Dobro stojí vždycky námahu

	Dobro stojí vždycky námahu	12:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.87 MB]

Bratři a sestry, dnešní texty, myslím především první čtení a evangelium, jsou pro nás hůře pochopitelné, obtížněji pochopitelné. Je to dané víceméně strukturou toho textu. Tam se prolínají časové osy. Jednak Pán Ježíš mluví o tom, co nastane velmi záhy, velmi brzo. Mluví právě o těch Velikonocích, kdy bude ukřižován. To je to velké soužení pro něho. Na Velký pátek došlo k zatmění slunce, bylo zemětřesení, „hvězdný svět se zachvěl“. „Uvidí ho přicházet se slávou.“

Mimochodem, „uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velkou mocí a slávou“ je citát z knihy proroka Daniela, a to že Ježíš toto vztáhl na sebe, když řekl: „Já jsem to, koho uvidíte přicházet s mocí a slávou,“ tak za toto byl potom odsouzen. To bylo to hlavní, tady toto tvrzení, co mu ta velerada měla za zlé.

Takže to je tento jeden rozměr. A na ten Velký pátek byli lidé, kteří vyznali: „Toto je Boží Syn,“ především tedy ten setník, který stál pod křížem, který to tam řídil.

A na konci tady toho úryvku byla ta věta, že toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. To je ta blízká, řekli bychom, časová osa. A potom celý ten text je možné a je také správné nebo potřebné ho chápat v tom smyslu, že to platí také pro všechny lidi.

V těch dnech „velké soužení“. Po pádu do dědičného hříchu říkáme, že svět je nakloněný ke zlému. To znamená, že když člověk nedělá nic, tak z toho vznikne zlo, nějaká škoda, utrpení. Když chci dělat dobro, musím se za to nasadit. Musím opravdu něco udělat - zvednout se, jít, konat. Samo se dobro nevykoná. Někdo ho musí vykonat. Dobro stojí vždycky námahu.

A co nás hodně třeba trápí, je to, že vykonáme něco dobrého, něco vybudujeme v tom smyslu, jako hmotném i nehmotném, a buď samo právě tady tím, že to je nakloněno ke zlému, anebo přijde zlý člověk a zboří to, zničí to. A z tohoto býváme velmi smutní, že právě to dobro nevydrží, že je potřeba ho obnovovat a my si říkáme, jestli to má vůbec cenu.

Takže to je záležitost, řekli bychom, celých lidských dějin. To je to velké soužení. Ale až to velké soužení skončí, po jeho konci, tak se říká, že se měsíc přestane svítit, slunce se zatmí, hvězdy budou padat. A tady v tomto vidí mnozí lidé katastrofu – bude katastrofa! Ne, nebude. To už je po tom konci, a to už přichází Ježíš, který nepřichází, aby to uvrhl do nicoty, ale přichází, aby to dovršil, aby to obnovil, aby právě odstranil zlo, aby zůstalo jenom dobro.

Ježíš přichází, aby ten svět, jak byl stvořený, dovedl, řekněme, k cíli. Ale k tomu cíli jdeme taky my, on i my. A máme to vzít asi tak, že když někdo běží v závodě a teď už vidí ten transparent „Cíl“, tak už se raduje z toho, že teď už to bude mít za sebou, tam si odpočine, že tam získá tu odměnu. Vezměme si, svatý Pavel velmi často používá tato přirovnání, že věřící člověk se podobá tomu závodníkovi, který usiluje o to, aby získal věnec vítězství v nějakém závodě.

Takže tedy cíl, naplnění, dovršení, obnova. A jak do toho pasuje tady to, že se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, eventuelně že ty hvězdy nebudou. Měsíc, slunce, to je kalendář. Uvědomme si, že lidé v té době, kdy byl Pán Ježíš, neměli hodinky a měřili čas podle slunce - jak je vysoko slunce? Zapadá? Vychází? A podle slunce a měsíce určovali kalendář, tedy kolikátého je, kdy začne Nový rok a podobně. A Ježíš tady v tomto chce říct, ten čas už nebude. Nebude potřeba ho měřit, protože s Ježíšovým druhým příchodem nastane věčnost.

A stejně tak se změní prostor. Ten vesmír definuje prostor. My se pohybujeme v čase a prostoru. Ale až přijde Ježíš, tak se to změní. Proč se to změní? Protože to nebude potřeba.

Jedna z takových důležitých myšlenek tady tohoto světa je, že všechno tady má nějaký účel, všechno je tady k něčemu, má to nějaký důvod. Ale potom, až přijde Pán Ježíš, tak toto pomine a ten důvod už tady nebude. Čili Ježíš chce hlavně říct, že už nebude čas a prostor v tomto pohledu, jak my to známe. No, čas už vůbec ne, protože bude ta věčnost. Čili dojde ke změně. Ale to je „po“. Předtím bude ukončena vlastně ta přítomnost zla.

A teď dál mluví tom právě, že tedy přijde. Poprvé, když se narodil v Betlémě, to vědělo pár lidí. Přišli pastýři, přišli mudrci. Z Jeruzaléma nepřišel nikdo. Ale teď to budou vědět úplně všichni. Teď nebude člověka, který by řekl: „Já to nevím,“ nebo: „Já jsem to nevěděl.“

„Pošle své pomocníky, aby shromáždili lidi.“ Tady tímto se chce říct, že Ježíš ví o každém, že na nikoho nezapomněl. To se stává, když je tábor nebo nějaká školní výprava, tak je pořád potřeba ty děti přepočítávat, jestli se někdo někde nezatoulal. A nedej Bože, aby se nasedlo do vlaku nebo do autobusu a někdo by chyběl. Tak by to byl velký problém.

A tak se i lidé ptali: „A nezapomněl Bůh na mě,“ nebo: „Nezapomene na mě?“ Ježíš říká: „Určitě ne.“ Jednak Bůh posílá své pomocníky, svoji pomoc i v době toho soužení, o tom bylo to první čtení, a teď mluví o tom a říká: „Nezapomene Bůh odměnit žádného člověka. I to nejmenší dobro bude odměněno.“

Ale právě teď jde o to „i nejmenší dobro“. Teď se to úplně celé mění, řekli bychom, to vyprávění, a Ježíš zdánlivě přeskakuje: „Poučte se z přirovnání o fíkovníku.“ Mimochodem, je to v Markově evangeliu poslední podobenství, ale to je vedlejší.

Proč Ježíš tak naráz mění – ono se zdá, že mění tu myšlenku – ale on ji nemění. Samozřejmě napadne každého z nás otázka: „Dobře, ale jak já tady v tom všem se mám zachovat? A co já má dělat?“

A Ježíš říká: „Poučte se z přirovnání o fíkovníku.“

Začněme ještě s tím, že jak si třeba matně vzpomínáme, tak první lidé, když se postavili proti Bohu, tak si uvědomili, že jsou nazí a sešili si suknice z fíkových listů. Fíkovník byl považován za sídlo zlých sil, zlého ducha, tedy za něco nečistého, a něco, čemu by se člověk měl vyhnout. Ty fíkové listy byly v tom smyslu, že se ti lidé odvrátili od Boha, a tím pádem začali sloužit tomu zlu.

Ježíš mění vlastně tu perspektivu a říká: „Bůh je ten, který může a mění zlo v dobro, v prospěch.“ Ježíšovo velké utrpení nám přineslo spásu, záchranu. Člověk v žádném případě nedokáže a nemůže změnit zlo v dobro. Není možné, abychom používali zlé prostředky k tomu, aby někdo řekl: „Já jsem to myslel dobře, já jsem chtěl dobro.“ To nejde. Jestliže chceme dobro, musíme k tomu použít dobré prostředky. A teď jde o to, jaké.

A teď se vrátíme k tomu fíkovníku. Je to napůl strom, napůl keř. Přináší úrodu od jara až do podzimu. On začne plodit jako první a skončí jako poslední ze všech těch plodin, ze všech těch rostlin, které se tam vyskytují. A co ještě zvláštní, fíky vyrůstají přímo na dřevě, bez květů. Všichni známe kvetoucí třešeň a říkáme si: „No, to je krásně. Budou třešně.“ Na tom fíkovníku jsou spousty listů a ten, kdo chce najít ten fík, tak musí ty listy rozhrnout a hledat. Na zdravém fíkovníku by měl být alespoň jeden plod, vždycky alespoň jeden, ale člověk se musí namáhat a musí hledat, aby získal tu odměnu. Tedy my máme hledat to dobro, usilovat o ně, vytáhnout ho, pojmenovat, pochválit, všimnout si ho.

Z druhého pohledu jsme my tím fíkovníkem. To znamená, máme usilovat o to přinášet dobro, i třeba to malé. Někdo by řekl: „Něco velkého. Musíme to celé změnit. To se musí nějakým způsobem dostat do jiných kolejí.“ To nejde. To nepůjde. To Ježíš po nás nechce. On nečeká velkou změnu, ale říká: „Ale přinášejte to malé dobro jako na malém fíkovníku jeden fík. Ale jestliže ho někdo utrhne, dozraje tam další. Objeví se tam zase nějaká úroda, nějaké ovoce.

A tak, bratři a sestry, tady toto poučení o tom fíkovníku, které je tam tak jako schované a v té záplavě toho, že se tam mluví o zatmění slunce, měsíce a podobně, se na ně zapomíná, tak je to, řekli bychom, krásný návod, co máme dělat v té situaci, kdy cítíme, že kolem nás je to soužení, kdy ho zažíváme i my sami na sobě. Máme být těmi, kdo hledají dobro, vytáhnou ho a ukážou ho, a máme usilovat o to, abychom byli podobni tomu fíkovníku, který přináší ty plody, které jsou třeba skryté, ale jsou tam stále.

Kéž se nám toto s Boží pomocí podaří.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Dívejte se na fíkovník a snažte se jednat podobně

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.11.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;

	Dívejte se na fíkovník a snažte se jednat podobně	13:41
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.06 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede znovu do Jeruzaléma těsně před velikonoční svátky, kdy Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých. Říká se tomu eschatologická řeč. Eschatologie se zabývá, jak se říká, posledními věcmi člověka, posledními věcmi tohoto světa, soudem, druhým příchodem Kristovým, životem v oslavení.    Více...

---

Září jako hvězdy na věčné časy

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.11.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;

	Září jako hvězdy na věčné časy	13:50
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.92 MB]

Bratři a sestry, pomalu ale jistě se blíží konec církevního roku a je záměrem církve na tyto neděle předložit texty, které se týkají „posledních věcí člověka na tomto světě“, nebo vůbec předložit tu myšlenku, že tento viditelný svět tak, jak ho známe, jednou pomine.    Více...

---

Věčnost začíná dnes

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.11.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
33. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dan 12,1-3; 2. čtení Žid 10,11-14.18; evangelium Mk 13,24-32;

	Věčnost začíná dnes	9:42
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.13 MB]

Bratři a sestry, dnes se setkáváme, můžeme říct, naposledy s listem Židům, mám na mysli v tom souvislém čtení. Příští neděle je Slavnost Ježíše Krista a druhé čtení bude z knihy Zjevení apoštola Jana z Apokalypsy.    Více...