Rubrika
HomilieAbrám se stal požehnáním pro svůj příklad ochoty
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, apoštolové se v dnešním evangeliu vydali na cestu, která se vlastně dala zvládnout nahoru i dolů během jednoho dne. Když bychom přijali sdělení tradice, že tato scéna se odehrála na hoře, která se nazývá Tábor, tak jsou to nějaké tři hodiny velmi svižné chůze nahoru, dolů asi teda o něco méně.
Kdežto Abrám se vydává na cestu, která mu zabrala se všemi těmi stády několik měsíců, a hlavně tedy on už se nevrátil tam, odkud vyšel. Abrám je obrazem, řekli bychom, životní cesty, kdy člověk opouští nějaké jistoty. Opouští věci, které nejsou úplně špatné, aby získal věci lepší. Nějaké jistoty zanechává nebo spíš opouští a vydává se na cestu víry. Proto je nazýván praotcem víry.
Nebyl žádný superman, žádný superčlověk nebo nadčlověk. I on měl svoje pochybnosti, i on měl svoje těžké chvíle. A právě tady pro toto je nám vzorem, je nám příkladem, jak se zachovat.
Ale vezměme to nějak popořádku. Kdy a kde žil. Nedokážeme říct úplně přesně kdy. Nějakých plus mínus 1800 let před narozením Pána Ježíše. Ta rodina žila v městě Ur, odkud jeho otec Terach vzal tu rodinu a přestěhovali se více na sever do města, do místa, které se jmenuje Cháran. Zřejmě kvůli nějakým politickým nepokojům, kvůli nějaké válce, která hrozila v tom Uru. A tady víceméně prožil Abrám svůj život. On už byl starý, když uslyšel ten hlas, že se má stěhovat.
Jak prožil svůj život tady v tom Cháranu? Byl to člověk, který se, my bychom dnes řekli, angažoval. Je to podle toho jména. Abrám znamená „otec je povýšený“. Potom dostane jméno Abrahám, které znamená „otec mnohých“, mnohých národů. „Otec je povýšený“ neznamená, že otec by byl náfuka nebo něco takového, ale že je vyvýšený, význačný. Že k němu chodili pro rady. Že tedy je to někdo, že on pochází z rodu, který je význačný, a že si zaslouží, aby se mu věnovala pozornost, aby věnovali pozornost tomu, co Abrám říká.
Stejně tak jeho manželka, kterou známe pod jménem Sára, měla původně jméno Sáraj, což znamená kněžna, anebo také kněžka.
V místech, kde oni žili, byl uctíván měsíc, hvězdná obloha a božstva s tím spojená. Vůbec oni počítali svůj kalendář podle měsíce a byli naplněni obdivem k tomu, jak je hvězdná obloha uspořádána a jak to tam všechno funguje. Neměli bychom tím nějak pohrdat nebo říkat si, že to je nějak primitivní nebo takhle. Vlastně i daleko později filozofové, třeba filozof Imanuel Kant, říká, co ho naplňuje úžasem – hvězdné nebe nade mnou. Každý, kdo se dívá na hvězdy, nemám na mysli, že jenom se třeba podívá a jde pryč, ale když se podívá i třeba nějakým jednoduchým dalekohledem, zůstane na tom místě a podívá se za hodinu, tak zjistí, že ta obloha vypadá úplně jinak.
Abrám se nespokojil s tím, že viděl ty hvězdy, ale on hledal toho, kdo je za tím. Kdo je vlastně původcem, kdo je tvůrcem tady tohoto všeho. Můžeme říct, že dřív, než se vydaly na cestu jeho nohy, tak se vydala na cestu jeho hlava. Že on napřed o těch věcech uvažoval, a potom byl schopen slyšet Boží hlas. Boží hlas, který je pro něho těžký. „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu.“ To je to opuštění těch jistot.
Můžeme říci: „Byl kočovník. Kočoval podle toho, kde byla voda, kde byla tráva. Žil ve stanu.“ Ale to byla jeho jistota. On znal ta místa. Měl nechat všechno, co tam bylo. Ze své země. Odejdi ze svých kořenů. Odejdi ze svého příbuzenstva, tam kde jsou ti, na které se můžeš obrátit, když budeš potřebovat pomoc. Odejdi o těch, se kterými slavíš svátky. Odejdi od těch, se kterými se raduješ, anebo když na to přijde, odejdi od těch, kteří s tebou sdílí svůj smutek. To vůbec nebylo jednoduché. A ze „svého otcovského domu“. Tím se nemyslí příbuzní, ale tím se myslí náboženství. Protože po otci ty děti dědily majetek, ale také názory a náboženství.
Tedy to všechno tady nechej. Nešlo jenom o to: „Přestěhuj se do země, kterou ti ukážu,“ ale šlo o to změnit celý ten způsob života, zase především to v jeho hlavě.
Známe velmi často příklady, kdy nějaký člověk v životě něco pokazí, třeba se dostane do vězení, nebo cokoliv pokazí, a pak si řekne, když pomine třeba ten trest: „Tak já se přestěhuju někam, kde mně nikdo nezná a já začnu znovu, samozřejmě lépe.“ Většinou neuplyne dlouhá časová lhůta, a ten člověk je úplně ve stejné šlamastice, v jaké byl předtím. Proč? No, protože není důležité to místo, ale důležití jsme my. Každý si s sebou na to místo, kde jsme, nese svoje klady, ale taky svoje zápory. Neseme si tam svoje limity, svoje omezení, svoje špatné sklony, svoje chyby. A jestliže si člověk neřekne: „Tak tohohle a tohohle se chci varovat,“ tak je jedno, na jakém bude místě, a dostane se do problémů, které se budou pořád opakovat.
Abrám má tedy nechat to všechno stát a má odejít opravdu jako čistý. Můžeme říci svým způsobem prázdný, aby ho Bůh mohl naplnit. Má být ochotný udělat tady tuto změnu. Není to změna vůbec jednoduchá a Abrám bude hledat. Jak jsem říkal, on to nebyl žádný superman. Jedna ze skutečností, která mu pomohla opustit to místo, bylo to, že neměl děti. Protože měl sice majetek, ale neměl komu to dát. Byl sice starý, tak si mohl říct: „Tak já tady dožiju. Ale to bude konec. To bude konec, nemám komu to předat. Zdědí to nějaký vzdálený příbuzný.“ Nemám syna, nemám dědice, což bylo chápáno jako velký problém a velké neštěstí.
Takže když mu Hospodin slibuje zemi a dědice, je to velká pobídka pro to, aby šel. A on teda musí vážit, co tedy. Rozhodne se a vydá se na cestu. Pochybnosti se dostaví mnohem později, až bude žít syn, až bude žít dědic. Když bude mít obětovat Izáka, tak potom pro něho nastane ta těžká chvíle. Svým způsobem ještě mnohem těžší, než tady v tuto chvíli, kdy má odejít ze země, kde žil.
On nevěděl, kam jde. Na to nesmíme zapomenout. „Odstěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ On v tom nemá jasno. Po několika měsících došli do Egypta. Prošli tou zemí Kanaán a šli dál. Vůbec je nenapadlo, že tam by měli zůstat. Došli do Egypta a tam se dostali do další, řekli bychom, takové svízelné situace, kdy Abrám ze strachu před faraónem řekne, že je bratr své manželky Sáraj, aby ho faraón nenechal zabít.
Když se to celé nějakým způsobem, jak se říká, prolátne, tak v podstatě utíkají, a teprve na druhý pokus, když přijdou do té země Kanaán, tak pozná, že to je ta země, kterou mu Bůh slíbil. Do konce života z té země má pouze maličký kousek. Kousek lesa, kterému se říká Doubrava, to místo se jmenuje Mamre, a to mu prodali ti místní, aby tam mohl zřídit místo, kam bude pohřbívat svoji rodinu. Jinak mu neprodali vůbec nic a nechtěli ho tam.
A přes toto všechno on tam zůstal a Písmo říká: „V tobě budou požehnána všechna pokolení země. Ty se staneš požehnáním.“ Proč se stal požehnáním? No, pro ten příklad. Pro ten příklad té ochoty vydat se na cestu, ať už v těch myšlenkách, nebo potom svýma nohama. Pro to hledání, pro tu důvěru ve chvíli, kdy měl obětovat Izáka, protože vytrval v dobrém až právě do konce. Protože odsud neutekl.
Bratři a sestry, víra Abrahámova je víra, která je taková praktická. Je to víra, na kterou se můžeme dívat a ze které můžeme brát příklad. A vzpomeňme si na něho, kdykoliv budeme zápasit o svou víru, kdykoliv nám něco nebude jasné, kdykoliv ve víře budeme něco hledat, a uvědomme si, že ten, kdo stál na začátku, to neměl o nic snadnější, než to máme my. A v jeho příkladu hledejme posilu a inspiraci.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, osobou Abráma, pozdějšího Abraháma začíná to, čemu říkáme biblické dějiny nebo dějiny v našem slova smyslu. Postavy, o kterých se zmiňuje Písmo svaté před Abrahámem, jako byl třeba Noe, tak ty nejsme schopni zařadit do nějakých letopočtů podle našeho počítání. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, opět dnešní texty popisují pohyb – pohyb lidí, pohyb Božího Syna. Ale všechny ty cesty, které tam ty postavy konají, mají nějaký hlubší smysl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme si četli o tom, jak první lidé se dostali do pokušení a neposlechli Boha. Tím začíná určitá kapitola lidských dějin, kdy se člověk začíná vzdalovat od Boha. Potom Bible podává další zprávy – Kain a Ábel, potopa a všechny tyto události obrazným způsobem líčí člověka, jak se vzdaluje od Boha. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.02.2008
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, jak jsem říkal, jednou z myšlenek dnešní neděle je myšlenka, jak nést obtíže spojené s hlásáním evangelia, nebo, mohli bychom říci, jak nést obtíže, které nám přináší náš život z víry. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bůh má na člověka požadavky. Říká Abrahámovi: „Vezmi svou ženu, celý svůj majetek, a přestěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ Třem apoštolům říká: „Pojďte se mnou.“ Vlastně nikdo z nich neví, kam jde. Pro Abraháma to bylo asi těžší, protože šel do cizí země. Více...