Úterý 25.01.2022, Obrácení sv. Pavla, Miloš
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Svědkové Ježíše Krista

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;

Svědkové Ježíše Krista11:53

Bratři a sestry, připomínáme si těch deset dnů, kdy z Ježíšových učedníků se měli stát svědkové Ježíšova působení. Svědek je velmi důležitá osoba a byla, je a asi vždycky bude, protože ten svědek na něco odkazuje. Na nějakou událost, na něco, co se stalo. A záleží, jak se říká, i na důvěryhodnosti toho svědka. Záleží, jak moc hájí to, co viděl, to, co slyšel, jak moc je s tou věcí ztotožněný.

Dnešní úryvek ze Skutků apoštolů je vlastně zkrácený. Ti, kdo sestavovali ten lekcionář, tak na nás trošku ušetřili, protože vynechali tu známou větu, když Ježíš vystupuje k Otci, apoštolové hledí k nebi, přicházejí andělé a říkají: „Muži z Galileje, proč tak hledíte k nebi? Ten Ježíš, kterého jste právě viděli odcházet, tak přijde zpět.“ Ta věta je tam důležitá, i pro to pozdější vlastně, co se stalo. Ono to tvoří jeden celek.

Vlastně to, co se stalo s apoštoly, se má stát i s námi. I z nás mají být svědkové Ježíše Krista. Abychom to dokázali nebo abychom byli dobrými svědky, tak první věc, je potřeba mít pohled obrácený k nebi. Nám to připadá, že tam tak trošku bezradně stojí ti apoštolové a nevědí, co.

Může to tak vypadat, ale vemte si to i ze svého života. Když se modlíme, když nám o něco opravdu jde, tak zpravidla zvedneme oči vzhůru. Je to tak podvědomě v nás, že ten Bůh je tam nahoře. My víme, že je všudypřítomný, ale zvedáme oči. My je totiž zvedáme ke světlu. O to tam jde. A máme toho Boha spojeného s tím světlem. A to je ta základní myšlenka: být spojený s Bohem. Být pořád na něho navázaný. Aby se ta mise zdařila, je potřeba stále udržovat toto spojení s Bohem, s Nebem, je jedno, jak to nazveme. Mít pohled upřený na Boha.

Druhý bod, druhý rozměr toho celého: je potřeba stát nohama na zemi. Uvědomit si, že ta mise, pro kterou Ježíš vyvolil apoštoly, pro kterou vyvolil nás, se odehrává na této zemi. Tedy neztrácet realitu této země. Proto je Ježíš taky posílá do Jeruzaléma. Protože v Jeruzalémě byly Velikonoce, v Jeruzalémě byl Ježíš ukřižován, tam umřel, tam byl pohřben a tam vstal z mrtvých. Proto říká: „Musíte jít do toho centra. Musíte se vrátit k tomu jádru té zvěsti.“ O zvěsti jsme se bavili minulý týden.

Církev nesmí ztratit při tom svém hlásání, při svém působení právě toto jádro: Ježíš Kristus ve shodě s Písmem umřel za nás hříšníky, ve shodě s Písmem byl vzkříšen. To je ta zvěst. Všechno to ostatní, to znamená, já nevím, charita, školy, výtvarné umění a já nevím, co všechno, to je jakási nadstavba. Ale jestliže by církev přestala hlásat tuto zvěst, tak se stane nějakým spolkem, politickou stranou nebo já nevím čím, ale rozhodně nebude církví Ježíše Krista.

Tedy ten Jeruzalém tam symbolizuje, přestavuje to jádro, které potřebují slyšet lidé na této zemi.

„Vracejí se do Jeruzaléma, aby vystoupili do hořejší místnosti.“ Většina domů v Izraeli byla přízemních. Ty domy měly jednu, maximálně dvě místnosti. Tam se vařilo, jedlo, spalo, byly tam dílny, pracovali tam. Když odpočívali, tak vyšli na terasu anebo vyšli ven. Ti, kteří byli hodně zámožní, tak měli jednopatrové domy. A ta hořejší místnost vždycky byla spojena s oslavou. Byla vyhrazena slavení. Tedy když je Ježíš posílá zpátky do Jeruzaléma do večeřadla, tak oni vědí, že vlastně se stane něco důležitého, ale něco, co bude i svým způsobem příjemné. Bude to oslava, bude to radostné. Nebude to tak těžké, tak jak to třeba bylo na Velký pátek anebo takhle. Naopak, bude se to víc podobat Zelenému čtvrtku a té slavnosti Poslední večeře.

Takže jdou zpátky do Jeruzaléma, a teď svatý Lukáš jmenuje v tuto chvíli jedenáct apoštolů, protože Jidáš tam není. Jmenuje je po dvojicích. Když bychom si nalistovali třeba, abychom zůstali u Lukáše, tak jeho evangelium, tak tam ten seznam apoštolů je vypsán podle toho, jak byl kdo s kým příbuzný. V tuto chvíli je to striktně po dvojicích, až teda na toho chudáka Judu, který nemá parťáka, je zatím jedenáctý, je lichý. Ale bude přibrán Matěj.

Proč po dvojicích? No, dvojice, to je nejmenší skupina. To je tým. Sice maličký, ale je to tým. A odkazuje to právě na to, že hlásání evangelia je týmová práce, skupinová práce. Ne záležitost jednotlivce, ale celého toho společenství, které si to takhle rozebere. Nechci říct rozdělí, ale že se do toho zapojí takto v těch malých skupinkách. Tedy už je to náznak té mise.

A už nejsou jmenováni podle toho, jak je kdo s kým příbuzný, protože příbuzný byl Petr a Ondřej, Jakub a Jan. Ale tady je Petr a Jan, Jakub a Ondřej. Zůstaneme jenom u té první dvojice. Petr a Jan, to je dvojice velmi protikladná. Už jenom věkem. Petr je jeden z nejstarších apoštolů, ne-li vůbec nejstarší, Jan je rozhodně nejmladší. Jan pod křížem vydržel, Petr zapřel, vlastně řekl, že nezná. Je tam vlastně naznačeno to, že Ježíše nezajímá, jak je kdo starý. Že pro tu misi není důležité, co kdo umí nebo co kdo neumí, jestli je odvážný nebo není odvážný. Dokonce vlastně ani nezajímají Boha naše minulé chyby. Je možné udělat tlustou čáru. Když člověk lituje, může začít znovu. Dostane odpuštění a vlastně může ze sebe setřást tuto zátěž. V této misi, která právě začíná, je místo pro každého.

No, a ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách. Lukášovo evangelium je plné modliteb – Zachariáš se modlí, Panna Maria se modlí, Simeón se modlí, Ježíš se modlí. Slyšeli jsme v dnešním evangeliu podle Jana Ježíšovu Velekněžskou modlitbu. Co říkáme my, když se modlíme? Jak k tomu přistupujeme? No, zpravidla úkolujeme Boha: „Pane Bože, o toho se postarej, tomu dej najíst, toho uzdrav, tamty zachraň, tam na ty nezapomeň.“ Zkrátka a dobře, říkáme mu, co všechno má dělat. Velmi často, nechci říct, že vždycky. I tady budou v kostele přímluvy za chvíli a bude to tak nějak podobně.

Ale tady modlitba, jak se modlili apoštolové a celé to společenství ve večeřadle, probíhala jinak a šlo taky o něco jiného. Nešlo o to: „Pane Bože, ty udělej,“ ale šlo o to, aby se ztišili, aby byli schopni slyšet, co mám udělat já. „Pane Bože, ukaž nám, co máme udělat my.“

Takových modliteb je v Písmu svatém celá řada. Já jsem z těch příkladů vybral jednu modlitbu krále Chizkiáše, a bylo jim opravdu hodně zle. A mohli bychom si z toho vzít ponaučení i pro tuto naši dobu.

Jeruzalém byl obležen od Asyřanů. Asyrský král Sennacherib zničil spousty království, oblehl Jeruzalém a posílá Chizkiášovi takový výsměšný dopis: „Podívej se, co všechno jsem zničil, co všechno jsem rozbořil. Nemysli si, že tě tvůj Bůh zachrání.“

Chizkiáš ten dopis přečetl, vzal a odnesl ho do Chrámu, a tam ho rozvinul na oltáři s modlitbou: „Pane, ukaž mi, co mám dělat.“

My bychom čekali, že ten Chizkiáš bude prosit: „Tak nás zachraň, tak …“ Ne. On to neháže na Boha, ale: „Ukaž, co já můžu dělat.“

Pod vlivem tady všech těchto příkladů svatý František z Asissi se velmi často modlil: „Pane, ukaž mi, co dnes mám dělat.“

A takto bychom k tomu, bratři a sestry, měli přistupovat i my. Když je nám dobře, ale i když je nám zle. Je to jistě vhodná modlitba pro dnešní situaci. Prosit Boha, aby ukrátil čas té pandemie a toho, je jistě v pořádku, ale bude na místě taky k tomu přidat: „A Pane, co pro to můžu udělat já? Ukaž mi, co pro to můžu dělat já, jak já se tady v tomto mohu nasadit.“

Bratři a sestry, prožíváme dny, kdy si připomínáme, jak se rodila v tichu církev, v tichu modlitby. Vezměme si to k srdci a jak jsem říkal na začátku mše svaté, nějaká oslava probíhá půl dne, ale přípravy trvají třeba několik týdnů předtím. Jestliže s tímto, takto do toho vlastně vstoupíme i my, tak to přinese velké ovoce. Nebojme se napodobit apoštoly v jejich jednání a chování.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Pro mě jste dobří všichni

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;

Pro mě jste dobří všichni11:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.46 MB]

Bratři a sestry, jak už to tak bývá, v evangeliích každý evangelista klade důraz na něco, řekněme, trošku jiného. Když budeme číst tu samotnou zprávu o Ježíšově nanebevstoupení nebo když ji budeme hledat, tak najdeme ji jenom u Lukáše.    Více...


Ježíš se vrátil k Otci také jako Syn člověka

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.06.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;

Ježíš se vrátil k Otci také jako Syn člověka11:14
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.09 MB]

Bratři a sestry, slavíme dnes Ježíšův návrat k Otci. Když to apoštolové od Ježíše uslyšeli před Velikonocemi, když začal mluvit o tom, že odejde, tak první reakce byla taková opravdu lidská, řekli bychom, téměř přirozená: „Pane, ne!“ Když jsme s někým rádi, je nám spolu dobře, tak nechceme, aby to skončilo.    Více...


Máte účast na utrpení Kristově

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.05.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;

Máte účast na utrpení Kristově14:43
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB]

Bratři a sestry, budu zase dnes mluvit hlavně o druhém čtení, ale chtěl bych z evangelia zdůraznit jednu jedinou větu. Byla to předposlední věta dnešního úryvku, a sice kdy Ježíš říká: „V nich jsem oslaven“ – ve svých učednících, v nás, v každém z nás Ježíš chce být oslaven.    Více...


Rozhodnout se pro mateřství

P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
12.05.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;

Dnes oslavujeme Den matek a ne Den žen. To, že je někdo žena nebo muž, za to nemůže. To není svobodné rozhodnutí. Ale Den matek. Rozhodnout se pro mateřství, ne že musím, ale že chci, je hodnota, kterou církev uznává a která je nesmírně důležitá. A tak všichni, kdo máme nějakou maminku, tak dneska jí, své matce, poděkujme; nějakým projevem lásky, dobrým slovem nebo nějakou květinou, nebo dárkem nějakým; tak jí poděkujme za to, že nabídla svůj život jako matka, abychom my mohli vyrůst. Říká se, že za každou dobrou a správnou, krásnou lidskou bytostí, osobností stojí dobrá matka.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.