Jak moc je silné dobro?

Jak moc je silné dobro?

7:14

Bratři a sestry, slyšeli jsme, především v prvním čtení a v evangeliu, o prosbách. V prvním čtení z Knihy Mojžíšovy Abrahám se přimlouvá především za svého synovce Lota, to se tam neříká, a jeho rodinu. Ale přimlouvá se za všechny lidi, za všechny obyvatele Sodomy a Gomory.

Když se řekne Sodoma a Gomora, tak se tím má na mysli, že to je místo, kde se děje něco velmi špatného. My nevíme úplně přesně, co se tam dělo v těch starozákonních městech. Máme určité dohady, ale to je jedno. Ale Abrahám tedy se přimlouvá a prosí i za ty lidi, kteří udělali něco špatně.

V evangeliu jsme slyšeli o tom, jak matka Zebedeových synů, to je Jakub a Jan, se přimlouvá. Jakub je jeden z nejstarších apoštolů, Jan jednoznačně nejmladší. A s největší pravděpodobností to byli bratranci Pána Ježíše. Spolu s apoštolem Petrem je Ježíš brával s sebou velmi často. Nechodili všichni, všech dvanáct, ale Ježíš bral tady to, řekli bychom, úzké jádro často s sebou k důležitým věcem, k důležitým událostem. A tak zřejmě matka Jakuba a Jana dostala ten nápad, že by bylo dobré nějakým způsobem tu jejich blízkost k Pánu Ježíši, jaksi úředně kodifikovat, prohlásit a takhle.

„Jeden po levici a jeden po pravici.“ Řečeno dnešními slovy vlastně chtěla, aby se stali ministry v Ježíšově vládě. Asi takový post žádala. Vidíme vlastně na tom to, že tito dva žáci, Ježíšovi učedníci, mají svoje chyby. Nedokáží říct: „Matko, nedělej to! To není rozumné. Vždyť se ti ostatní budou na nás zlobit.“ Jestli to schvalovali, jestli to neschvalovali, nevíme. Každopádně víme, že se to stalo. „A přistoupila matka se svými syny.“ Padla mu k nohám. Opravdu se mu klaněla až k zemi, aby ho o něco požádala.

Teď se trošku vrátíme ještě k tomu starozákonnímu čtení. Abrahám, ten se neklaní. Mluví velmi pokorně: „Ať se můj pán nezlobí. Jsem jenom prach a popel, ale prosím…“ A z té Abrahámovy prosby cítíme právě jakousi takovou velkorysost. Protože neprosí jenom za svou rodinu. Lot měl manželku a dvě dcery – čtyři lidi. V Sodomě a Gomoře žilo několik tisíc lidí. A on prosí za ně. A říká: „Jsou tam ti chybující, ale jsou tam taky spravedliví. Bože, neházej je to jednoho pytle.“

Proč to tak Abrahám říká? No, protože to máme my, lidé, tendenci hodit všechny do jednoho pytle. Ale ten úryvek mluví o tom, že Bůh rozlišuje. A Bůh vidí dobro.

Dál se tam jedná o to, co je silnější – dobro nebo zlo? Zlo člověka fascinuje. My si říkáme: „No, ten tam s nima zametl. Ten to tam vyklidil. Ten je tam srovnal do latě.“ A podobně. Ale když bychom si uvědomili, že za každým zlem je násilí a bolest, tak už to není tak krásné. Zlo boří. Dobro buduje. A tedy vlastně celý ten úryvek o tom, jak ten Abrahám smlouvá, je o tom, jak moc je silné zlo a jak moc je silné dobro.

Dobro je tak silné, že by stačilo k záchraně těch dvou měst deset spravedlivých, tedy maloučko. Jestliže tam bylo několik tisíc lidí, tak deset by stačilo? Ano, dobro je tak silné. Dobro buduje, dobro staví vztahy mezi lidmi, buduje i hodnoty materiální, zkrátka a dobře dobro staví. Ale vždycky je za tím dlouhá námaha. Vždycky je za tím nějaké úsilí, které je velké.

Když to převedeme na ty hody, které teď prožíváme, i vy vlastně jste se museli scházet, abyste tancovali ty besedy, abyste se to učili, aby se to všechno domluvilo, kdo s kým bude, jak to bude, a je mi jasné, že to nebylo vždycky jednoduché. A až potom asi největší pochvalou pro vás bude to, že vám někdo řekne: „Vám se to povedlo. A to bylo pěkné.“ Ano, vám se to povedlo, bylo to pěkné, bylo za tím spoustu námahy a je to dobré dílo. A je to dobře. Je to dobře, že vlastně usilujete tady o toto, aby ta tradice tady byla, aby se takto lidé v dobrém setkávali, aby mohli říct: „Bylo nám spolu dobře.“

Abych to tak nějak celé ukončil. I malé dobro má velkou sílu a od Boha nebude zapomenuto. Svatý Jakub, jak nám ho líčí to evangelium, nebyl zrovna příliš dokonalý. Kdyby se něco takového stalo v životě nějakého diktátora, nějakého císaře nebo krále, tak by to v životopise zamlčeli, tak by to tam nebylo, tak by to vynechali. To by si takzvaně nedovolili. Ale je to Písmo svaté a Písmo svaté nic nezatajuje a také přiznává, že i lidé kolem Ježíše byli lidé – lidé se svými radostmi, starostmi, ale také se svými chybami. Nezamlčuje ty chyby a připomíná to, že člověk může vyrůst.

Svatý Jakub taky vyrostl. Vyrostl tak, že se stal prvním biskupem v Jeruzalémě a také jako první z apoštolů pro víru v Pána Ježíše, pro evangelium, položil svůj život. Tedy od toho okamžiku, jak nám ho představilo dnešní evangelium po ten okamžik jeho, můžeme říci, odchodu z tohoto světa, hodně vyrostl a stal se podobným tomu Abrahámovi z toho starozákonního čtení, kdy i Jakub už se nestaral o sebe, ale staral se o ty, kteří mu byli svěřeni.

Takže přeji nám všem, abychom vždycky měli dost síly konat dobro. Třeba malé dobro, které nebude vidět, ale abychom takto napodobili Abraháma, abychom takto napodobili svatého Jakuba a konečně vlastně jejich velký vzor, a to Božího Syna Ježíše Krista.