Rubrika
HomilieAno, já jsem tvůj svědek, Pane
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpět do té Velikonoční neděle. Na večer té neděle Vzkříšení, kdy dva učedníci, kteří šli vlastně do Emauz, se vrátili, tak Ježíš vlastně přichází bezprostředně po tom, co oni o tom vypravují, mezi učedníky do Večeřadla. To je, řekli bychom, jedna rovina toho textu. Vrátíme se k tomu za chvíli ještě důkladněji.
Na závěr tady tohoto zjevení Ježíš vyzývá své apoštoly: „Vy jste toho svědky!“ Ovšem apoštolové se pořád ještě bojí a jsou to ti ustrašení lidé. A aby byli jeho svědky, to vlastně ještě dlouho bude trvat. Až vlastně po Letnicích, po Seslání Ducha svatého, Petr, to zaznělo právě v tom prvním čtení: „Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých a my jsme toho svědky.“
Tady v tomto bodě, v tomto místě vlastně se ty texty nějakým způsobem setkávají. Ovšem cesta tady k tomu průsečíku je hodně dlouhá. Byla dlouhá u apoštolů, u Ježíšových nejbližších, a Pán počítá s tím, že bude dlouhá i u každého z nás. Nicméně tedy jde o to, aby k tomu protnutí té výzvy, na jedné straně to „vy budete mými svědky“ nebo „ty budeš můj svědek“, a na druhé straně „ano, já jsem tvůj svědek, Pane“, aby k tomuto vůbec došlo.
„Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.“ Můžeme říci, že náš život je takovou cestou. Cestou, která má různé charakteristiky, někdy je namáhavá, někdy je lehká. Někdy je to velmi obtížné, někdy je to doslova krizové. Ale jde vlastně o to, abychom poznali Pána, že on jde s námi.
Všichni známe ten příběh učedníků, kteří jdou do Emauz. De facto téměř celý den je s nimi, a oni ho nepoznávají. „Jako by jim něco bránilo, takže ho nepoznali.“ Jde o to, abychom my si uvědomili, že i v těch nejobtížnějších etapách našeho života Pán jde s námi. Abychom ho pořád vlastně hledali a usilovali o to setkat se s ním. Uvědomit si to. Poznat to, že on nás doprovází.
„Poznali ho při lámání chleba.“ Je to náš úkol uvědomit si a poznat, že Pán nás doprovází.
„Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim.“ Pán doprovází ty, kteří někam jdou. Ale doprovází i ty, kteří nikam nejdou a jsou zavření doma. V těchto dnech nebo tento rok tady tato věta „stál uprostřed nich“, uprostřed těch, kteří byli zavření doma nebo zavření v tom Večeřadle, oni tam úplně doma nebyli, ale zavření v té místnosti nebo v tom domě, tak uvědomit si tady tu skutečnost, že Pán doprovází i ty, kteří nemohou vyjít ven, tak letos, nebo i v loňském roce, to má opravdu hluboký význam a myslím si, že to prožíváme mnohem víc než kdykoliv předtím.
A teď ten jeho pozdrav, to přání: „Pokoj vám!“ Je to přání, které je zároveň plností požehnání. O tom jsme tedy rozjímali vlastně minulou neděli.
Člověk, když zažije velké štěstí a velkou radost, tak má strach, aby o to nepřišel. My potom říkáme: „To je tak krásné, že to snad ani nebude pravda.“ A toto právě zažili učedníci při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem.
„Proč jste rozrušení a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy. Vždyť jsem to já sám.“ Ježíš ukazuje ty probodené ruce, probodené nohy, aby dal najevo, že ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Ježíš je ta stejná osoba. Ono tady jde o to totiž, že v té době někteří lidé, především ovlivnění řeckou filosofií, říkali: „Ano, duše je nesmrtelná, ale tělo už ožít nemůže.“ A vlastně v kontrastu tady s tímto učením proto svatý Lukáš tak moc zdůrazňuje to oslavené Ježíšovo tělo.
Vezmeme si taky to, že vlastně se modlíme v tom vyznání víry, za chvíli to budeme říkat: Věřím v těla vzkříšení. Nejenom že věříme v nesmrtelnou duši, ale věříme také v to, že jednou bude každý z nás mít to stejné oslavené tělo, jako měl Pán Ježíš.
„Vždyť jsem to já sám.“ Zase je tady v tomto „já jsem“, „já to jsem“, já sám to jsem“, to jsou ozvěny, toho starozákonního jména Jahve, „Jsem, který jsem“. Ježíš tady vlastně už otevřeně říká: „Ano, jsem to já. Já jsem osoba tady z této Boží Trojice. Já jsem Bůh a já tady tyto svoje dary rozdávám. Rozdávám to těm, kteří jsou ochotní je přijmout.“
Jak jsem už říkal, Lukáš zdůrazňuje to oslavené tělo. Proto je tady vlastně i ten úryvek, který jinde není, o tom, jak Ježíš jedl se svými učedníky. Ježíš mluvil se svými učedníky, oni ho viděli, a jedl se svými učedníky. Toto jsou vlastně, řekli bychom, tři takové skutečnosti toho povelikonočního období.
Ale nakonec to důležité je to: „Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.“ Co to znamená, rozumět Písmu? Nemluví se tady „otevřel jim rozum“. Nejde jenom o rozum. Řekli bychom, jde o celého člověka, o jeho rozum i srdce. Rozum, to jsou informace. To je to, kdy se Ježíš narodil, kde se narodil, kolik bylo apoštolů a takhle. To může nastudovat v podstatě každý, kdo bude chtít. Ale mít vztah s Ježíšem, mít vztah s Bohem, to je něco, co je mnohem hlubšího, a to je něco, co je na jedné straně závislé na činnosti člověka, ale na druhé straně je to také darem Božím. Člověk tomu jde naproti tím, že právě třeba studuje, že se snaží do těch věcí proniknout, ale také že prosí o to, aby dostal ten dar víry, ten dar, kdy vlastně pochopí, že Bůh není jeho protivník, ale že Bůh stojí na jeho straně.
Tedy z jedné strany jde činnost člověka, snažení člověka, z druhé strany jde dar Boží. „Tehdy jim otevřel mysl, aby pochopili.“ To je ten dar. A to, kde se to setkává, to místo je opravdu skryto tajemstvím. Toto nejsme schopni pochopit a na toto nikdy nepřijdeme. Nezbývá než nad tím žasnout a děkovat tady za toto.
„Řekl jim: ‚Tak je psáno. Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých, aby v jeho jménu bylo hlásáno pokání všem národům počínajíc od Jeruzaléma, aby byly odpuštěny hříchy.‘“ Tedy zde je vlastně soustředěno to, co mají apoštolové dál hlásat. Jde o radostnou zvěst, ve které je nabízeno odpuštění. Na druhé straně ale člověk musí také pro to něco udělat. A to je to vlastně přijmout tu vinu, přijmout to pokání, uznat to, že bylo něco špatně, a potom je možné začít znovu.
Bratři a sestry, když se kratičce zastavíme u prvního čtení, to je také velmi krásné. Protože tu řeč neměl Petr připravenou. Petr a Jan šli do chrámu a potkali žebráka, chromého, který sedával u chrámové brány Krásná. Nemohl ale projít, protože mu nesloužili nohy. Petr ho ve jménu Ježíše Krista uzdraví, a protože ten uzdravený se jich drží, všem to říká, shromáždí se poměrně velké množství lidí, a proto Petr začíná mluvit. Není to tedy nějak připravené, není to zinscenované a není to nachystané. A Petr mluví přesně v těch intencích toho, co Ježíš naznačil při tom setkání na tu neděli Zmrtvýchvstání.
Je potřeba si přiznat na jednu stranu chyby, slabosti, je potřeba jich litovat, ale Bůh to dělá šetrným způsobem. Nechce nás zahánět do kouta, ale chce nám pomoci to všechno uzdravit. Proto ten Petr tam vlastně dává také jakousi nabídku a ten můstek, kdy říká: „Ale já vím, že jste to udělali z nevědomosti.“
Navíc je nazývá svými bratry. Tedy nedělá se lepším. Neříká: „Mně by se to nemohlo stát.“ On ví, že se mu to stalo, že zapřel že zná Pána Ježíše. Ale nabízí tady tuto podanou ruku a dělá všechno pro to, aby oni tady toto přijali.
A když to celé shrneme, tak vlastně vidíme právě to, jak u svatého Petra došlo k protnutí té Ježíšovy výzvy: „Budete mými svědky,“ a k přijetí z Petrovy strany, kdy on se rozhodl, že bude Ježíšovým svědkem, protože jak jsem říkal, to nebylo připravené, to nebylo nachystané, ale přesto byl schopen obhájit svoji víru a vydat o ní svědectví.
Vyprošujme si to, abychom i my byli schopní vydat svědectví o své víře i v těch chvílích, kdy to nebudeme čekat, kdy to nebude připravené a kdy to zkrátka a dobře spontánně přijmeme.
Prosme, aby Duch svatý nás tehdy osvítil, aby nás provázel a aby nám pomohl, abychom vydali co nejlepší svědectví o své víře v Pána Ježíše.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, vlastně dnešní úryvek je téměř ze samého závěru Lukášova evangelia a nalézáme tam dvě takové myšlenky. Jedna ta myšlenka je obrácena do budoucnosti, co bude dál, jak to má vypadat dál. A ta myšlenka, která je vlastně v pořadí první, ta je taková trošku složitější nebo komplikovanější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, my se dnes zamyslíme nad otázkou, k čemu je tu jméno, nebo co to znamená, že se někdo nějak jmenuje.
Ten první důvod je takový ryze praktický a napadne nás všechny: Jméno má člověk přece proto, aby se odlišil od těch druhých, abychom poznali, o kom mluvíme, aby věděl, když ho oslovíme, když na něho zavoláme, tak aby to nebylo to: „Hej, ty tam, pojď sem!“, ale řekneme jeho jméno a on ví, že někdo s ním chce mluvit, že někdo s ním chce vejít do nějakého kontaktu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Možná jste někdy slyšeli takovou průpovídku, že když farář neví, o čem má kázat, tak že začne mluvit o Boží lásce k lidem. Takže si budeme dneska povídat o Boží lásce k lidem :). Ale je to proto, že nás k tomu vybízí apoštol Jan. Více...