Kdo žízní, ať přijde a pije

Kdo žízní, ať přijde a pije

5:43

V církevním roce prožíváme tři vigilie: vigilii Narození Pána Ježíše, vigilii Zmrtvýchvstání Pána Ježíše a vigilii Seslání Ducha svatého. Tedy třikrát se shromažďuje církevní obec v předvečer. Nejvíc bývá navštěvována ta vigilie před narozením Pána Ježíše, jak se lidově říká, Půlnoční. A potom je to už méně a méně. Je to i proto, že vlastně tady ta vigilie před slavností Seslání Ducha svatého byla tak trošku zapomenuta a církev se k ní vrací vlastně až po II. vatikánském koncilu, a u nás až se znovunabytím svobody po roce 1989. A není to úplně zažité.

Ale ty svátky Seslání Ducha svatého jsou velmi důležité. Právě v tom evangeliu, které jsme slyšeli, Jan zdůrazňuje: Ježíš vstal v poslední hlavní den svátků. Jaké to byly svátky? Byly to svátky Stánků, kdy si Izraelité připomínali putování na poušti a to, že došli do cíle. A svatý Jan mluví právě o tom, že Ježíšovo působení zahrnuje jakýsi den.

A co je to hlavní v tom Ježíšově působení? O tom už teologové vedou debatu. Někdo řekne: Přece to zmrtvýchvstání. Ale svatý Jan říká: „Ne. Pro Ježíše ten hlavní den, hlavní okamžik je to, kdy svoje dílo předává svým učedníkům.“ A toto nás má naplnit velkou radostí, velkou nadějí a toto má být motorem celému našemu dalšímu jednání. Pán to předává nám, chybujícím lidem. A je to ze strany Pána Ježíše veliká odvaha.

Navíc on tam ještě mluví o tom, kdo žízní, ať přijde a pije. My bychom dneska řekli, kdo hledá, ať přijde. Nicméně ten obrat „kdo žízní, ať přijde a pije“, je velmi příznačný. Protože žízeň, to je základní potřeba člověka. A jestliže mám žízeň, tak to nemohu ničím zamaskovat. Hlad se dá nějakým způsobem ošidit, ale když mám žízeň, tak nepomůže žádná náhražka a potřebuji vodu. Potřebuji skutečnou vodu a nic jiného.

A tak právě Ježíš má na mysli tady toto a říká: „Kdo z vás v životě hledá, ať přijde. Ať přijde, protože já mu dám napít. Tedy u mě je ta odpověď na ty otázky. U mě je utišení té žízně.“

Potom tam zazněla taková věta, která nám úplně nesedí do uší: „Kdo žízní, ať přijde. Pije ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra.“

Ta věta je opravdu taková zvláštní, jsou to dvě věty, nicméně má to smysl a dává to smysl. Podle toho, kde se dá interpunkce, čárka, tak to souvětí dostává dva významy. Tedy buď je ten hlavní Ježíš, ke kterému přichází ten někdo, kdo hledá, kdo má žízeň, a jeho žízeň je utišena. Ta touha po těch odpovědích je naplněna. Anebo také se to dá přečíst přesně naopak, že hlavní je ten člověk, ke kterému přichází Ježíš a naplňuje jeho touhu. Ale pak je tam to, že ten člověk tedy si to nenechá pro sebe, ale dává to dál.

V Janovské teologii to není vůbec žádný rozpor, naopak se to právě doplňuje v tom smyslu, že tedy dochází ke komunikaci mezi tím hledajícím a tím, kdo mu dává ty odpovědi. A tak to jde pořád dokolečka.

II. vatikánský koncil vlastně také řekl, když mluvil o mši svaté, o eucharistii, že je to „fons et kulme“. To znamená pramen, ale také vrchol. Tedy nedá se říct, že je to jenom jedno, ale je to obojí. Není to kruh, ale je to elipsa, která má dva vrcholy, a my se pohybujeme mezi nimi.

A tak když jsme tady dneska začali slavit slavnost Seslání Ducha svatého, tak měli jsme zažít také to, jak se kostel postupně rozsvěcoval. Nejdřív těmi našimi svíčkami, lampičkami, a postupně se začaly rozsvěcovat světla, jak jsme přecházeli od starozákonních čtení k novozákonním. Máme si uvědomit, že i v našem životě to bývá takto postupně. Málokdy je všechno zřejmé a jasné hned. Ale vždycky je tam nějaké světlo, a to světlo nám dává Pán. Dává nám světlo, tiší naši žízeň, odpovídá na naše otázky. Buďme mu za to vděční.