Rubrika Homilie

Přijměte svoji spoluzodpovědnost

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.09.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Přijměte svoji spoluzodpovědnost12:05

Bratři a sestry, hlavní myšlenkou všech textů, které jsme teď vyslechli, tak je zodpovědnost, nebo spíš, řekli bychom, spoluzodpovědnost. V tom smyslu, že je potřeba toto přijmout.

Asi nejpoetičtější ze všech těch textů bylo vlastně to druhé čtení, když mluvil právě o tom svatý Pavel, Filipanům říká: „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.“

Takovým, řekli bychom, výkřikem bylo starozákonní čtení, kde Izraelité odvedení do Babylónského zajetí se ptají proroka Ezechiela: „A proč my? Proč to padlo zrovna na nás? Doteď Hospodin odpouštěl všem těm generacím, i když je proroci napomínali, i když je varovali, pořád jim to procházelo, a na nás to padlo. Jak my k tomu přijdeme?“

A teď se tam začaly šířit různé názory, které nejsou v pořádku. Jednak to pojetí kolektivní viny, že tedy Bůh se nedívá, nerozlišuje, ale my bychom řekli, hlava nehlava prostě rozdává tresty. To samozřejmě není pravda.

Nebo druhá taková koncepce, druhé pojetí, a sice že všechno je to v rukou osudu a stejně nemá smysl nic dělat. Akorát když se člověk snaží a k ničemu to nevede, tak propadne silnější nebo hlubší depresi. Opět to není pravda.

Právě prorok vysvětluje, připomíná a říká: „Ano, je tady to, čemu se říká dědičná vina, a patříme k sobě jako lidstvo. A každý z nás má tu zodpovědnost za život svůj a za život těch, kteří přijdou po nás. To totiž můžeme ovlivnit - to, co je naše, a to, co je před námi. To, co bylo, to už v žádném případě ovlivnit nemůžeme. A v okamžiku, kdy někdo toto nějakým způsobem opomene, to znamená, začne se chovat v tom smyslu „po mně potopa a je mi jedno, co tady bude“, jestliže člověk nepřijme tady tuto spoluzodpovědnost, tak potom se to celé začne vlastně bortit a hroutit.

Velmi zajímavé je dnešní evangelium. Bude dobré připomenout si okolnosti. Odehrává se to zřejmě v pondělí Svatého týdne, tedy před Velikonocemi. Pán Ježíš přijel v neděli na oslátku do Jeruzaléma, ty davy křičí, že je izraelský král, a v závěru celé této dramatické události Ježíš vyžene z Chrámu všechny ty prodavače. A teď za ním přijdou velekněží, starší a docela na něho dorážejí v tom smyslu: „Dokaž, že máš právo toto všechno dělat. Jednak nechat se oslovovat, že jsi izraelský král, ale také to, že máš právo vyhánět ty prodavače z Chrámu.“

Ježíš se snaží je přivést k tomu, aby se zamysleli, aby přemýšleli, proč to dělá, a tak pokládá otázky. A oni mu zpravidla neodpoví. Na tom se to zadrhne. Je to prostě zablokované. A Ježíš ještě podnikne jeden pokus. Chce je přímo zatáhnout do té debaty, a proto už na začátku říká: „Co soudíte o tomto případu?“

Ježíš touží po jejich odpovědi, po tom, aby odpověděli oni jemu, anebo aby alespoň odpověděli sami sobě.

„Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘“ Vezměme to od konce, takže vinice. Vinice, to byla pýcha každého Izraelity. Vinnou révu nepěstovali proto, aby se uživili, ale aby mohli slavit, aby z ní měli víno, aby každá oslava byla nějakým způsobem posílena, zkrátka a dobře, aby byla příjemná. Pro to, aby se uživili, tak proto pěstovali obilí, další plodiny a já nevím co. To byla nutnost. Ale vinná réva, to je něco nad. To je jakási nadstavba. To je něco navíc.

A tady ten otec tedy žádá syna, aby vykonal něco navíc. Říká mu „synu“. Není to jako „otroku, nádeníku, pojď, udělej to“ a takhle. Sice po něm chce práci, ale je to taková práce, jak říkám, opravdu čestná, „pojď udělat něco navíc pro naši rodinu, abychom potom mohli oslavovat, aby ta oslava nebyla pokažená“.

Neříká se tady, jestli je ten syn mladší, starší. Tady jsou dva synové. A v těch synech jsme my. Ti, kteří stáli kolem Pána Ježíše, se domnívali, že jich se to netýká, že to je zase nějaký příklad, který se týká někoho támhle někde, ale mě určitě ne.

Ten první syn má v sobě velkou touhu po svobodě: „Ne. Mně přece nikdo nebude organizovat čas. Mně nikdo nebude říkat kdy a jak a co mám dělat. Já jsem svobodný člověk. Já si to udělám po svém.“ Tedy touha po svobodě, nenechat se zapřáhnout nikým do žádných povinností, ale je tam také vlastně i to dobré. On uvažuje, přemýšlí a přijme tu zodpovědnost, a nakonec tedy jde.

Ten druhý, který je takový velmi uctivý: „Ano, pane.“ Cítíme v tom, jak je to tam přehnané. Teologové a biblisté říkají vlastně, že je to možné vysvětlit dvěma způsoby. Buď tedy v tom příběhu ten druhý syn se tak bál svého otce: „Ano, ano samozřejmě,“ že se neodvážil říct cokoliv na nějakou svoji obhajobu nebo takhle. Tedy obrovský strach. Samozřejmě cítíme, jak je to špatně. Anebo že považoval svého otce už za takového trošku hloupoučkého, že říkal: „Ano, já mu to tady odkývu, budu uctivý a pak si to udělám, jak chci.“ Tedy velká přetvářka, s tím ještě: „Však já to ukecám a on na to třeba ani nepřijde.“ Cítíme, jak je toto špatně.

Ti, kteří stáli kolem Ježíše, na tu otázku, který vykonal otcovu vůli, odpověděli: „Ten první.“ Tedy odpověděli Ježíšovi, ale neodpověděli sobě. Kdyby odpověděli sobě, tak by ten příběh tady mohl skončit. Ale oni to pořád brali: „Aha, to je o někom, kdo je někde, kdo stojí někde mimo, ale rozhodně to není o nás.“

Je to o nás. V každém v nás jsou oba ti synové. Je tam ta touha po svobodě, po různých věcech. Je tam vlastně to, že nechceme, aby nám kdokoliv cokoliv předpisoval, říkal a je v nás někdy i strach. Je v nás někdy i to smýšlení, že si říkáme: „Však my toho druhýho nebo i toho Pána Boha ukecáme.“ Ale je v nás taky ta ochota zamyslet se nad tím a vlastně nakonec potom tedy jít a tu spoluzodpovědnost přijmout. Je to v nás, je to v nás smíchané. A proto může Bůh v nás pracovat. Tak, jako pracoval vlastně, jak Ježíš jim připomíná a říká jeden velký příklad obrácení, nápravy.

Co je tam potom na tom krásné je to, že Ježíš neříká nám: „Na podnět mého kázání, mého učení se tady někdo obrátil,“ ale mluví o Janu Křtiteli, tedy připomíná úspěch druhého.

Tedy o co tam šlo. Celníci, nevěstky. Takzvaní veřejní hříšníci. Veřejní v tom smyslu „všichni to vědí“. Tedy celníci se proviňují proti sedmému přikázání, nepokradeš. Jsou to tedy, my bychom dnes řekli, zloději. Nevěstky se proviňují proti šestému přikázání. Nazvali bychom je tedy lidmi uvolněných mravů nebo nějakých prostě lidí, kteří nezachovávají morální předpisy. Všichni to vědí.

Když se někdo dostane do takovéto kategorie, že o něm všichni vědí, že má s něčím problém, vymanit se z toho, to je obrovský problém. K tomu je potřeba obrovského úsilí. Vlastně jde tam o to udělat dva kroky. Jednak ten člověk musí změnit třeba ten způsob obživy. Zůstaňme u toho celníka. Musí se vzdát té radosti nebo toho, že on má poměrně lehkou práci, lehko vydělá peníze, nikdo mu na to nepřijde a má se dobře. Ale za jakou cenu, že? Ale musí si toto uvědomit. To znamená, a to je ten druhý krok. On musí změnit smýšlení, ale musí také vykonat ten vnější krok, změnit tu práci. A to je opravdu těžké, tady toto. Často to znamená i změnit prostředí, aby to prostředí toho člověka nestrhávalo. Je to tedy velmi obtížné.

Kdežto Ježíš od těch velekněží a starších lidu očekává, že udělají jeden krok – změnit se v tom smyslu vnitřním, změnit se, uvěřit. Od nich se neočekává, že změní zaměstnání, že se budou stěhovat. Je všichni považují za dobré, za lidi, kteří to mají srovnané a žijí v pořádku – navenek i vnitřně. A Ježíš říká: „Všichni vás za takové považují, tak takovými buďte. Buďte takovými, ať je to opravdu pravda. Ať je to krásné navenek, ale taky uvnitř. Ať je tam harmonie. Přijměte tedy tu svoji spoluzodpovědnost.“

Bratři a sestry, a s touto výzvou se obrací Ježíš i na nás. Očekává od nás, že přijmeme to přirovnání těch dvou synů, kteří jsou někdy líní, někdy odbojní, někdy se to snaží nějak diplomaticky zašolichat, ale také jsou těmi, kteří přijímají tu spoluzodpovědnost. Bůh nebo Ježíš nás zná a fandí nám. Stojí na naší straně a chce, aby ten náš život byl krásný navenek, ale taky uvnitř.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Přiznat si, že potřebuji pomoc

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.10.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Přiznat si, že potřebuji pomoc8:25


O odpuštění

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

O odpuštění13:00
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.67 MB]

Bratři a sestry, evangelium je staré skoro dva tisíce let a první čtení ještě o nějakých 550 let starší, a přece můžeme říct, že oba ty texty jsou jakoby napsány pro současnost. Ony jsou napsány pro každou dobu, pro každou generaci.    Více...


Oběť znamená něčeho se vzdát

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Oběť znamená něčeho se vzdát15:32
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 3.44 MB]

Bratři a sestry, v našich úvahách o mši svaté se dostáváme k druhé části, která se nazývá Bohoslužba oběti nebo Stůl Božího Těla. Vlastně celá tady ta část probíhá u oltáře. Po II. vatikánském koncilu ten oltář má znovu podobu stolu.    Více...


Kdo plní Otcovu vůli?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.09.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 18,25-28; 2. čtení Flp 2,1-11; evangelium Mt 21,28-32;

Bratři a sestry, Ježíšova otázka „Co soudíte o tomto případu?“ se netýkala jenom těch, kteří seděli kolem Ježíše a poslouchali, ta otázka se týká i nás. Co soudíme o tom, co jsme právě slyšeli? Jde tam o to, že to máme nějakým způsobem zhodnotit. Některého z těch synů máme pochválit a některého máme pokárat. Co udělat? Který syn od nás dostane pomyslnou jedničku z chování? Ten první, který vypadá, že to má trošičku popletené v hlavě, je odbojný, odseknul „mě se nechce“ a pak šel? Anebo ten druhý, jehož vystupování je naprosto v pořádku: „ano, pane,“ uctivý, zná pravidla chování, nic mu mení možné vytknout, vystupuje stoprocentně, ale pak zůstane doma? Ten první, se zdá, že říká „ne“, ale říká vlastně „ano“.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.