Donést svůj plamínek života hořící až k Otci

Donést svůj plamínek života hořící až k Otci

4:35

Bratři a sestry, jistě mi dáte za pravdu, že letošní Památku zemřelých prožíváme jinak. Troufám si říct, že mnohem intenzivněji než v jiné roky, protože letos více než kdy jindy si uvědomujeme, jak je člověk zranitelný.

To evangelium, které jsem přečetl, tak jsem vybral právě především kvůli té poslední větě: „Bděte tedy, protože neznáte den, ani hodinu.“ Samozřejmě Pán Ježíš mluví o okamžiku smrti, tedy o tom okamžiku na tomto světě a prvním okamžiku, kdy se člověk ocitá na věčnosti. Ale ono to platí obecně o všem.

My jsme se naučili nebo zvykli jsme si plánovat, co všechno uděláme. My jsme lidmi diářů, já taky. Vlastně v lednu jsem napsal akce na celý letošní rok, a potom od března jsem to začal škrtat, jak jedna za druhou akcí se ruší. Neznáme hodinu, nevíme, co bude, ale ve své takové domýšlivosti jsme si říkali, že to tak vždycky musí být.

A co přišlo místo těch zrušených akcí? No, o tom jsme četli v tom prvním čtení, o tom z Knihy proroka Daniela, a sice, že to bude čas úzkosti, který nebyl od té doby, kdy povstaly národy. Opravdu nastal čas úzkosti. Teď především, protože po té první vlně jsme se tak nějak oklepali a řekli jsme si: „To bude dobrý. My to zvládneme. My jsme to zvládli.“ Pravda je, že nás v tom mnozí utvrzovali a říkali: „Jistě, to už je za náma,“ a nezačali jsme být víc pokorní, jako národ, jako lidstvo, vůbec. Chtěli jsme se vrátit k tomu původnímu způsobu života. A teď se ukazuje, že to nejde a že to nepůjde, a že se tady mnoho změnilo. A na mnoho lidí dopadá teďka právě ta úzkost: „Co bude? Co bude, jak to bude?“

A tady zase nám věřícím přichází na pomoc Písmo. Zpívali jsme ten žalm, že do domu Hospodinova půjdeme. Zvlášť dnes, ale každý den našeho života bychom si měli uvědomovat a připomínat, že jdeme do domu Pánova, do domu Otcova, že chci jít do domu Otcova. Každým dnem se totiž přibližujeme k tomu okamžiku setkání. A jestliže to tedy prožíváme takto, že jdeme do domu Otcova, tak to můžeme a máme prožívat jako ty družičky. Každá z nich měla malé světýlko, nic velkého, ale brala to tak, každá ta družička, že se má o to světýlko postarat.

Tedy olej do zásoby. Tím je myšlena vytrvalost a to, že se člověk nezastaví nebo že ho nezastaví nějaké překážky. Je tím myšlena určitá předvídavost, moudrost, že člověk právě obstojí v těch těžkých chvílích, aby se setkal s Pánem.

Tedy když dnes děkujeme za naše drahé zemřelé a modlíme se za ně, tak také vlastně máme v sobě oživit tu myšlenku: „Chci udělat všechno pro to, abych i já došel do domu Otcova. Chci udělat všechno pro to, abych ten svůj plamínek života donesl hořící až k Otci a odevzdal ho Pánu Ježíši.“ Protože potom dojde k tomu velkému setkání. A to je to. My si je teď připomínáme, ty naše drahé zemřelé, ale cílem a smyslem je, abychom se sešli ve společenství kolem našeho nebeského Otce.

Kéž se tak stane.