Rubrika
HomilieBarnabáš stojí v druhé řadě a ujímá se těch, kteří to potřebují
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, události, o kterých jsme slyšeli v prvním čtení ze Skutků apoštolů, tak se udály, řekli bychom, ještě v těsné blízkosti Seslání Ducha svatého. Šavel je vyslán do Damašku, aby tam zatýkal. Zatýkal ty, kteří se hlásí k Pánu Ježíši. A počítal, že se rychle, možná do týdne, maximálně do dvou týdnů, vrátí do Jeruzaléma. Chci říct to, že ty události, které jsou tady popsány, se staly vlastně před dvěma tisíci lety, ale mají mnoho společného s tím, co prožíváme my teď.
Taky jsme měli třeba plány, co všechno uděláme a jak rychle to uděláme. A teď jsme nějak, řekli bychom, zamrzli, zastavili se. Ale můžeme využít ten čas, který máme, a můžeme ho využít k tomu, abychom se posunuli ve svém vztahu k Bohu a bližnímu.
Šavel na cestě do Damašku zažije obrácení. Pobude v Damašku nějaký delší čas, tak to říkají Skutky apoštolů, a okamžitě, jak může, tak se dá do kázání. Šavel Pavel, byl člověk, který nedokázal sedět s rukama složenýma do klína. To byl člověk vyloženě akce a člověk, který šel vždycky vepředu. Ať už teda když církev pronásledoval, anebo potom, když už sám evangelium hlásal.
A potom musí z Damašku utéct, protože mu ukládají o život. Rozhodne se jít do Jeruzaléma. Můžeme si říci, že lidsky je to úplně nepochopitelné. Protože v Jeruzalémě mu vyloženě hoří půda pod nohama. Určitě tam potká ty, kteří mu dali ty zatykače a poslali ho do Damašku, a on bude muset vysvětlit, jak to, že nikoho nedovedl. Ale taky tam určitě potká ty, které tam měl zatknout, ty, kteří se hlásí k Pánu Ježíši, a těm zase bude muset vysvětlovat, jak to, že uvěřil.
No, situace lidsky úplně nepochopitelná a většina lidí by šla někam jinam, ale rozhodně ne do Jeruzaléma. Ale tady platí to, co jsem říkal, že Pavel Šavel, nikdy před problémy neuhýbal, neutíkal a vždycky do toho šel, jak se říká, naplno.
Přichází tedy do Jeruzaléma a naplní se vlastně to, co jsem teď říkal. Nikdo s ním nechtěl mluvit. Nemohli uvěřit, že se stal učedníkem. Ta změna je tak veliká, že to považují za nějakou fintu, aby se vloudil mezi učedníky Pána Ježíše a aby potom zase došlo k dalšímu zatýkání.
Tedy jsou proti němu. Nechtějí s ním mít nic společného. A v tuto chvíli se objevuje na scéně Barnabáš, který se ho ujal. Nejdříve se zastavme u té osoby tohoto člověka. To je velmi důležitá postava Nového zákona, těch prvních, řekli bychom, církevní dějin. Nicméně na rozdíl třeba právě od Pavla Šavla, Petra a dalších apoštolů Barnabáš nikdy není v té první řadě. On je v té druhé. Ne zase někde schovaný vzadu, ale on je v té druhé řadě, a tam pracuje. Není o něm tolik slyšet, ale jeho dílo je nesmírně důležité. Víme o něm, že se narodil na Kypru. Jeho jméno bylo Josef. To Barnabáš je jakési příjmení.
Svatý Lukáš to vysvětluje jako „syn útěchy“. Bar je syn. Ale tam je potom to „nabi“ a nabi je prorok. Úkolem proroků bylo těšit. Těšit izraelský národ, připomínat to, že jednou třeba skončí to Babylónské zajetí, že se vrátí domů. Dávat novou naději, novou útěchu. A v tomto smyslu opravdu Barnabáš je člověk, který myslí do budoucna, člověk, který pracuje pro tu budoucnost.
Ještě poslední zmínka vlastně o něm, že to byl člověk velkorysý, protože měl nějaké pole, které prodal. Peníze donesl apoštolům, aby je použili, jak by bychom dnes řekli, na charitu. On se stal jáhnem, tedy člověkem, který tady v tomto vlastně také působil. Předtím byl levitou. Byl to člověk, který byl tedy angažovaný. Člověk, který svoji víru bral vážně.
A tento člověk přichází a ujímá se Šavla. Co to znamená? Že byl s ním. Ti všichni ostatní byli proti nebo minimálně byli odtažití. Nechtěli mít s Šavlem nic společného. Ale Barnabáš vlastně tím riskoval, hodně tím riskoval, ale ujal se ho.
Začíná to, řekli bychom, lidským přístupem. Jedno takové rčení říká, že nadpřirozené předpokládá přirozené. Tedy to, že s člověkem promluvím, zjistím, co potřebuje a podobně. A teprve potom mohu na tom začít nějak stavět.
Že věnoval Šavlovi Barnabáš více času je jasné z toho, že když dojde k setkání s apoštoly, nevypráví ten svůj příběh Šavel, ale vypráví ho Barnabáš. Je to taky znakem toho, že mu Barnabáš věří. Jinak by řekl: „Poslechněte si ho a sami se nějak rozhodněte,“ a podobně. Ne. Tady už je to tak, že Barnabáš opravdu, můžeme říci dneska, lobuje za Pavla a říká: „Já mu věřím. Já věřím, že to, co nám tady vykládá, že to je pravda.“
V okamžiku, kdy je Šavel Pavel přijat do společenství církve, už zase jde do akce. Je tady zmíněno, že vlastně rozmlouval, směle vystupoval ve jménu Páně. To znamená, mluvil s těmi, kteří ho poslali do Damašku zatýkat. S těmi, se kterými měl vlastně předtím stejnou víru.
A mluví se tady potom také o helénistech. Kdo byli tady tito helénisté? Byli to Izraelité. Byli to Izraelité, kteří se narodili mimo území Izraele, mimo území Palestiny. V Egyptě, v Řecku, v Sýrii nebo i v Římě. V té době v celém Středomoří se mluvilo řecky. Kdo měl nějakou školu, tak mluvil řecky. Tedy byli to lidé, kteří pocházeli, řekněme, z různých kultur, z různých prostředí, a to, co je spojovalo s jejich otčinou nebo s otčinou jejich otců, byla víra, bylo náboženství. To bylo takové jediné lano. Tito lidé, pokud mohli, tak přijížděli do Jeruzaléma na svátky. Tito lidé taky přispívali poměrně hodně na dobudování Jeruzalémského chrámu. Protože chtěli utužit to pouto. To málo, co měli, tak chtěli, aby to zůstalo.
A teď přichází nějaký Šavel Pavel. I on je helénista, protože se narodil v Tarsu, což je vlastně v dnešním Turecku. A teď on říká něco jiného. On jim říká: „Je potřeba, abyste změnili svou víru.“ A tady dochází k obrovskému úletu, k obrovskému nepochopení a oni se domnívají, že jenom ztratí. On po nich nechce, aby odložili víru, ale chce, aby se posunuli ve víře, řekněme, na další úroveň. Aby přijali ten fakt, že Ježíš z Nazareta je ten očekávaný, předpovězený a slíbený Mesiáš, Zachránce.
Ovšem u velké většiny nepochodil a končí to vlastně zase tím, že musí zase odejít. A tentokrát jde domů. Proč domů? No, jde ke kořenům. Vlastně tento okamžik, který vypadá, že se Šavlovi nedaří, tak ho Bůh vede, aby se zastavil a aby se vrátil k tomu, co má, aby to všechno promyslel, promeditoval a pokračoval s určitou prodlevou. Tedy i ty okamžiky vlastně, kdy se máme zastavit, jsou v našem životě velmi potřebné a velmi důležité.
Dál to pokračuje, že církev měla pokoj v Judsku, v Galileji i Samařsku, s úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem. To je nesmírně důležitý moment. V okamžiku, kdy církev žije v bázni před nějakým člověkem nebo před někým jiným, tak je to vždycky špatně. Ale co je to ta bázeň Boží? To je určitý postoj vnímavosti, určitý postoj ochoty měnit se, určitý postoj, kdy jsme ochotni přijímat nové věci.
Zase, jak to bylo v tom uplynulém roce. Hodně se toho v našich projevech víry změnilo. Někdy jsme do kostela mohli, někdy jsme nemohli. Někdy jsme se museli přihlašovat, teď to zas vypadá, že už nebudeme muset, že to skončí. Změnilo se i naše chování v kostele při bohoslužbě. Nepodáváme si ruce, u vchodu není svěcená voda, nejsou průvody, přijímání máme přijímat všichni na ruku a tak dále, a tak dále. Taky jsme museli změnit. Ale nejde o to, že něco odstraníme, ale jde o to, abychom si uvědomili, že se mění projevy naší víry. Ale naše víra z toho má vyjít posílená. Naše víra z toho má vyjít, že budeme žít ve větší bázni Boží. Že budeme více vnímaví pro to, co je důležité a co je podstatné.
„Rostla s přispěním Ducha svatého.“ V originále je řečeno „kráčela s přispěním Ducha svatého“. My v životě se pohybujeme. V okamžiku, kdy je člověk nucen se zastavit, tak je něco špatně. A mimo toho, že vyřizujeme ty pochůzky, ty cesty, kdy chodíme svýma nohama, tak vlastně jde o to také, abychom kráčeli duchovně, abychom nezakrněli, abychom se nezastavili. A tak paradoxně i ta doba, která nás nutí, abychom omezili svoje kroky, aby se naše nohy nějakým způsobem zastavily, zpomalily, tak paradoxně tato doba může a má přispět k tomu, abychom duchovně kráčeli víc na hlubinu, abychom víc třeba obdivovali odvahu Pavla Šavla, ale abychom také ocenili ten postoj Barnabáše, který stojí v druhé řadě, ale vidí, vnímá a ujímá se těch, kteří to potřebují.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.04.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme slyšeli o jedné epizodě, která by se mohla označit jako okrajová, pokud by v té epizodě nebyl takovým aktérem Šavel, nebo pozdější Pavel.
Svatý Lukáš líčí v první části Skutků apoštolů život komunity v Jeruzalémě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, to přirovnání, ten příměr, který jsme slyšeli: „Já jsem pravý vinný kmen,“ je víceméně poslední v celé řadě těch výpovědí, kdy Ježíš o sobě říká: „Já jsem.“ Minulou neděli jsme rozjímali nad tím, že Ježíš se tím vědomě přiřazuje k Bohu a chce, aby ti, kdo to uslyší, aby si vzpomněli na tu scénu, kdy se Bůh zjevuje Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se ptá na jeho jméno a on říká: „Já jsem, který jsem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.05.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. První čtení krásně ukazuje, že v církvi se setkávají dva prvky: Božské dílo a lidské vlastnosti. Ten úryvek nám ukazuje, že Duch svatý, který dává svou milost, ponechává člověku svobodu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.05.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Já bych se chtěl vrátit zase k dnešnímu druhému čtení, a to hnedka k té úvodní větě: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“
Hlavní myšlenkou celého toho Janova listu je to, že Bůh nás má rád a že mu na nás záleží. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.05.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
5. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 9,26-31; 2. čtení 1 Jan 3,18-24; evangelium Jan 15,1-8;
Bratři a sestry, prozradím hned v úvodu, co bude hlavní myšlenkou mé dnešní promluvy. Je to věta: „Zůstanete-li ve mně, a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit oč chcete, a dostanete to.“ Ale půjdeme tady k tomu trošku oklikou. Každý, kdo někdy pracoval na vinici, na vinohradu, tak ví, že to je celoroční, tvrdá a namáhavá práce. Cílem té práce je to, aby ratolest, větvička, přinesla úrodu, aby na ní dozrál hrozen, který pak buď někdo sní nebo z něho třeba je víno. Začíná to na jaře tím, že se vinohrad stříhá. Více...