Rubrika
HomilieCelkový obraz tohoto světa dokážeme správně vidět jenom společně
28.06.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do doby plus mínus asi nějakých 800 let před narozením Pána Ježíše. Úplně přesně se to nedá určit, ale to je vedlejší. Spíš je důležité uvědomit si, kam nás to čtení zavádí, a přestože je to takové, řekli bychom, hezky se to poslouchá, je to takové lidové vyprávění, tak je plné moudrosti, a protože je to Boží slovo, tak je to stále platné.
Takže hlavní postavou je Elizeus. Je to nástupce proroka Eliáše. Elizeus znamená „Bůh pomohl“. Je to jméno, které hlásá nějakou myšlenku, je to jméno, kterému říkáme vyznavačské. A tento prorok Elizeus se pohybuje v Šunemu. Šunem je kladen asi pět kilometrů od hory Tábor, tedy v dnešní Galileji. Co je ale důležité, to už nebylo Judské království, to bylo Izraelské království nebo království Severní říše, a vládl tam král Achab s manželkou Jezábel, která vlastně usilovala o to Eliáše nechat zabít.
Tedy prorok se pohybuje, řekli bychom, na nepřátelském území. Přesto tam chodí. Je oblíbený, je mezi lidmi. Tady vlastně si máme uvědomit, jak říkám, je to slovo Boží. Je stále platné. My jsme slyšeli v nedávně době třeba zase takové myšlenky: církev by měla opustit kostely, je potřeba vyjít ven a podobně. Ano, je potřeba, aby církev byla mezi lidmi.
Elizeus není kněz, není, řekli bychom, žádný představitel té oficiální církve. Oficiální církev nebo ta církev byla v Jeruzelémě v chrámu, v Samaří byl chrám. A pak zde byli proroci. Ti byli také ustanoveni. Oni si to nepřisvojili sami od sebe. A oni se pohybovali mezi lidmi. Byli přítomní při bohoslužbách, ale také vlastně při neformálních rozhovorech s lidmi.
Mnozí si kladou otázku, proč on tam chodil? Neexistuje přesná odpověď. Říkají některé školy, že učil svoje žáky, prorocké učedníky. Ale spíš to můžeme přirovnat k tomu, jak chodil Pán Ježíš. Tedy sděloval lidem myšlenky. A jsme znovu u toho: církev musí být přítomna na nějakém místě, aby ti, kteří ji chtějí kontaktovat, věděli, kam mají přijít, ale potom je potřeba, aby církev prostřednictvím svých věřících, bratří a sester, byla přítomna i mimo, řekli bychom, ta místa, mimo kostely, mimo fary, aby byla přítomna tam, kde jsou lidé.
Tady vlastně se dozvídáme o tom, že on přichází jako host. Mluví se především o ženě – zámožná žena. Ten český překlad není úplně přesný. Doslova to znamená významná žena, velká žena, ale v tom smyslu, ne jako že by narostla vysoko, ale že měla velké, důležité postavení. Významná v tom dobrém slova smyslu. Tady se říká zámožná, on byl zámožný její muž, ale ona měla k dispozici nějaký majetek, a ten používala dobrým způsobem. Tedy byla to žena známá, a my bychom dnes řekli, vážená.
A ona ho zvala vždycky k jídlu. Dokonce nechala, pohnula svého muže, aby mu postavili na střeše domu to, čemu bychom řekli nějaký přístavek. A ten přístavek byl velmi dobře vybavený na tehdejší dobu. Chudí lidé měli rohož. Na té seděli, jedli, na té spali. Takže tedy když se tady mluví o posteli, stolu, sedadle a svícnu, tak je to na tehdejší dobu přepychově vybavený pokoj.
Ona ví, že je to člověk poslaný od Boha, a proto se takhle k němu chová. Elizeus si uvědomuje, že ta péče, kterou mu poskytují, je opravdu, řekli bychom, dneska se říká, na té VIP úrovni, na té nejvyšší, co mu můžou dát, a chce se odvděčit.
V tom úryvku chyběla taková kratičká mezihra, kdy Elizeus se ptá přímo té ženy, co by pro ni mohl udělat, a nabízí, že by se za ni přimluvil u krále, sjednal nějakou protekci. Ona to odmítla a vypadá to, že to skončí. Nicméně prorok to nevzdává a ptá se svého služebníka. Prorok se ptá svého služebníka – toto si uvědomme. Prorok, to slovo znamená vidoucí, v tuto chvíli nevidí.
Náš národ je doslova plný lidí, kteří se domnívají, že vidí všechno, že vědí, jak si poradit se vším. Že znají recept úplně na všechno. A tady muž Boží pokorně říká: „Co by se pro ni dalo udělat? Já to nevím.“ Muž Boží si nechává poradit.
Gechaziho to překvapuje: „Jak to, že to nevíš?“ „Nevím.“ Nicméně prorok tuto jeho radu přijme.
Bratři a sestry, máme si uvědomit, že každý z nás vidí určitou výseč. Každý z nás má tu schopnost vnímat intenzivně něco, ale celkový obraz vnímáme společně. Mám na mysli teď toho proroka, Gechaziho – služebníka, ale také tu ženu. Protože ta žena odmítla protekci u krále: „To nepotřebuju. To je mi k ničemu.“ A ten služebník, který vypadá, že je tam dobrý akorát na to, aby prorokovi nosil zavazadla nebo připravoval prorokovi jídlo nebo něco takového, se ukáže jako ten, který vidí v tuto chvíli: „Nemá přece syna!“
Jak jsem říkal, to místo Šunem je kladeno do blízkosti hory Tábor, a tam je rovina, která se nazývá Jizer. Je to nesmírně úrodné místo. Úroda se tam sklízí u některých plodů dvakrát za rok, u některých dokonce třikrát za rok. Tedy úrodné místo, oni jsou zámožní, oni jsou na tom dobře, ale nemají dědice, nemají pokračovatele. Něco jim chybí. Je to právě takový paradox, který to Písmo zaznamenává, a říká: „Život je darem Božím, a ty ho máš, člověče, přijmout.“
Když tu ženu zavolají, on jí to zvěstuje, tak ten úryvek pokračuje v tom smyslu, že ta žena vlastně to odmítá a říká tomu prorokovi: „Nedělej si legraci z takto vážných věcí.“ Ale prorok ji znovu ujišťuje, že bude mít syna, za rok.
Bratři a sestry, když to tedy celé shrneme, co je tam právě to důležité a to podstatné? To, že obraz tohoto světa, ten správný obraz, celkový obraz dokážeme správně vidět jenom dohromady, jenom společně. Na jedné straně to znamená ptát se: „Co pro něj můžu udělat? Co by potřeboval? Co by bylo potřeba?“ To je na jedné straně. Na druhé straně je potřeba naslouchat, protože, řekli bychom, ten správný podnět, ten chybějící podnět může dodat někdo, kde bychom to vůbec, ale vůbec nečekali.
A potom nám ten úryvek vypráví o důležité věci: je potřeba, aby tyto myšlenky nezůstávaly uvnitř kostela, uvnitř našich rodin, uvnitř našeho společenství, ale aby se šířily. Aby se s nimi seznámilo, pokud možno, co nejvíc lidí, protože mohou přispět k jejich obohacení.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
02.07.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Milí přátelé Boží, bratři a sestry v Kristu, slyšeli jsme, kdo miluje matku nebo otce víc nežli mne, není mne hoden. Tak to je síla. Nesmíme však zapomenout na to, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli vyznávání Krista. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
30.06.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Sestry a bratři, v tom starozákonním čtení jsme vyslechli příběh z dějin Izraele, který se stal, když po Eliášovi začal působit Elizeus. Elizeus procházel Palestinou a všude požíval veliké vážnosti. Našla se v Šunu rodina, ke které často zacházel. Na té rodině se mně líbí právě to, že přestože neměli děti, tak nemalomyslněli, ale svůj majetek a ochotu sloužit dávali do služeb tomu Božímu služebníkovi. Sloužili a rádi ho přivítali mezi sebe; takový krásný vzor pohostinství. Dokonce přišli s pěkným nápadem, zařídit mu světničku, aby se tam cítil jako doma, aby je často navštěvoval. Více...