Rubrika
HomilieInvestovat do Krista něco stojí, ale stojí to za to
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
02.07.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Milí přátelé Boží, bratři a sestry v Kristu, slyšeli jsme, kdo miluje matku nebo otce víc nežli mne, není mne hoden. Tak to je síla. Nesmíme však zapomenout na to, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli vyznávání Krista. Tyto střety jsou hodinami pravdy, zda se přiklonit ke Kristu nebo k člověku.
Pro dnešního člověka není zas tak neslýchané postavit se proti rodičům. Podle principu přece hájím svůj zájem, mně je sedmnáct, osmnáct, dvacet. Musím poslouchat rodiče ve všem? Na svůj názor mám právo přece, ne? To je dnes běžné, polemizovat se svými rodiči. Avšak ta slova z toho evangelia zazněla v době, kdy se rodiče bezpodmínečně ctili, nebo aspoň se to maximálně vyžadovalo, a tak Ježíšova slova, že je třeba Boha poslouchat víc než rodiče, tak zněla doslova revolučně.
Někdy může být opravdu náročné zachovávat věrnost evangeliu i za cenu nepochopení rodičů. Znám případ jednoho muže, inženýra, který se přiženil do mé bývalé farnosti. Byl nepokřtěný, naprosto neznalý poměrů církevně křesťanských. Pocházel ze severních Čech a chodil na přípravu se svou přítelkyní, která chodila do kostela, ne taky zcela pravidelně, jen když se jí chtělo. A při té přípravě na svatbu ho kněz velice zaujal, že zatoužil se s ním setkávat i dále.
Svatba byla, a tak dále, a on začal pravidelně chodit do kostela, pravidelněji než ta jeho manželka, která byla vychována ve víře. A představte si, po třech letech byl pokřtěn. Po dvou letech se rozhodl se pokřtít, a po třech byl pokřtěný. Když to přišel oznámit do severních Čech svým rodičům, tak ti si ťukali na čelo a ťukal i na jeho a říkali: „Co to tam ti Moraváci s tebou, prosím tě, udělali? My jsme tě tady tak vychovali dobře, i vědecky jsme tě vychovali, je z tebe inženýr elektro, a ty ses tam pobláznil z nějakého náboženství,“ říkají. „Nepobláznil, já teď žiju jako ostatní. Žiju podle Desatera a nedělám nic.“ „No, ale musíš věřit v toho Boha?“ „No, chci.“ „A nemusíš.“ „Ale chci.“ On se tam nemohl s nima dohodnout.
Když tam chodil na návštěvu občas, jednou za rok, s tou svou manželkou, tak vždycky se pohádají s těmi rodiči kvůli víře. Ne že by oni ti dva mladí chtěli, ale vždycky ti jeho rodiče něco tak vyprovokovali. Z nějakých neznámých důvodů neměli církev a Boha rádi. A když by se člověk zeptal: „A proč? Co vám církev udělala, co vám kdo udělal špatného?“ tak by zcela jistě pověděli: „Nic, ale říká se tohle a to, a to slyšíme…“ „Tak proč to přebíráte někde z nějakých médií. Máte nějakou špatnou zkušenost s Bohem?“ „No, nemáme.“ „Tak o co vám jde? O co vám jde, prosím vás?“
No, tak oni se tak těžce probojovávali. Do dneska s těma rodičema se moc nedokáže dohodnout. Má sestru, s ní jsou jeho rodiče ve výborném styku, ale ho moc neberou. Zvláštní.
Ale zdá se mi, že v dnešní době, s rodičema se člověk dohodne snadno, většinou jsou věřící a rádi by, abychom chodili do kostela, ale mnohem těžší podle mě je jít proti proudu v okruhu mých známých, kamarádů a přátel. Protože máme strach nebo obavy, abychom nepřišli o jejich přízeň. Nevysmějou se mi? Nepřestanou se mnou komunikovat? Neřeknou si: „Tak běž se tam kamarádit s těma kostelníma, s těma kostelníkama a s námi už nedrž partu. Ty jsi už někde jinde než my.“
A třeba, a teď to už úplně zkonkretizují, nepociťujeme třeba stejnou potíž ve vztahu k nevěřícímu partnerovi, snoubence, snoubenci, kterému se snažíme ve všem vyhovět a třeba zapomenu na evangelium, jen abychom nepřišli o jeho náklonnost? Kolik, prosím vás, bylo mladých mužů a žen, kteří tady chodili do kostela. Pak přišlo dítě, jedno, druhé dítě a manželka řekla: „Nechoďme do kostela. Půjdeme se projít do lesa nebo půjdeme do ZOO nebo na nějaký zámek. Tolik tady je krásných zámků a hradů. V tom kostele, tam je dusno a tolik lidí, a teď budeme spolu sami.“
A oni to udělali jednou, dvakrát, třikrát, popáté, podesáté a nakonec nechci říct víra, ale ten život z víry se rozplynul jako pára nad hrncem. Taková škoda. Proč tak polevili, proč se tak přizpůsobili tomu druhému?
Kdybychom v současné době chtěli aktualizovat, a jako že já chci, ta Kristova slova, tak bychom to museli říct trošinku jinak: „Kdo miluje svoje rodiče, přátele, známé, partnera, pivo, sport, počítač, pohovku více než mne, není mě hoden.“ To platí doslova. Poležet si ráno ještě, zajít si na to pivo s kamarády. Vždyť se můžu podívat na počítači na mši. No tak se pět minut na to podívám a řeknu: „Byl jsem v kostele, byl jsem na mši. Sice přes počítač, ale byl jsem na mši.“ No, tak to je.
Upřednostnit druhé před Kristem může znamenat najít určité uplatnění a naplnění ve společnosti, že člověk něco dosáhne. A postavit Krista na první místo může znamenat přijít o tyto výhody. Ake to je ovšem jenom polovina příběhu. Druhá polovina obsahuje happyend anebo špatný konec. Kdo jednou poznal Krista, tak pro něho život bez něho není žádný život. Je to jako nádoba bez toho nejdůležitějšího obsahu, bez obsahu, který by v té nádobě měl být. Investovat do Krista něco stojí, ale stojí to za to. Co nic nestojí, za nic nestojí, říká se.
A prosím vás, nečekejme příliš dlouho. Nečekejme příliš dlouho, třeba do důchodu, že pak začneme chodit, protože teď mám tolik práce. Tolik práce, i v neděli mmě volají, abych přišel tam i onde stavět, něco opravovat, něco dělat. Já bych rád šel, ale nemůžu pomoct druhým. No, vždyť důchodci mají nejvíce práce, se říká. Nečekejme příliš dlouho.
V jídelně na Žernůvce jsem četl na jedné nástěnce: „Važ si stáří, je to dar. Ne každý ho dostane.“ To jsou vážná slova. Kolik jsem už pohřbil lidí mladých, středního věku, padesátníků, šedesátníků, kteří rádi by se dočkali stáří. Važ si stáří, je to dar. Ne každý ho totiž dostane.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
28.06.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do doby plus mínus asi nějakých 800 let před narozením Pána Ježíše. Úplně přesně se to nedá určit, ale to je vedlejší. Spíš je důležité uvědomit si, kam nás to čtení zavádí, a přestože je to takové, řekli bychom, hezky se to poslouchá, je to takové lidové vyprávění, tak je plné moudrosti, a protože je to Boží slovo, tak je to stále platné. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
30.06.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Sestry a bratři, v tom starozákonním čtení jsme vyslechli příběh z dějin Izraele, který se stal, když po Eliášovi začal působit Elizeus. Elizeus procházel Palestinou a všude požíval veliké vážnosti. Našla se v Šunu rodina, ke které často zacházel. Na té rodině se mně líbí právě to, že přestože neměli děti, tak nemalomyslněli, ale svůj majetek a ochotu sloužit dávali do služeb tomu Božímu služebníkovi. Sloužili a rádi ho přivítali mezi sebe; takový krásný vzor pohostinství. Dokonce přišli s pěkným nápadem, zařídit mu světničku, aby se tam cítil jako doma, aby je často navštěvoval. Více...