Rubrika Homilie

Nastavené zrcadlo přítomnosti, ale i budoucnosti

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;

Nastavené zrcadlo přítomnosti, ale i budoucnosti10:44

Bratři a sestry, evangelium nás zavádí zase do Jeruzaléma do Svatého týdne, říkáme i Pašijového týdne, někdy do úterý, kdy Ježíš pořád vede ještě debatu s velekněžími a staršími z lidu, kteří pořád se ho ptají na to stejné: „Jak nám dokážeš, že smíš dělat to, co děláš? Jak ospravedlníš to, žes přijel jako král do Jeruzaléma, jak to, že ses nechal oslovovat, že jsi syn Davidův, a jak to, že jsi vyhnal ty obchodníky a směnárníky a další prodavače z Jeruzalémského chrámu?“

Je velmi takové, řekli bychom, charakterizující, výstižné pro Pána Ježíše, že on tady ten poslední čas, který má - do Zeleného čtvrtku, potažmo Velkého pátku zbývá několik málo hodin – a on toto věnuje ne svým učedníkům, ale svým nepřátelům, které vlastně ještě naposledy, řekli bychom, chce nějak získat. A snaží se jim vyjít vstříc tím, že k nim mluví ve třech podobenstvích.

To první bylo o otci, který má ty dva syny. Jeden řekne ne, pak jde pracovat na vinici. Druhý - ano, ano, pane, ale jak se říká, skutek utek. Otec je samozřejmě Bůh. Otec, matka, to jsou ti, kdo dávají život. To jsou ti, kdo, řekli bychom, z neexistence, z nebytí volají k bytí. A toto je vlastně práce Boha. On nás povolal k bytí, k tomu, že jsme.

Druhé podobenství vyprávělo o pánu vinice, který ji založil, který ji vlastně vypěstoval, vybudoval, a potom pronajal vinařům. Je to Bůh, který nám dává autonomii, který nás nechává projevit se. Dává nám svobodu, abychom se realizovali. Ale chce, abychom tady tu zemi a to, co je tady kolem nás, abychom to obdělávali. Tedy abychom to zušlechťovali, aby se to posouvalo, řekli bychom, k lepšímu. Ale na druhé straně zase také samozřejmě se počítá s tím, že my z toho budeme mít nějaký užitek, že se nám bude dobře dařit, dobře žít. Zkrátka a dobře, že i ta naše lidská situace se bude pořád posouvat k lepšímu. Tedy autonomie, svoboda.

A to třetí podobenství o královské svatbě mluví o důstojnosti. Protože v tom, řekli bychom, feudálním pojetí král byl ten, kdo pozvedal toho člověka. Z člověka, který neměl práva, z nějakého poddaného udělal člověka svobodného. Mohl kohokoliv povýšit do toho šlechtického stavu. Tedy vyzdvihnout ho. Z člověka neznámého se naráz stal někdo, kdo byl obdivovaný, kdo měl postavení v té říši. Takže Ježíš tady mluví o důstojnosti, o tom, že Bůh nás pozvedá k důstojnosti.

Celé to podobenství vlastně má několik částí. To první je pohled do minulosti. Řekli bychom, takové otevřené okno, kdy se díváme zpět do doby Starého zákona. Ježíš vlastně přirovnává Izraelity k těm lidem, kteří jsou pozváni na tu královskou svatbu. Proroci, to jsou ti služebníci, kteří jsou posláni, aby ty lidi zvali. Bůh to pozvání opakuje. Tedy vlastně není to tak, že by Bůh byl takový, že by řekl: „Tak neposlouchals mě jednou, tak konec, už nic.“ Ale dává další a další šanci.

Tady po tento moment tomu vlastně ještě rozuměli. Ale pak se tam objevuje právě něco, co už přestává být jenom jakýmsi pohledem do minulosti, ale je to nastavené zrcadlo přítomnosti, ale i budoucnosti. Mluví se tam o tom, že tedy oni nedbali a odešli. Jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.

Ježíš tady mluví o dvou krajnostech, ve kterých vlastně se lidstvo pořád pohybuje nebo jeho část. To první je lhostejnost: „Je mi to jedno. Už mi dejte pokoj. Mě to nezajímá.“ Tady tento úsek toho podobenství se velmi, velmi hodí pro dnešní dobu: „Už se ty nařízení, všechno se to tak překotně mění, nevyznám se v tom, dejte mi pokoj, nezatěžujte mě s tím. Je mi to jedno.“

Druhou tou krajností je násilí. Násilí, arogance, ochota prát se. To jsou zprávy o tom, jak lidi jsou ochotní se porvat v nákupních centrech v podstatě kvůli hlouposti. Tyto obě krajnosti vlastně jsou naším nebezpečím. Nebezpečím celého lidstva, ale i nebezpečím každého z nás.

Ježíš chtěl, aby si to uvědomili ti velekněží a starší z lidu. Ví, o čem mluví. Neuvědomili. Oni se nechali stáhnout tou krajností té agresivity, toho násilí. Ve čtvrtek ho zatkli, v pátek ho nechali odsoudit a popravit.

Ježíš o tomto mluví a říká: „Je to vlastně nebezpečí, které na každého z vás číhá.“ Abyste se mu vyhnuli, je potřeba si uvědomit: „Hrozí mi to.“ Jestliže člověk ví, že mu něco hrozí, tak rozumný člověk se snaží tomu vyhnout, vyvarovat se toho, neupadnout tady do toho. Tady v tomto momentě to proroctví začíná být zrcadlem. Jde o to, jestli budeme ochotní se tam vidět.

To podobenství je taky proroctví. „Krále to rozhněvalo, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.“ Je to proroctví, které se týkalo vlastně První židovské války, kdy v roce 72 po Kristu Jeruzalém byl Římany zničen.

A pokračuje to dál. Teď dál to proroctví mluví o církvi: „Pán, král posílá svoje učedníky znovu, aby pozvali jiné. Svatební hostina je připravena. Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.“ Doslova v tom řeckém originálu se říká: „Jděte na cesty, které vedou ven z města.“ Co je na kraji města? Tam bývají ta takzvaná předměstí v lepším případě, v horším případě to, čemu se říká chudinské čtvrti nebo slumy. Tedy posílá ty služebníky ne na hlavní třídu, kde se pohybuje elita, ale jděte tam, kde jsou obyčejní lidé, kde jsou ti, se kterými se třeba i nepočítá. Zkrátka a dobře, Ježíš zde míní zdůraznit, že do toho Božího království jsou povoláni opravdu všichni. Že tady není žádný rozdíl. „Mnoho je povolaných.“

Dále Ježíš v tom svém vyprávění využívá skutečnosti, která je doložena jenom někdy, a sice že král, když chystal svatbu svému synovi, poslal pozvaným i svatební šaty. Nedělali to všichni, ale je to doloženo ve starověku několikrát.

Tedy tady těmi svatebními šaty je myšleno to, že Bůh udělá všechno pro to, aby člověk obstál. Není to Bůh, kdo háže člověku klacky pod nohy, kdo mu dává do cesty překážky. Je to člověk, který si ty překážky vyrábí – tím, že svatební šaty někde, jak se říká, prošustroval, zašantročil, prodal, něco udělal, zkrátka a dobře přišel pro ně.

„Jak jsi sem mohl přijít bez svatebních šatů?“ Nezmohl se ani na slovo. Některé věci se opravdu těžko, těžko vysvětlují. Tady už není co takzvaně okecávat. Tady se dostáváme na dřeň, nebo jak se říká taky, do morku kostí. A tady je na nás, abychom právě každý z nás zkoumali svoje svědomí, jak je to se mnou a jak je to s tím mým vztahem k Bohu, k druhým, jak pečuji o ty svatební šaty, které jsem dostal – o všechny ty dary, o všechno to, čím mě Bůh obdařil.

Celé toto podobenství, které má, jak jsme říkali, několik vrstev – to okno otevřené do minulosti, zrcadlo nastavené všem lidem i vlastně pohled do té budoucnosti, a je to pohled do té konečné budoucnosti, kdy ten král vlastně přichází, aby z těch povolaných vybral ty vyvolené. A Ježíš říká to podobenství ne proto, aby nás zastrašil, ale aby nás upozornil na nebezpečí, která nás v životě nějakým způsobem potkají, ale hlavně aby nás ubezpečil o tom, že nám neklade do cesty žádné překážky a že nás chce získat. Že on dělá všechno pro to, abychom z toho stavu povolaných se dostali do toho stavu vyvolených. To je cílem – získat tedy pokud možno všechny, ale je to na naší svobodě, jak se k tomu postavíme a jak vlastně budeme prožívat tento náš život.

Bratři a sestry, prožíváme těžkosti, prožíváme pohnutou dobu. Není to snadné, ale nezapomínejme na to, že jsme povoláni a usilujme o to, abychom také byli vyvoleni. Bůh dělá všechno pro to, abychom tohoto stavu dosáhli.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Běžte na místa, kde cesta opouští město

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;

Běžte na místa, kde cesta opouští město6:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.37 MB]

Ježíš mluví o svatbě. Svatba, nejradostnější událost v životě člověka. My se často ptáme a říkáme si: „Co v tom nebi budeme dělat? Nebudeme se tam nudit?“ A Ježíš, když o tom něco říká, tak říká: „Budete se tam radovat.    Více...


V Božím pojetí po soudu a trestu nastupuje milosrdenství

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;

V Božím pojetí po soudu a trestu nastupuje milosrdenství12:48
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.72 MB]

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů, které jsme slyšeli, je naděje. Možná to není na první pohled vidět, ale je to tak. Církev schválně vkládá tyto texty ke konci církevního roku, kdy se víc mluví o takzvaných posledních věcech člověka, to znamená o smrti, soudu, druhém příchodu Pána Ježíše.    Více...


Pavlovy listy jsou velkým povzbuzením a obohacením

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;

Pavlovy listy jsou velkým povzbuzením a obohacením9:21
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.01 MB]

Bratři a sestry, posledně jsme se v našich úvahách dostali až na konec mše svaté a dneska začínáme takový, troufám si říct, nový velký úsek, a sice budeme se společně od teď zamýšlet vždycky nad druhým čtením.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.