš chtít, budeš vždycky cítit jeho podporu, budeš vždycky cítit to, že on je s tebou a že dává tvému životu světlo a že přináší smysl do všech tvých dnů.

Bratři a sestry, kéž toto dokážeme prožívat nejenom teď o Vánocích, ale i potom, až přijdou dny všední.