Vykonání dobrého neodkládejme

Vykonání dobrého neodkládejme

6:33

Bratři a sestry, trochu jsme letos obměnili texty, které jsme slyšeli, ale všechno jsou to texty, které jsou vlastně vloženy do kapitoly pro oslavu mučedníků. To první čtení z Druhé knihy kronik je vlastně, řekli bychom, jakýmsi příběhem svatého Václava naruby.

To začíná tím, že velekněz Jojada zachrání malého Joaše, kdy královna Atalia dělá vlastně veliký pogrom na příslušníky královské rodiny. Šest let je potom Joaš schováván v Chrámě a vychováván, a až se naskytne vhodná chvíle, tak ten velekněz Jojada ho uvede a korunuje ho za judského krále.

Joaš opravuje Hospodinův chrám, všechno se to zdá pěkné, že to všechno bude fungovat, nicméně v okamžiku, kdy ten velekněz Jojada zemře, je to vlastně strýc Joašův, tak on začne naslouchat lidem, kteří mu říkají, že ti kněží už mají velkou moc a že je potřeba to omezit. Zapomene na to, že ten Jojada a ti kněží ho zachránili a šest let ho schovávali.

No, a když vlastně dojde k takovému poslednímu varování, kdy vystoupí Zachariáš, syn toho velekněze Jojady, tak ho nechá ukamenovat dokonce v Chrámě, což je obrovský zločin. A nakonec to skončí potom tak, že i ten sám Joaš je zabit od těch, kteří ho vlastně ponoukali k tomu, aby zabil Zachariáše a takhle. Je to příběh, ve kterém není právě to odpuštění.

V příběhu svatého Václava a Boleslava je taky hodně mrtvých. O tom se tak moc nemluví, ale vlastně v dalších dnech po smrti svatého Václava byli zabiti, jak by se řeklo, Václavovi lidé, ti, které on dosadil na ta důležitá místa ve státní správě, lidé mu věrní. A často byly zabity i jejich rodiny. Na jednu stranu to je opravdu takový velmi smutný moment českého národa, ale to, co je tam potom z toho to velké, je právě to, kdy Boleslav žádá o odpuštění. On to sice dělá velmi opatrně, že to Václavovo tělo nechá přenést v noci a takhle, ale je to tam. Je to tam a postupně se to vlastně, řekli bychom, zesiluje, tato myšlenka. A tím to dostává celé úplně jiný, úplně nový rozměr.

Když se vrátíme k osobě samotného Václava, tak mě tam zaujala taková věc. Když si uvědomíme, narodil se asi 907, 929 umírá, ale vládl od roku 924 do 929, tedy nějakých čtyři, pět let. Co za těch pět let ten člověk dokázal, myslím dobrého. My žijeme v době, kterou nazýváme teďka krizí. Z pohledu svatého Václava on žil v permanentní krizi. Tam pořád byla nějaká válka, tam pořád někdo brojil proti druhému, nevyjímaje to, že vlastně i uvnitř jednotlivých rodin se střetávali křesťané s pohany a podobně. Doba velmi, velmi neklidná.

My bychom si měli uvědomit, že těch klidných časů a klidný dob, po kterých tak toužíme, že těch bývá v dějinách málo. A jestliže jsme tedy mohli doteď prožívat nějaký relativní klid, tak bychom za to měli děkovat. A vždycky, když dojde k nějaké krizi, tak se ukáže, kdo za co stojí a na koho je spolehnutí, a ukáže se, co funguje a co nefunguje. A tou Václavovou smrtí vlastně, to byla veliká krize. Navíc tím, že byli odstraněni ti lidé, kteří mu byli nakloněni. Ale přesto to ten, řekli bychom, státní útvar, to knížectví to ustálo. Ale ustálo to v síle evangelia, jinak by se to celé rozpadlo. Ta síla není zevnitř, ale je z vrchu. Potom je to vlastně posila, která nám byla dána jako dar.

Bratři a sestry, svatý Václav vlastně celý ten svůj život, ten krátký život, žil podle evangelia a díval se na Krista. Vybral jsem to evangelium o té pšenici, kdy Ježíš vlastně vychází z toho, co všichni znali, že když to zrníčko se zasadí do země, ztratí svou identitu, ale vyroste z něho třeba dalších třicet, možná někdy i víc. A toto vlastně se ukázalo v tom momentě, kdy - víme, že ten Václav byl varován, aby tam nezůstával, a zůstal tam. To není vysvětlitelné nějak přirozeně nebo takhle. To se dá vysvětlit jedině tím právě, že vědomě chtěl být podobný Kristu. Vědomě chtěl Krista následovat i v tom těžkém.

Bratři a sestry, a nakonec bych to zakončil znovu tou myšlenkou, já jsem od toho trošku odbočil, že vládl celých pět let a dokázal mnoho dobrého. Tady vlastně ta krátkost té Václavovy vlády by pro nás měla být takovým upozorněním, abychom si neříkali, když třeba chceme udělat něco dobrého: „Ale to odložím, na to bude ještě čas.“ Nevíme, kolik budeme mít času, a tak když budeme vidět, že by se hodilo, že by bylo potřeba vykonat něco dobrého, tak to neodkládejme, protože nevíme, jak to bude dál.

Ať je nám inspirací svatý Václav, který rozhodně nic neodkládal.