Vnímat, k čemu nás Pán zve

	Vnímat, k čemu nás Pán zve	9:09
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.08 MB]

Děkuji vám za to představení, protože chápu, že to není vždycky snadné něco o sobě říct před plným kostelem. Ale asi je dobře a důležité, protože přijímáte svátost biřmování, tak abyste uměli o své víře alespoň krátce promluvit. Chápu, že nejste teologicky vzdělaní, abyste tady dávali nějaké teologické přednášky, ale umět to, co jste dneska řekli, tak abyste to třeba dokázali zítra říct svým kamarádům ve škole. Tak chce to kus odvahy samozřejmě. Věřím, že v práci nebo kde budete, tak abyste pod vedením Ducha Božího právě tuto sílu, jak bychom řekli taky, tu energii, kterou vám Bůh dává, tak abyste dokázali s ní spolupracovat. Protože Bůh nás na jednu stranu povzbuzuje, přetváří, a na druhou stranu vždycky chce naši spolupráci. A to, že nás něčím obdaroval, tak to už je jakási výzva, na kterou se učíme odpovídat. A tak ty dary, které třeba už na té, řekněme, přirozené rovině vnímáte a máte, tak mohou být právě posíleny v té rovině nadpřirozené.

V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak Pán Ježíš říká: „Dnes se naplnilo toto Boží slovo.“ To je právě ta chvíle, kdy každý ten den, ten dnešek, je to, co mám před sebou. A co se naplňuje a co se uskutečňuje? My samozřejmě vždycky plánujeme a přemýšlíme do budoucnosti. Když jsme starší, tak už rádi jdem do té minulosti a tak si tam vzpomínáme, jak to bylo lepší. Ale jediné, co máme, tak je ten dnešek, a ten je, řekněme, svým způsobem spásonosný, protože v tomto dni, který máme, tak můžeme něco udělat. A Bůh nás právě povzbuzuje, abychom na toto „dnes“ dokázali odpovídat.

Líbilo se mi, jak jste u těch světců zmínili třeba nějakou tu jejich životní epizodu, co se kdy v jejich životě stalo a co vás oslovilo, co dokázali. A na co možná taky vnímáte, že člověk nemá, že? Protože kdybych vám řekl, že byste měli zemřít pro Krista, no tak nevím. Možná byste řekli: Ano, určitě. Už jdu.“ Možná byste mírně zaváhali a řekli si: „No, ještě bych potřeboval nějakou chvíli nebo něco málo na dodělání toho mého života.“ Ale když nás Pán k něčemu vybízí, tak nám taky k tomu dává sílu.

A učíme se v tomto směru postupovat. Líbí se mi jedno takové přirovnání, které možná je takové trošku dětinské, ale něco vystihuje z toho, jak Bůh se o nás stará. Duch svatý je ten, který je jednou z osob Nejsvětější Trojice a my máme vždycky přemýšlet nad tím, kdo je pro mě Duch svatý. A je potřeba vnímat, možná ten obraz nám trošku víc vyvstane.

Bůh Otec je ten, který nás zve a vyzývá nás, abychom šli a následovali ho. Naše odpověď samozřejmě je taková někdy trošku váhavá. Říkáme: „Ano, rád bych, ale nemůžu. Jsem slabý. Jsem hříšný. Nemůžu vzlétnout jako ptáček, který má křídla zlomená hříchem.“ A Otec mi říká: „Dobře, pošlu ti Syna, aby Ti křídla uzdravil.“ A pak je ten ptáček opravdu znovu s uzdravenými křídly. A Otec nás ujišťuje, že teď můžeme za ním jít. Už máme ta křídla v pořádku. Obracíme se k němu, ale vnímáme, že nedokážem a nemáme sílu třeba vzlétnout, protože pořád vnímáme ty následky našeho hříchu a slabosti.

A tak Bůh Otec posílá Ducha svatého, aby nám tu potřebnou sílu dal. Aby nás uschopnil, abychom tak jako jsme prožili to, že Ježíš nás obnovil, odpustil nám hříchy, uzdravil nás, tak abychom se otevřeli Duchu svatému, který je tou silou, tou energií, která nás má na té cestě dál vést. A i my samozřejmě musíme napnout svá křídla. Musíme mít tu chuť vzlétnout, udělat to minimum, vydat se trošku z toho svého komfortu. Vystoupit z toho, co je mi krásné a bezpečné, kde se cítím. Tak jako to říká papež František, z té pohovky, kde se dobře sedí, kde máme ten ovladač, kde máme ten mobil, kde máme celý svět v rukou.

A vnímám, že chcete vystoupit z toho komfortu, protože jste mnozí řekli, že byste rádi udělali něco s dětmi, něco s nemocnými nebo z těch oblastí, které vás oslovují. A tak je to právě Duch svatý, tedy ten, kterému jste se otevřeli a teď se ještě chcete otevřít více, aby on vás postrkoval v tomto poslání, které jste přijali nebo které máte přijmout.

A tak bych vás chtěl povzbudit, abyste byli vnímaví na té cestě, kde přichází ty impulzy od Pána Boha, protože někdy máme touhu naplnit jenom ty svoje vlastní přání, co potřebuji pro sebe, abych byl úspěšný, abych udělal školu, abych měl zaměstnání. To samozřejmě všechno je potřebné, ale máme vnímat možná díky té svátosti biřmování i další prostory, další místa, abychom vzali ten život do svých rukou a abychom s tím pohledem se ptali: „Co, Pane, ode mě žádáš? Jakým způsobem můžu přetvořit tento svět?“ A mladý člověk má tu charakteristiku, že chce přetvářet ten svět. To je ten boj, který vedete třeba se svými rodiči, protože chcete, aby ještě něco bylo jinak a lépe. A oni už si možná na ty věci zvykli a vždycky to tak dělali a vy přicházíte a říkáte: „Ne, já chci, aby to bylo ještě trošku jinak.“

A možná někdy je mladý člověk naivní a nedokáže třeba ty věci vnímat, ale máme vnímat, k čemu nás Pán zve. Ne proto, abychom jenom tak protestovali, ale abychom snili ten sen, který Bůh snil o nás, o našem životě. A abychom hledali cestu, jak ten sen naplnit. A to, co nás vlastně pomáhá v této chvíli, je právě Duch svatý. Protože okolo toho kroužení okolo sebe, okolo svých potřeb, tak on nás vede, abychom šli a sloužili. Abychom sloužili ve farnosti, abychom sloužili tam, kde žijete, v obci, v městě. To jsou výzvy, které k nám Bůh posílá a my se máme učit vnímat, kam nás zve, kam nás posílá. A je to výzva nejenom pro vás, pro biřmovance, ale pro nás pro všechny. Protože Duch svatý každého z nás vytrhuje a vede nás v našem životě.

A tak bych vám chtěl možná v závěru toho popřát, abychom měli odvahu se na ty cesty, které nejsou tak jisté, které nejsou takové ty dálnice, asfaltky, ale možná cestičky, kterými mnoho lidí nechodí, abychom se na ty cesty dokázali vydávat. Ne protože jenom toužíme po nějakém dobrodružství, ale protože nás na ty cesty vede Pán. A protože on nás povzbuzuje, abychom v těch našich životech rostli. Dává nám na pomoc Ducha svatého.

Tak prosme o to, aby tento Duch, který byl dán apoštolům o Letnicích a o kterém v Duchu právě v evangeliu Pán Ježíš mluvil, tak aby to, co bylo tenkrát a on to nazval Ježíš „dnes“, jiným slovem že teď a tady se to děje, tak aby se to otevíralo taky v našem životě každý den - dnes a každý den, který nám Pán dá.