Rubrika
HomilieDobro nelze vlastnit
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Já jsem si sem vzal dnes na pomoc misál a chci připomenout začátek dnešní vstupní modlitby:
„Bože, ty ukazuješ svou všemohoucnost nejvíce tím, že se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci.“
Tohle souvětí vlastně krásně vystihuje texty, které jsme před chvilečkou vyslechli. Především se to týká toho Starého zákona, ale starozákonní příběh a dnešní evangelium jsou si v mnohém podobné a můžeme říci, že se překrývají.
Ve Starém zákoně Izraelité jdou pouští. Mají k jídlu manu, ale jsou nespokojení. Chtěli by něco lepšího. Co je zajímavé, je to, že tady tato nespokojenost a to reptání vyjde z lidí, kteří se přidali k Izraelitům, když odcházeli z Egypta. Tedy neizraelité, kteří využili situaci, aby se dostali z otroctví, a jak říkám, přifařili se, přidali se. A místo toho, aby byli vděční za to, že jsou svobodní, tak mají pořád nějaké připomínky.
V čem spočívá problém, je to, že Izraelité se k nim přidali. Tady je první myšlenka těch dnešních textů: Komu naslouchám, komu, jak se říká, popřávám sluchu, ke komu se přidávám, k jakým názorům a tak podobně.
Ta situace se tak vyhrotila, že dokonce Mojžíš je z toho nešťastný a přeje si zemřít. A říká: „Já už to nezvládnu, Bože.“ Mojžíš se modlí a říká: „Já už nejsem schopen být chůvou tomuto lidu.“ Bůh je otec, Mojžíš je chůva. Naznačuje vlastně i toto pojmenování, jaký důvěrný vztah má ať už Bůh ke svému lidu, anebo Mojžíš k těm lidem, o které se stará. A Bůh mu právě na to říká: „Tak to rozdělíme. Nebudeš na to sám.“ A tady tím se dostáváme k té vstupní modlitbě: „Nenecháváš nás bez pomoci.“
A tady se naskýtá obraz spolupráce člověka s Bohem. Bůh říká: „Nebudeš na to sám. Rozdělíme to. Ty ty lidi vybereš.“ Co je zvláštní, tak byli na poušti, cestovali, putovali, ale dělali si písemné záznamy. To nás trošku překvapuje. A aby bylo jasné, že tito lidé jsou v té službě těch správců, oni byli potom správcové -že jsou k tomu pověření Bohem (ne Mojžíšem, Mojžíš je vybral, Mojžíš je, řekli bychom, doporučil, ale ustanovil je Bůh), a proto, aby to bylo všem jasné, tak tito muži se měli postavit kolem Stánku úmluvy a tam mělo vlastně být to jejich vyvolení potvrzeno. Tam měli být ustanoveni tady k té službě toho správce.
Dva z nich se nedostavili. Nevíme proč. Písmo neříká žádný důvod, říká: „Zůstali v táboře.“ To zní trošku jako že za to mohli. Ale na druhou stranu zase známe pouze jména těchto dvou – Eldap a Medad. Ta další jména nevíme. Odhlédněme od toho, jestli to bylo jejich zavinění nebo nebylo, ale faktem je, že skrze tuto situaci se ukázalo, jak Bůh respektuje člověka. Protože je Mojžíš doporučil, Bůh to potvrdil. Bůh se nenechá omezit v tom, komu dá svůj dar.
A tady už se dostáváme k evangeliu. Apoštolové vnímají sami sebe jako „my“, určitou skupinu. Je to dobře. I my bychom měli vědět, ke komu patříme. Oni to berou: „My patříme k tobě, Ježíši.“ To je zatím v pořádku. Ale v čem je problém apoštolů v tuto chvíli je to, že oni chtějí být jakýmsi ventilem, závorou nebo dveřmi nebo spíš těmi dveřníky, kteří budou ty dveře otvírat a zavírat a budou určovat, kdo k Ježíšovi půjde, kdo tam nepůjde, kdo a jak k němu budou mít přístup. A v tomto se velmi pletou. Je postihlo to, čemu se říká kolektivní sobectví. A kdyby to šlo tímto směrem dál, kdyby to Ježíš nezastavil, tak bychom dnes nebyli církví, ale byli bychom sektou.
Ježíš v tuto chvíli je upozorňuje na to a říká: „Ne. Bůh se nenechá omezit v tom, komu dá svoje dary. A dá je každému, kdo je nějakým způsobem připravený, kdo je chce přijmout, kdo je disponován.“
Mluví se zde o člověku, který vyháněl zlé duchy ve jménu Ježíšově. Neznáme jeho jméno, nevíme, odkud byl, a nevíme jak daleko nebo blízko byl k Ježíšovi. Po té stránce fyzické byl asi opravdu dál. Ale po té stránce duchovní byl s Ježíšem velmi úzce spojený.
Apoštolové říkají: „Nechodí za námi.“ První šel Ježíš, pak šli apoštolové, a pak šel ten zbytek. A on tam nechodí. Tak jak to? To je to stejné, jak ten mládenec říká Mojžíšovi: „Zabraň mu v tom.“ Dokonce apoštolové říkají: „My jsme mu v tom bránili.“ Tam je minulý čas, imperfektum, to znamená opakovaně. „My jsme mu to říkali, ať to nedělá. My jsme za ním byli několikrát, a on to pořád dělá.“ A oni se domnívají, že to je špatně, protože oni nad tím nemají kontrolu. Ale toto je špatně. Ten člověk vykonal dobro. Navíc ještě je potřeba zdůraznit to, že apoštolové zkoušeli vyhnat z člověka zlého ducha, který způsoboval hluchotu a němotu a jim se to nepovedlo. A oni v tuto chvíli žárlí na to, že někomu jinému se to podařilo. Žárlí na dobro, které tady bylo vykonané. To je špatně.
Dobro nelze vlastnit. Dobro nelze nějakým způsobem spoutat. Můžeme se radovat z toho, když nějaké dobro vznikne, když někdo vykoná nějaké dobro, a můžeme být smutní z toho, když naopak dobro chybí. Ale vždycky my sami bychom se měli o dobro snažit a měli bychom přát těm druhým úspěch. Zvlášť tenkrát, když to pomůže někomu dalšímu.
Ježíš tedy říká: „Takhle ne. To nepůjde.“ Tento člověk má Boží dar a užívá ho, protože je správně disponován. Kdyby ten člověk nebyl s Ježíšem vnitřně spojený, kdyby nebyl vnitřně jeho učedníkem, tak by to nefungovalo.
Máme o tom zprávu v 19. kapitole Skutků apoštolů, kdy je svatý Pavel v Efezu, uzdravuje nemocné, posedlé, tak se tam vyskytnou někteří zaříkávači, kteří to dělají pro peníze, a zkoušejí to. A dokonce říkají, že vyhánějí toho zlého ducha ve jménu toho Ježíše, ke kterému se modlí Pavel, kterého Pavel vzývá. Nefunguje to. Nefunguje to, protože oni to berou jako živnost, berou to jako příležitost k zisku. Ale tady jde úplně o něco jiného, tady v této situaci. V této situaci je člověk, který je, řekli bychom, fyzicky od Ježíše dál, ale duchovně je mu velmi blízko. A o toto bychom, bratři a sestry, měli vždycky usilovat. My totiž nejdeme za apoštoly, ale my jdeme za Ježíšem. To je to podstatné, co církev musí pořád hlídat.
A potom Pán Ježíš zdůrazňuje ještě jednu skutečnost. Apoštolové se zastavili tady u té věci, která je, řekli bychom, velká. Byl uzdraven člověk z posedlosti. Ale Ježíš říká: „Bůh vidí, vnímá i jakékoliv malé dobro.“ Jestliže vám někdo podá číši vody. Ježíš říká, život je utvářen velkými skutky, ty jsou občas, ale potom je život každého z nás utvářen malými skutky, malým dobrem nebo malými dobry, ze kterých potom vznikne něco opravdu velkého. A na toto bychom neměli zapomínat.
Bratři a sestry, radujme se, když nám se daří, přejme úspěch druhým, a buďme rádi, že mezi námi a Ježíšem není žádný ventil, žádný dveřník, který ty dveře zavírá nebo otvírá, ale že máme přímý přístup k Ježíšovi, a toho využívejme co nejčastěji ve svých modlitbách, ať už budeme prosit nebo děkovat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Jestli si vzpomínáte, tak minulou neděli Ježíš se ptá apoštolů: „O čem jste cestou rozmlouvali? O čem jste se cestou bavili?“ Oni mlčí, protože se víceméně dohadují o tom, kdo z nich je největší, kdo je nejdůležitější a takhle. No, bylo to vlastně tak, že tady v tom rozhovoru, kdo je největší a nejdůležitější, tak se rozdělili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Bratři a sestry, já připomenu evangelium z minulé neděle, kousíček z něho, jak Ježíš s učedníky jde do Kafarnaum. Když tam dojdou, tak se Ježíš zeptá apoštolů, učedníků: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ a oni mlčí, protože cestou se bavili mezi sebou o tom, kdo z nich je největší, jako kdo je nejdůležitější, kdo má největší zásluhy, kdo víc toho třeba udělal pro tu jejich skupinu a tak podobně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.10.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Bratři a sestry, my se zase zamyslíme nad dnešním druhým čtením. Je to trošku takový oříšek, proč Jakub napsal to, co napsal. Pokusím se to vysvětlit.
Podle výzkumů víme, že většina prvních křesťanů byli lidé chudí. Více...