P. ALOIS FIALA, život a působení

Následující řádky jsou vyňaty z bakalářské práce studentky Pedagogické fakulty MU Brno Venduly Odehnalové, která píše o P. Fialovi diplomovou práci. Pokud by někdo ze čtenářů byl ochoten tuto práci obohatit svými vzpomínkami, svědectvím nebo dobovými dokumenty, budeme vděčni. Otec Marek

Dětství a studentská léta

Alois Fiala se narodil 5. ledna 1903 v Novém Městě na Moravě. O tom, kde strávil své mládí, můžeme bohužel jen uvažovat. Z tohoto období jeho života totiž nemáme žádné dochované materiály. Dá se předpokládat, že dětství strávil v Novém Městě na Moravě nebo v některé z přilehlých obcí. Tomu odpovídá i fakt, že se v tomto městě narodil. Také oba jeho rodiče odtud pocházeli, a dokonce zde měli svatbu. Otec se narodil v Albrechticích a matka v Novém Městě.

Z dostupných materiálů víme, že svá studentská léta strávil v Brně. Studoval na Českém státním reálném gymnáziu, kde 11. června roku 1926 složil zkoušku dospělosti.

Po skončení studia na gymnáziu se rozhodl Alois věnovat duchovní činnosti. Proto začíná studovat bohoslovecké učiliště v Brně. 5. července 1930 je pak vysvěcen na kněze. To určilo jeho další životní osudy.

Začátky kněžského působení

Na své první působiště je poslán do Dalešic. V září 1932 pak přechází do nedalekého města Hrotovice, kde zastává funkci administrátora. V místní farnosti strávil pouze jeden měsíc, neboť již 1. října 1932 odchází do římskokatolické farnosti Pozořice, kde byl čtyři roky

Desátého března 1936 přechází do Tišnova, kde působil jako kooperátor, a od ledna 1938 jako administrátor.

Důležitou, ač možná v prvních chvílích nevýznamnou událostí v Aloisově životě bylo poznání rodiny Novotných, se kterou se seznámil během svého působení v tišnovské farnosti. V této době se seznamuje s mladým studentem Jiřím Novotným, který byl ministrantem a pomocníkem ve farní kanceláři.

V roce 1938 je totiž poslán do Letovic. Roky strávené v Letovicích patři v Aloisově životě k těm příjemným. Byl mezi svými farníky značně oblíben.

1. května 1941 přichází jako kněz do Lažánek u Brna, které se staly jeho domovem až do konce jeho života. Celých dvacet let prožil Alois Fiala v klidu společně se svými farníky, kteří si ho vážili a měli ho rádi.

Život po roce 1960

Zvrat v jeho životě nastává v roce 1960, kdy je 15. července předvolán jako svědek k případu pana Aloise Novotného, otce patera Jiřího Novotného, jezuity, který byl v roce 1947 poslán se souhlasem a povolením československých úřadů na teologická studia do Říma, kde později zastával místo profesora na Biblickém ústavu. P. Jiří Novotný měl během svého pobytu v cizině připravovat příspěvky do vatikánského rozhlasu. Ty pak byly odvysílány v jeho mateřštině, tedy v českém jazyce. Tato kázání byla z různých oblastí náboženského a církevního života. Své uveřejněné články pak legální cestou posílal svému otci do Československa. Alois Novotný pak tyto dopisy propůjčoval kněžím ve svém okolí. I Aloisi Fialovi se některé z těchto listů dostaly do rukou, neboť s rodinou Novotných se znal ještě z dob svého působení v tišnovské farnosti. Dopisy, které Fiala bezprostředně po přečtení vrátil majiteli, měly, jak sám uvádí, ve svých poznámkách, pouze náboženský charakter.

Tato událost však odstartovala asi netěžší období v Aloisově životě. Několik měsíců po odsouzení pana Novotného, 7. prosince 1960, k odnětí svobody na dobu dvou a půl roku, ho navštívil okresní církevní tajemník pro Brno-venkov a sdělil, že mu bude odebrán státní souhlas k výkonu veřejné duchovní správy v souvislosti s případem Aloise Novotného. Dostal také výzvu k tomu, aby odešel do invalidního důchodu, a to z důvodu svého zdravotního stavu. V roce 1958 totiž prodělal infarkt myokardu. Fiala však vše odmítl s připomínkou, že ve věci trestního stíhání pana Novotného je zcela nevinen a v případu figuroval pouze jako svědek, což dokazují i svědecké výpovědi na Veřejné bezpečnosti.

Tři následující roky tak dále v klidu vykonával kněžské povolání v domnění, že celá událost je již minulostí.

Tento, možná do značné míry vykonstruovaný případ, však neskončil rokem 1960, ale ovlivnil život Aloise Fialy na řadu let, s trochou nadsázky můžeme říci: až do jeho smrti. V roce 1963, kdy dosáhl 60 let, je opět vyzván, v souvislosti s případem Novotný, okresním církevním tajemníkem z Brna k odchodu do důchodu, tentokráte starobního. V tomto činu viděl Alois Fiala morální a protiprávní nátlak. Navíc celý případ považoval za nezákonný, v rozporu se všemi tehdejšími předpisy. Posílá odvolání proti takovému rozhodnutí. A požaduje po okresním církevním tajemníku přezkoumání případu příslušným nadřízeným církevním orgánem, tedy Kapitulním ordinariátem v Brně. Odvolává se na církevní praxi setrvávání kněží v aktivní službě i po dosažení nároku na starobní důchod s přihlédnutím na to, že kněží jsou zaměstnanci církve. Jejich ustavení a stejně tak i odvolání je čistě interní záležitostí církve.

Velkým zklamáním pro Fialu bylo zamítnutí nového prozkoumání a projednání jeho případu. Místo znovu otevření případu dostává další výzvu, sám ji dokonce nazývá výhružkou, od Jihomoravského krajského národního výboru, aby odešel do důchodu. Pokud tak neučiní, bude proti němu využito možnosti přeložení do důchodu úřední cestou. Je snad pochopitelné, že proti takové to výzvě se Fiala písemně odhradil. Ale ani tato snaha mu žádné výsledky nepřinesla.

Měla pouze za důsledek, že rozhodnutím Jihomoravského krajského národního výboru mu byl dne 21. května roku 1963 odebrán souhlas k výkonu veřejné duchovní správy. Na první pohled by se dalo říci, že tímto činem byla jedna kapitola v Aloisově životě ukončena. Opak však byl pravdou. Fiala v tomto činu viděl velkou křivdu na své osobě, a proto podnikl řadu kroků, které vedly k jeho dlouholetému boji proti tomuto, jak sám uvádí, protiprávnímu jednání. Ještě v zákonem stanovené lhůtě podává odvolání proti rozhodnutí k příslušným státním orgánům s odůvodněním a obhajobou své neviny, a tím i nezákonného jednání vůči jeho osobě.

Pár dní po odebrání souhlasů k výkonu kněžského povolání je v Lažánkách ustanoven nový kněz Emanuel Valoušek, protože se ale nemohl nastěhovat na místní faru, kterou stále obýval Alois Fiala, odchází 1. července do Kuřimi u Brna.

Již 16. června 1963 je jmenován vedoucím duchovní správy v Lažánkách s povinností na faře bydlet P. Vojtěch Srna, v té době působící jako kooperátor na Vranově u Brna. Byl to samozřejmě nevyhnutelný krok, aby ve farnosti byla zajištěna duchovní správa.

Tato událost nepochybně nikterak nepřidala na klidu Aloise Fialy. Vždyť on sám sebe stále považoval za ustanoveného kněze v Lažánkách. A možná i proto nepřijal nového kněze zrovna vřelým způsobem. Nejistota a snad i do jisté míry bezmocnost v této situaci pomalu, ale jistě prohlubovala spory mezi oběma kněžími. Vojtěch Srna byl o třicet let mladší než Fiala a měl po dobu přezkoumávání případu zastávat místo zastupujícího faráře ve správě farnosti a plnit povinnosti, které byly Fialovi odebráním souhlasu znemožněny. Prvního září je jmenován v Lažánkách administrátorem excurrendo P. Vojtěch Srna.

Snad i to, že musel mladý kněz bydlet ve farní kanceláři, přispělo k vlažnému vztahu mezi oběma kněžími. Ze záznamů z farní kroniky víme, že se po čtrnácti dnech raději nastěhoval zpátky do Vranova a odtud do Lažánek dojížděl

Národním výborem v Lažánkách bylo Fialovi nabídnuto několik náhradních bytů. Ty však Fiala považoval za nevhodné, a proto se odmítl vystěhovat. Jediným možným východiskem z takovéto patové situace bylo najít jiné ubytování pro Vojtěcha Srnu, jelikož ze všech kroků, které Alois Fiala učinil, bylo jasné, že on sám faru dobrovolně neopustí. Proto nadřízený církevní orgán, tedy Kapitulní ordináriát v Brně,ustanovil od 15. října 1965 kněze Vojtěcha Srnu administrátorem v nedaleké farnosti Svatoslav. Tato farnost byla od roku 1959, kdy místní farář Viktor Veselý odešel do starobního důchodu, pod správou farního úřadu v Deblíně. I nadále ovšem zůstával Vojtěch Srna jako zastupující kněz v lažánecké farnosti, a to až do roku 1978.

Alois Fiala. pobýval na faře v Lažánkách až do posledních okamžiků svého života.

Takto uplynuly další roky v Aloisově životě. I když ho na nějakou dobu zaměstnaly okolnosti týkající se sporu o právo využívat služební byt ve farní budově v Lažánkách, svůj boj ve věci odebrání státního souhlasu k vykonávání veřejné duchovní správy nevzdával. Vytrvale v něm pokračoval i po v roce 1968 a v lednu roku 1977 umírá. Byl uložen do rodinného hrobu v Novém městě na Moravě.