Rubrika Homilie

Ježíšovi jde o celého člověka

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.06.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 3,9-15; 2. čtení 2 Kor 4,13-5,1; evangelium Mk 3,20-35;

Ježíšovi jde o celého člověka10:56
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.41 MB]

Bratři a sestry, dnešní evangelní text je poměrně důležitý. Když by si ho někdo chtěl ještě doma přečíst, tak je to v Markově evangeliu ve třetí kapitole. Tam to vlastně začíná tím, že Ježíš učí v synagóze v Kafarnaum. A později se z té synagogy přesune do domu, k někomu, do soukromého domu.

My známe různé názory, třeba za minulého režimu se říkalo: Víra je záležitost soukromá. To je potřeba řešit doma, to se, jak se říká, netahá ven. Zase jsou jiné názory kolem, že je potřeba tu víru především demonstrovat venku, v tom veřejném prostoru. Ale Ježíš tady nabízí úplně jiný pohled. Říká: „Mně jde o celého člověka. Já nechci, aby ten člověk byl rozdělený, nějak rozlomený na postoje, které má venku a doma něco jiného. Anebo zase naopak, že by jenom doma a podobně.“ Ne. Ježíšovi jde o celého člověka.

Začal na té sféře veřejné, tam, kam vlastně přicházeli všichni Izraelité, aby spolu slavili, aby se spolu modlili. A potom jde do domu někoho. Někteří vykladatelé říkají, že to byl asi dům apoštola Petra. To je možné, ale svatý Marek schválně nezmiňuje, u koho je Ježíš doma, aby to právě nevypadalo, že Ježíš jde na návštěvu jenom k někomu. On chce přijít úplně ke všem, a proto to Marek vlastně nechává otevřené.

Říká, že u toho Ježíše byl tak velký nápor lidí, že ani neměl čas se najíst. Tím vlastně říká: „Ježíš neměl na sebe vůbec čas.“ Jíst, odpočívat, to jsou ty základní potřeby, které máme. A Ježíš na toto neměl čas. Tak moc byl zaneprázdněn námi, lidmi, obyčejnými lidmi, kteří nejsou jmenováni. To jsou lidé, kteří jsou kolem něho, kteří přicházejí, aby přijímali, aby naslouchali, aby si nechali poradit a aby přijali odpuštění. To je to, o co tam právě běží. Proto tam byl ten žalm o tom, jak volá člověk k Bohu a touží po odpuštění. Jsou to tedy lidé, kteří jsou kolem Ježíše a je jim s Ježíšem dobře.

Teď bych udělal takovou závorku. V tyto dny, kdy prožíváme velké teplo a dusno, uvědomme si, že ty domy v Izraeli nebyly nijak velké a jestliže to bylo, jak se říká, našlapané, tak tam bylo asi pěkně velké dusno a vedro. Ale přesto tam ti lidé byli a byli tam rádi, protože jim bylo s Ježíšem dobře.

A pak tady máme druhé dvě skupiny lidí. Ona je to téměř stejná situace. Jsou to ti, kteří jsou venku. První z nich jsou zákoníci a farizejové, učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma. Zvěst o Ježíši se dostává do Jeruzaléma, a tak posílají vlastně na výzvědy, co ten rabi z Nazareta učí, co říká. Ale oni už mají jasno. Jim nejde o to to posoudit, co Ježíš říká. Jim jde o to Ježíše umlčet. A tak podnikli cestu do Jeruzaléma, dva až tři dny pěšky, aby udělali pořádek. Oni nechtějí Ježíše přijmout. Oni se ho chtějí zmocnit, aby ho umlčeli.

Svatý Marek právě klade jakýsi důraz nebo srovnává protiklady: přijmout Ježíše a zmocnit se. Svatý Marek použije také to sloveso „zmocnit se“, když bude líčit události ze Zeleného čtvrtku o tom, jak vojáci a sluhové přicházejí do Getsemanské zahrady, aby se zmocnili Ježíše, aby ho zatkli.

Abychom si uvědomili, jak je velký ten rozdíl mezi tím „přijmout“ a „zmocnit se“, proto jsme slyšeli první čtení o tom, jak Adam s Evou se zmocnili v zahradě něčeho, co jim nepatřilo, co neměli udělat a jak to tím celé pokazili. A tak tady ti učitelé Zákona, kteří by měli být uvnitř, protože oni to znají - uvnitř byli asi nějací rybáři, obchodníci, takoví ti obyčejní lidé z Kafarnaum – tak jsou venku a chtějí Ježíše umlčet. A jde to tak daleko, že oni popírají věci, které jsou vidět. Oni je spíš překrucují, ale dost radikálně. Nemohou nějakým způsobem říct, že neviděli ty uzdravené lidi, ať už z těch uzdravení fyzických, tělesných, anebo uzdravených z nemocí psychických, anebo z toho, že těm lidem bylo odpuštěno. Tady se mluví o tom, že jde o takzvané rozvázání z moci Zla.

Prostě Ježíš pomáhá, a tak to překroutí. Když už se to nedá popřít, tak to celé radikálně nějakým způsobem se pokusíme změnit, tu interpretaci. Je to konstrukce, která se rozsype, která není příliš pevná a Ježíš říká tady o tomto právě, když někdo překrucuje ta zjevná fakta, zjevnou skutečnost, tak říká: „To je vlastně to nejhorší.“ Totiž ten člověk si je dobře vědom toho, co dělá, jakou konstrukci buduje ve své hlavě a jak to všechno se snaží převrátit. A Ježíš říká: „A toto je vlastně to nejhorší.“ Protože často je to tak, že člověk si neuvědomuje, že třeba něco dělá špatně. Ale tady oni to velmi dobře věděli, a proto je Ježíš tak tvrdě odsuzuje.

Potom jsou tam příbuzní. Těm ta cesta netrvala tak dlouho, ti byli v Kafarnaum. Víme, že Ježíš, když začal svoje veřejné působení, tak svěřil svoji maminku Pannu Marii do péče rodiny, do péče příbuzných, a zřejmě to bylo v Kafarnaum. Ale tady k těmto příbuzným se dostala jakási taková ta šeptanda: „Říkalo se totiž…“ Takové to klasické „já jsem slyšel“, „jeden člověk někde povídal“, „říkali“, „říká se“ a podobně. A oni přicházejí, aby zjistili, jak se věci mají. I my jsme rádi, když třeba z naší rodiny je někdo významný. Tak se tím třeba i chlubíme a říkáme: „Já jsem příbuzný, příbuzná. Do naší rodiny patří ten nebo onen.“ V Izraeli to platilo ještě mnohem více. Ale na druhou stranu zase jestliže by tam byl někdo pomatený, psychicky nemocný, tak by to tu rodinu poškodilo. A tak i oni přicházejí, aby když to bude nutné, Ježíše umlčeli. Ale oni nevědí. Jejich problém je v tom, že uvěřili té šeptandě, že uvěřili tomu „slyšeli jsme“, „říká se“. Protože kdyby chtěli, tak by viděli, co Ježíš dělá, kdyby chtěli, tak by slyšeli, co Ježíš říká, a rozhodně by věděli, že se nepomátl na rozumu.

Ale teď si musíme položit otázku, co tam dělá Panna Maria? Jak to, že se Panna Maria přidala tady k těmto zmateným příbuzným? Panna Maria v tom měla absolutně jasno. Ona věděla, že Ježíš je Boží Syn a že to, co dělá, dělá, protože to chce, a je to v pořádku. Že se mu nestalo nic s rozumem. Proč tam tedy je? Abychom na to přišli, musíme to srovnat s událostmi Velkého pátku, kdy Panna Maria jde pod kříž. Stojí pod křížem. Chce být na blízku Ježíši. Neví, jestli mu bude moci nějako pomoci, ale chce tam alespoň být a potěšit ho svou přítomností.

Panna Maria tedy tam přichází s těmi příbuznými, aby byla Ježíši nablízku a aby podle svých sil a podle možností pomohla. Ti příbuzní to chtějí řešit, jak se říká, diskrétně: „Ať jde ven. Nebudeme to řešit tady na tom fóru před všemi těmi lidmi.“ Ježíš nejenže nejde, ale všem těm, kteří sedí kolem něho, řekne: „Vy jste moje rodina. Já vás považuji za svoje příbuzné.“

Jak jsem už říkal, tam byli takoví ti obyčejní lidé. Někteří se s Ježíšem třeba znali, někteří ho viděli poprvé a Ježíš říká: „Vy jste mi tak blízcí, mně na vás tolik záleží, jako na mé rodině.“ Ti lidé z toho měli velikou radost, že je ten rabi z Nazareta přijal do své rodiny.

Bratři a sestry, vlastně celý ten příběh je taky o nás. Jestli vstoupíme dovnitř, abychom přijali, nebo jestli zůstaneme venku a budeme věřit nějakým těm řečem, anebo jestli už máme úsudek hotový a nic s námi nehne. Ježíš přichází a čeká na to, až mu řekneme: „Pojď i ke mně domů. Já tě tam zvu a budu moc rád, když přijdeš.“



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.