DRAZÍ FARNÍCI

jako každý rok, tak i letos v době adventní nám církev staví před oči postavu Jana Křtitele, máme se nechat inspirovat jeho příkladem, a to nejen v době přípravy na svátky narození Ježíše Krista. Jan o sobě říká, že je hlas volajícího na poušti. Je to obrazný výrok, kterým Jan popisuje svoji činnost a snažení. Jan musel jistě mluvit hodně nahlas, aby ho slyšelo co nejvíc lidí. Začínáme chápat, že v tomto přirovnání nejde ani tak o slova, ale o způsob života. Jan chce tímto výrokem říci něco důležitějšího, a sice asi toto: Hlas člověka je něco kultivovaného, uvědomělého. Člověk se rodí se schopností mluvit, ale to první, co ze sebe vydá, není slovo, ale zvuk. Malé dítě se hned po svém narození ozve, ale to neoznačíme hlasem nebo slovem, spíše mluvíme o pláči nebo křiku. Tyto zvuky mají upoutat naši pozornost, náš zájem. Jsou nasměrovány dovnitř, ke zdroji, a vyzývají nás, abychom se věnovali narozenému človíčkovi.

Řeč, hlas, to je něco, co se musíme naučit od druhých lidí. Záleží na naší svobodě, zda se rozhodneme mluvit, nebo mlčet. Hlas je ve svém základu obrácen k druhým lidem, mluvíme s někým, oslovujeme někoho. Hlas můžeme dát do služby nějaké myšlenky, ideálu nebo osoby. To, co je u malého dítěte naprosto v pořádku, tedy že vyžaduje naši pozornost a péči a hlásí se o to různými zvuky, není v pořádku u dospělého člověka. Dospělí ze sebe nemají vydávat zvuky, ale hlas. V každé době je mnoho lidí, kteří zaplavují svět zvuky své sebelásky, o to cennější je každý hlas, který připomíná pravé a trvalé hodnoty, hlas, který je výrazem opravdového zájmu o druhé.

Někdo ze sebe vydává zvuky, někdo je hlasem. Buďme hlasem, který zvěstuje příchod Spasitele Ježíše Krista. Přeji všem farníkům pokojné a radostné Vánoce.

Otec Marek