Ježíš Kristus zachraňuje ve smrti každého, kdo o to stojí

Ježíš Kristus zachraňuje ve smrti každého, kdo o to stojí

9:31

Bratři a sestry, připomínáme si naše zemřelé. Připomínáme si ty, které máme rádi, i když oni už tady nejsou. Co nám vlastně chce připomenout ta dnešní památka?

Když se zastavíme aspoň kratince u prvního čtení z Knihy Makabejské, tak to čtení chce říci, že člověk je schopen se nadchnout pro velké věci, je ochotný napřít svoje síly často s velkým úsilím, s velkým nasazením pro věci dobré, krásné, správné. Ale na druhé straně že je člověk také rozkolísaný, náchylný k tomu, aby dělal chyby.

O co konkrétně šlo v tom prvním čtení, v tom kratičkém úryvku. Víme, že řečtí generálové vlastně ovládli Palestinu, území Izraele a zaváděli tam pohanské zvyky a potlačovali víru v Boha Izraele. Nicméně Juda Makabejský a jeho bratři dali dohromady takovou skupinu lidí, která začala bojovat za osvobození Izraele, za obnovu Chrámu, za obnovu náboženství, bohoslužeb a všeho, co s tím souviselo. Nakonec z toho byla velká armáda a podařilo se jim to.

Nicméně v průběhu těch bojů po jedné bitvě, kterou vyhráli, když sbírali svoje padlé spolubojovníky, tak zjistili, že zemřeli pouze ti z vojska Judy Makabejského, kteří měli u sebe nějaké pohanské amulety, sošky, náramky, přívěsky se znaky pohanských bůžků. Tedy na jedné straně oni bojovali za Boha Izraele, na druhou stranu u sebe měli tady tyto amulety. Tedy vidíme tam jakousi rozkolísanost. Vidíme tam jakousi křehkost člověka. A toto všechno si ten Juda uvědomil, udělal sbírku, ta sbírka proběhla mezi vojáky jejich vojska a poslali ty peníze do Jeruzalémského chrámu, aby byla vykonána oběť na odpuštění hříchů.

Takto to první, co tedy vlastně nám připomíná ta Památka zemřelých je to, že člověk je schopen velmi krásných, velmi dobrých věcí, ale že je také člověk křehký. Že je slabý, že je rozkolísaný a někdy dokonce i zlý.

A jak na toto reaguje Bůh? Bůh posílá svého Syna, aby znovu otevřel cestu člověka k Bohu.

Teď se dostáváme k dnešnímu evangeliu, kdy začíná vlastně ten úryvek tím, že nastala tma. Když nám zemře někdo drahý, tak si připadáme, že nastala tma v našem životě. Tu tmu přináší každé zlo, a smrt je zlá. Mnoho lidí čekalo, že Bůh nějakým způsobem zasáhne a smrt odstraní. Nicméně to by nefungovalo a ani to není možné, protože tím by Bůh porušil ty principy, které dal při stvoření světa.

Bůh nezachraňuje od smrti, zemřít musí každý, ale Bůh zachraňuje ve smrti. Tím, že Boží Syn podstoupil tento úděl a ujímá se každého zemřelého, každého člověka, který umírá. Ujímá se každého, kdo o to stojí.

Předtím vlastně Ježíš Kristus zažil úzkosti všech lidí. Zažil úzkosti, které jsou vyjádřeny v tom vyjádření: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ On je to citát. Tak začíná 22. žalm, ve kterém ten svatopisec si stěžuje na to, že ačkoliv on se snaží jednat dobře, ačkoliv on nikomu neublížil, tak že se na něho, jak se říká, snesly urážky, potupa, utrpení, že má spoustu nepřátel, kteří mu jenom škodí a jeho dobro oplácejí zlem.

V tom žalmu, který vlastně začíná takovou velikou bolestí a beznadějí, kde je vyjádřeno to, že si člověk říká: „A má cenu vůbec něco dělat dobrého, když se to stejně obrátí proti mně?“ Tak potom ten žalm končí velikou chválou Boží. Že Bůh je ten, který se zastane člověka, že Bůh je ten, který se ujímá člověka a ospravedlní ho a zachrání.

Tedy Ježíš Kristus zachraňuje ve smrti, každého, kdo o to stojí, každého, kdo ho zavolá.

Ten dnešní svátek nám připomíná také to, že jsme v nebezpečí, že si ty věci budeme upravovat podle svého. Ježíš cituje žalm. Ti, kteří tam stáli kolem, kteří ho na ten kříž vlastně odsoudili, tak by to měli znát a měli by to vědět. A přesto někdo řekne: „Volá Eliáše.“ Je to mylný názor, ta slova znějí podobně, ale jde úplně o něco jiného. A přesto nikdo neřekne: „Počkejte, to může znamenat něco jiného.“ Ne. Nechají se strhnout tady tím davem, nechají si vlastně vsugerovat jeden názor. Nechají sebou manipulovat.

A my si dnes připomínáme, jak církev říká, věrné zemřelé. Tedy připomínáme si ty naše drahé, kteří žili podle zásad, kteří neměnili ty zásady, kteří je vyznávali, kteří v ně věřili, kteří si za nimi stáli. Nenechali sebou manipulovat.

Tedy mít, řekli bychom, svoje názory a být v těch názorech a zásadách pevní. To je další věc, kterou nám připomíná dnešní Památka věrných zemřelých. A děkovat za ten příklad těch našich předků.

No, a poslední věc. Když se v tom vyprávění posuneme do Velikonoční neděle. Právě když to čteme o Velikonocích, tak čteme každý den to, co ke každému dni nějakým způsobem náleží, patří. Nicméně teď jsme to slyšeli v kostce všechno, a je to důležité. Právě když vzpomínáme na ty zemřelé, je důležité připomenout si, že člověk byl stvořen k tomu, aby žil na této zemi, a potom aby jeho život pokračoval na věčnosti, přes všechny ty naše chyby, slabosti a nedokonalosti. Je důležité si tedy připomínat, že ti naši drazí se neztratili někam, ale že jsou u Boha.

No, a když to vlastně zakončím tím, co říká ten mladík, který sedí na pravé straně místa, kde byl Ježíš pohřben. Říká: „Nebojte se.“ Když začneme číst Starý zákon a budeme číst o stvoření světa a o tom, jak Bůh usadil první lidi v té zahradě a dal jim příkaz, aby nejedli z toho jediného stromu, jinak si mohli dělat, co by chtěli. Oni to porušili, a pak se schovali. Bůh je hledá. A když je najde, tak jim říká, proč se schovali. A Adam řekne: „Bál jsem se.“

A v Novém zákoně jedny z posledních slov, která zaznívají v evangeliích, nejsou to slova od člověka, ale jsou to zase slova od posla Božího, který říká: „Nebojte se.“ Říká to těm ženám, ale říká to taky nám všem. Protože i my při památce na ty zemřelé máme různé obavy, říkáme si, jako to dopadlo s nimi, jak to dopadne se mnou. Ne. Věřme, že to dopadne dobře v tom slova smyslu, že se u Boha všichni shledáme. Musíme projít branou smrti. Ježíš toto neodstranil, ale přišel, aby se každého z nás, každého člověka ujal tady v tomto okamžiku umírání, v okamžiku odchodu z tohoto světa, aby ho přijal do Boží náruče.

Na nás je, abychom tuto nabídku přijali.