Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Jákob se okamžitě chytí Boží blízkosti

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.07.2018 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Svátek sv. Jakuba, apoštola
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 28,10-22a; 2. čtení Sk 12,1-11; evangelium Mt 20,20-28;

Jákob se okamžitě chytí Boží blízkosti11:17
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.51 MB]

Hodová mše svatá

Jméno Jakub znamená „ten, který drží patu“. Jakub byl vlastně dvojče, a byl ten druhorozený. Jeho starší bratr, všichni asi vědí, se jmenoval Ezau, a Ezau znamená chlupatý. Vlastně při tom narození jim dali jména podle té situace, jak se toto odehrálo. První se narodil hošík, který měl hodně vlasů, hodně chlupů, tak ho tak pojmenovali. Druhý se ho držel za patu.

A Jákob byl určen k tomu, aby byl druhý. Ale jak už to tak bývá v rodinách, tak Ezaua měl rád tatínek Izák, Jakuba měla ráda maminka. A maminka dělala všechno pro to, aby Jákob svého bratra předstihl. A víme, že vlastně nastrojili takovou léčku, kdy Jákob říká svému bratrovi, svému hladovému bratrovi Ezauovi: „Prodej mi svoje prvorozenectví.“ A ten měl hlad a říkal si: „Dobrý vtip,“ tak na to kývnul. Jenže Jákob to vzal, jak se říká, smrtelně vážně a šel si za otcem Izákem, který už v té době byl slepý, tak si šel pro prvorozenecké požehnání. A potom musel Jákob utíkat, a o tom jsme slyšeli.

V Izraeli to jméno Jákob je také spojeno s takovou přezdívkou „lstivý“, protože ten starozákonní Jákob byl opravdu velmi lstivý. Ale tak by tedy někdo mohl říct: „Proč tedy bratranec Pána Ježíše se jmenoval Jákob?“ Známe ještě dalšího apoštola, který se jmenoval Jákob, a že jsou dva v tom sboru dvanácti. A bylo to jméno mezi Izraelity velmi, velmi rozšířené. Je to proto, že tento starozákonní Jákob se nevzdává. Byl to člověk, který i v situaci, která vypadala beznadějně, tak vždycky hledal řešení. Nevzdával se a byl takový cílevědomý. A byl to také člověk, který se změnil. Byl schopný se změnit.

A to vidíme koneckonců i na tom novozákonním Jakubovi, který napřed si jde říct, taky se svojí maminkou, o to, jestli by nemohl být prvním ministrem. Ale později se stane tím první, který tedy položí pro evangelium, pro Pána Ježíše, život.

Ale zůstaňme u toho starozákonního Jakuba, protože ten byl pro toho novozákonního vzorem. Utíká pryč. Musí pryč, protože Ezau ho chce zabít. A utíká na jedno jediné místo, kde může najít ochranu, a to je u svého strýce Lábana, bratra své maminky. Jákob, ten starozákonní vlastně projde v opačném směru cestu, kterou šel Abrahám, jeho dědeček, a vrací se, řekli bychom, ke kořenům. On se vrací, odkud vyšla jejich rodina. Ale má také udělat, řekli bychom, takovou duchovní cestu, hlubokou. Má si uvědomit, co měl doma. Jednak ta rodina byla spořádaná, ale také měli jakýsi řád v tom duchovním životě. Uctívali jednoho Boha. Kdežto on se vrací do místa, odkud vyšla jejich rodina, kde se uctívalo spousty bohů – jeden na oheň, jeden na vzduch, jeden na úrodu a tak dále. A už dědečkovi Abrahámovi to připadalo divné a říkal si: „To přece nemůže takhle fungovat. To takhle nemůže být.“ A proto Bůh říká Abrahámovi: „Půjdeš pryč tady z tohoto místa, aby tě to nerušilo, abys mohl na té své duchovní cestě pokračovat, abys mohl růst.“

Paradoxně vnuk Abraháma se musí vrátit domů, do toho rodiště, aby si uvědomil, co měl ve své rodině. O co přišel. Jaké bohatství měli doma.

Každé hody nám připomínají i tady to, abychom si uvědomili, jaké hodnoty vyznáváme – jestli jsou to ty správné hodnoty, a abychom si uvědomili, jaké bohaství máme, čím naše farnost, naše město už dneska, čím je bohaté, čím je naše společnost bohatá, myslím ta místní komunita. A co tu máme a na co bychom měli být zdravě „hrdí“.

Jákob se dostane do místa, které se nazývá Mandle. To Luz znamená mandle. Byl to strom a v blízkosti toho stromu nalézali útočiště všichni ti psanci, všichni, kteří někam utíkali. To místo bylo vyznačené kameny, proto si dává také pod hlavu kámen, aby bylo jasné, že se dovolává toho útočiště. A má zvláštní sen.

My bychom třeba čekali, že Bůh bude Jákoba kárat za to, že ukradl svému bratrovi ta prvorozenecká práva, to prvorozenecké požehnání. Ale Bůh to nedělá. Jak jsem říkal, on si za to i Ezau mohl částečně sám, že si nechránil právě to dobré, tu výsadu, kterou měl, že se o to nestaral. Dobro je potřeba vždycky chránit a je potřeba o ně pečovat.

Bůh říká: „Dobře, máš to požehnání, a já tě budu chránit. Já budu s tebou, ať jdeš, kam jdeš.“

Na jednu stranu Bůh mu říká: „Budu ti žehnat, budu tě chránit,“ ale na druhou stranu v tom „ať jdeš, kam jdeš,“ tak mu říká: „Ale taky tě budu napomínat, ať jdeš, kam jdeš. Taky vždycky ti budu připomínat, co dělat máš a co dělat nemáš.“ Jinými slovy Bůh mu říká: „Požehnání je nějaká výsada, ale je to taky závazek.

V našem životě je to vždycky tak. Není možné mít jenom výhody. Vždycky je tam i nějaká povinnost, nějaký závazek. Jak se lidově říká, každá mince má dvě strany.

No, a když se Jákob probudí, tak už v něm začíná pomalu klíčit jakási změna. Uvědomuje si, že Bůh je mu blízko. Že je mu blízko ne proto, že on by ho volal. Jákob ho nevolal, Jákob ho nenutil, aby s ním mluvil, ale protože Bůh chtěl. Bůh je nám blízko, protože on chce. Není v naší moci ho k tomu donutit, ale on se nenechá přemlouvat, a naopak je nám blíž, než my si sami myslíme.

Jákob se toho okamžitě chytí, tady té Boží blízkosti. A můžeme říci, že nastaví to, čemu se říká „drzé čelo“. Protože Bůh mu slíbil, já vám to teď schválně ještě přečtu znovu: „Budu s tebou a budu tě chránit, kamkoliv půjdeš, a přivedu tě zpět do této země, neboť tě neopustím.“

A co na to řekne Jákob? „Bude-li Bůh se mnou, bude-li mě chránit na této cestě, dá-li mi pokrm k jídlu a šaty k oblečení.“ Okamžitě využije tady této situace. Je to drzé? Je to drzé. Překvapuje nás to? Překvapuje. Ale co překvapuje ještě víc, je to, že Bůh to přijme.

Jákob vlastně uzavírá sázku, on se sází s Bohem: „Tak, Bože, seš tak mocný, aby ses o mě staral? Seš tak mocný, abys mě dovedl zpátky do domů?“ Doved ho, za dvacet let. Mezitím lstivý Jákob narazil na ještě lstivějšího strýce Lábana, naučil se spoustu věcí, získal dvě manželky, dalších, já nevím, deset dětí a vrátil se domů. Ale vrátil se domů jako jiný člověk. Ale vrátil se domů jako člověk, který se nikdy nevzdal, a který i v bezvýchodné situaci vždycky věřil a doufal.

Tenhle příběh nám říká důležitou věc: Bůh ke každému z nás přistupuje originálním způsobem. Každý z nás je originál a Bůh nás takto bere. A je mnohem otevřenější, je mnohem velkorysejší, než my sami si umíme představit, než my sami třeba to nějak vnímáme. Bůh je ochotný jít až na hranu, aby nám byl blízko.

Já jsem dnes ví mluvil o tom starozákonním Jákobovi, ale ten novozákonní, kterého si dnes připomínáme, ho měl jako svého ochránce, jako svůj vzor. Každý z nás má nějaký vzor, a pokud ten vzor nemáme, tak bychom si ho měli vytvořit, měli bychom ho hledat, protože ten vzor nám pomáhá, myslím v tom růstu v dobrém. A tak když se díváme na všechny ty Jákoby, ať už ve Starém nebo v Novém zákoně, tak tam vidíme lidi, kteří na sobě pracovali, vidíme lidi, kteří rostli, především tedy duchovně, a usilovali o to, aby jejich vztahy, ty mezilidské, ale i vztah jejich a Boha, aby to bylo vždycky co nejvřelejší a aby ty vztahy byly, jak říkáme, rovné.

Kéž je nám ten novozákonní i ten starozákonní Jákob vzorem v našem životě.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.