Rubrika
HomilieModleme se hodně za skutečný, opravdický pokoj
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.07.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v textech dnešní neděle vidíme určitý vývoj, a sice z hlediska, řekli bychom, mise, poslání. V prvním čtení se prorok obrací k vyvolenému národu a vyzývá je k radosti uprostřed všech starostí, uprostřed všech těžkostí. Je to 3. Izaiáš, který říká, nezapomeňte, že máte ve svém životě hodně důvodů k tomu, abyste se radovali. Jde o to, abyste si uvědomili, že máte proč se radovat. Je důležité, abyste pro ty starosti nezapomínali, nezatlačovali někde do pozadí ty důvody k radosti, to co se vám podařilo, to co vám Bůh dal, to co jste s jeho pomocí zvládli.
Už v žalmu vlastně jsme zpívali odpověď: „Jásejte Bohu všechny země.“ Ten žalm je takový zvláštní v tom slova smyslu, že ho zpívá sbor nebo původně ho zpíval sbor, ale na konci je modlitba jednotlivce. Je to asi tak, jako když by se, řekněme, modlilo třeba farní společenství, to farní společenství by nějak třeba odrecitovalo nějakou modlitbu a pak by se postavil jeden člověk, který by řekl: „A já mohu ze svého života potvrdit, že je to skutečně pravda, že to takto skutečně funguje.“ Tak něco takového vlastně bylo tady v tomto žalmu a z našeho pohledu ten žalm je důležitý a taky moc pěkný, že už je tam právě naznačena ta mise. Nejenom někdo, nejenom některý národ, ale všechny, úplně všichni mají zase důvod pro to, aby děkovali Bohu, aby se z něho radovali. Proč? Protože Bůh se stará.
V těch pohanských kultech byla myšlenka, že ten bůžek, ta modla se stará o sebe, o to aby bylo její jméno známo, aby bylo chváleno a podobně, uctíváno. Kdežto už právě mezi izraelity a tím víc ještě mezi křesťany je ta myšlenka, že náplní Božího života, mimo jiné, je péče o člověka. Že Bůh žije tím, že se stará o člověka. Je to něco úžasného a je to myšlenka velmi hluboká a zasloužila by si další rozvedení.
Ale pojďme k evangeliu. Jsme v 10. kapitole Lukášova evangelia, tato kapitola začíná slůvkem „potom“: „Potom Pán ustanovil 72 učedníků a poslal je.“ Předtím ještě poslal dvanáct a teď posílá těch sedmdesát dva. To „potom“ je jednak časový údaj, který mluví o nějaké posloupnosti, ale tady toto „potom“ říká něco ještě jiného a něco důležitějšího. Když je něco potom, tak musí být něco předtím, že jo? A co bylo to „předtím“? Předtím ti učedníci byli s Pánem. On si je vybral, aby byli s ním. A v okamžiku, kdy se dostáváme k tomu „potom“, tak oni jsou připraveni, aby šli. Není to tak, že by Pán je poslal bez přípravy, že by je, jak se říká, hodil do vody, a plavte a dělejte, co umíte. Ne. Až jsou připraveni, tak je Pán posílá. Především vnitřně připraveni, protože kdyby šli dřív, tak by překáželi nebo tak by to kazili.
Celá ta desátá kapitola z Lukášova evangelia je krásná v tom, že na jejím začátku Ježíš posílá někoho, a na konci on sám zdůrazňuje, že je poslaný od Otce a že toto poslání přijímá. Museli bychom to přečíst celé, abychom tu souvislost tam viděli a pochopili. Opět je to krásná myšlenka, že když Ježíš po nás něco žádá, něčím nás pověřuje, tak že to sám dělá. Že není ten, který by řekl: „Já tady na vás počkám, a vy tam jděte a zařiďte to.“ Ale sám také přijme poslání, přijme tu misi, ten úkol.
Sedmdesát nebo sedmdesát dva je symbolické číslo, které znamená plnost. Jednak bylo tolik členů velerady, jednak ve Starém zákoně se počítá tolik národů a znamená to prostě všechny, že není nikdo vyňat.
„Poslal je před sebou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít.“ Předtím těch dvanáct posílá, řekli bychom, do domů, do domovů. Asi takhle. Domov, místnost, to je prostor, který označujeme jako soukromý, někdy se říká intimní. Místo, kde se cítím v bezpečí, kde je mi dobře, tady je to moje. A Pán chce vstoupit do toho, co je moje. Ale těchto sedmdesát dva je posláno do jiného prostoru, do prostoru, který označujeme naopak právě jako veřejný, jako prostor, který je pro všechny.
Tady tento text je, řekli bychom, jakýmsi upozorněním pro ty, kteří říkají: „Já jsem věřící, ale on to o mně nikdo neví.“ Jo? To nejde. Víra je záležitostí toho prostoru osobního, ale je i záležitostí toho prostoru veřeného. Zase pro ty, kteří říkají: „Věř si, v co chceš, ale nás tím neotravuj, ven s tím nechoď.“ Nejde to. Zasahuje to oba ty prostory, obojí se to prolíná a není to tak, že by teda víru bylo možné zatlačit jenom do nějakého právě toho prostoru, kde je ten člověk doma. Je to vždycky i navenek.
Posílá je po dvou. Jednak jeden má být druhému pomocníkem, dva jsou nejmenší společenství, ale také tam jde o věrohodnost. Mezi Izraelity muselo být cokoliv, jakékoliv tvrzení dokázáno, doloženo shodnou výpovědí nejméně dvou svědků. Pán tedy nezanedbává ani tyto, řekli bychom, zvyklosti, tyto věci, které jsou nějakým způsobem stanovené a jsou ku prospěchu věci. Tedy hlásání evangelia má probíhat nějakým způsobem, který je přiměřený, který je přijatelný, který je pochopitelný.
Na druhou stranu, když trošičku přeskočíme, tak jim říká: „Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky.“ Tady zase varuje a říká, co člověk dělat nemá. Nemáme se spoléhat na falešné jistoty. Měšec je jistota boháče. To je jistota pýchy. Jo? Já mám, já se postarám sám o sebe, já si to zařídím. Na druhou stranu každý měšec se může vyprázdnit, každé bankovní konto může být naráz v mínusu a je problém. Mošna je „jistotou chudáka, žebráka“, protože do ní sbírá. Jo? Sbírá to, co mu kdo dá. A bylo to v tehdejší době a je to i v dnešní době, že ti lidé už věděli, kdo dává, kam jít a kam je to zbytečné jít. A bohužel je to často tak, že to vede tady v těch našich poměrech, že ten člověk si řekne: „Já nebudu nic dělat, však on se o mě někdo postará, on mi někdo něco dá.“ Před oběma tady těmito krajnostmi, jako „já se postarám sám o sebe“ a před tou druhou „tak jsem tady a starejte se o mě“ Pán varuje a říká: „To není správný postoj učedníka. Ten postoj učedníka je někde jinde.
Ale ještě Pán varuje před další, třetí věcí – ty opánky. Musíme si uvědomit, že v té době normální lidé, takoví ti „obyčejní“, chodili bosky. Opánky, to je obuv tehdejší doby a tamějšího prostoru a nosili je ti, kteří byli pány nebo ti, kteří si hráli na pány. A především před tímto Pán varuje a říká: „Na nic si nehrejte. Nehrejte si na to, že jste něco víc. Když jste byli pověřeni tady touto misí, tímto posláním, to vás neopravňuje k tomu, abyste se odlišovali nebo hledali odlišení od těch druhých.“
Říká: „S nikým se cestou nepozdravujte.“ Tady toto pozdravování se byl poměrně rozsáhlý a složitý rituál otázek a odpovědí. Tam nešlo jenom o to, že by ti dva si řekli to šalom, jak se máš, nebo pokoj tobě, ale právě teď to pokračuje a teď si přáli pokoj tvému domu, ať tě nestihne žádná nemoc, nikoho… A jak říkám, byl to přesně stanovený postup otázek nebo spíš takových výroků a odpovědí na ně a nebylo v tom vlastně nic osobního. Oni to uměli zpaměti, trvalo to dost dlouho a byl to prostě ritus, stanovený obřad. A proti tomuto Ježíš nějakým způsobem tady v tuto chvíli je, protože říká: „To vás bude zdržovat. Bude vás to především zdržovat od toho osobního kontaktu.“ Ježíš nic nemá proti tomu, aby lidé spolu mluvili, aby spolu navázali osobní kontakt. Ale právě osobní, aby byl neformální. Tady to pozdravování se, to je forma. A Ježíš říká: „V tuto chvíli je to zbytečné a vy se tím budete zatěžovat, a tak to nedělejte.“
Říká, že žeň je hojná, ale dělníků je málo, proto proste pána žně. Je to jedna z mála formulací, kdy nás Ježíš vybízí k tomu, abychom se za něco modlili. Dost často se to bere tak, že to je záležitost kněží, biskupů, jáhnů, řeholních sester, že to jsou ti, kteří mají být dělníky na té žni, někdy se říká na vinici. Ale Ježíš to tady myslí jinak. Mluvili jsme o tom, že Ježíš chce přijít do každého prostoru a chce přijít do prostoru každého člověka. To znamená, že vlastně všichni mají být těmi poslanými, ale také všichni mají být příjemci, že se to tam bude prolínat. Tak, jak když takhle sepneme ruce, když je sepneme k modlitbě.
Co je k tomu potřeba? Odvaha, veliká odvaha. Uvědomme si, že když se setkáme, tak se bavíme často o všem možném, ale málokdy se bavíme o tom, jak se modlíme, jak prožíváme mši, co v našem duchovním životě a podobně. Protože máme v sobě takový ostych a říkáme si: „Do toho nikomu nic není. Co já to budu komu povídat.“ Držíme to v té sféře soukromé, ale ono to má přesah i do té sféry veřejné. A tak je k tomu potřeba odvaha. A Ježíš když mluví o tom přijetí a potom o tom nepřijetí, tomu nepřijetí věnuje tolik místa jako tomu přijetí a říká: „Je to otázka svobody. Toto není propaganda, toto není nátlak a záleží na člověku, jestli to přijme nebo odmítne.“
A co mají teda říkat, s jakým poselstvím přicházejí? Říkají: „Pokoj tomuto domu.“ Pokoj, to je to šalom, je pojem, který je pro Lukáše velmi důležitý. Vzpomeňme na to, že při Ježíšově narození andělé zpívají ten chvalozpěv, říkají: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ A toto se prolíná celým Lukášovým evangeliem a Lukáš připomíná a říká: „Člověk, jak je jeho přirozenost narušena, má bohužel tu tendenci, že pokoj ničí. Bůh je ten, který pokoj přináší.“ A na toto nemáme zapomenout, i v této době, kdy prožíváme, řekli bychom, dovolené, kdy odpočíváme, kdy se snažíme načerpat, obnovit svoje síly tělesné, tak bychom se měli snažit taky obnovit ten pokoj, který máme. A pokud jsme ho neměli, tak máme o něho prosit, abychom ho získali.
Bratři a sestry, zmínil jsem, jak se modlíme a za co se modlíme, modleme se hodně za to, aby tam, kde žijeme, v naší farnosti, v našich rodinách, v našich domovech, aby byl skutečný, opravdický pokoj.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli o rozeslání a o návratu sedmdesáti nebo sedmdesáti dvou. Některé překlady to mají tak, některé jinak. Jak se to tak mohlo stát? V Izraeli bylo ustanoveno sedmdesát starších, a ten, kdo je ustanovil, byli Mojžíš s Áronem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.07.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Bratři a sestry, ve 20. století vlastně vznikla úplně nová situace. Vznikl fenomén, jev, cest za poznáním, cest za tím, aby člověk něco viděl, aby nějakým způsobem obohatil svoje nitro, eventuelně aby si odpočinul. Více...
P. Ing. Mgr. Dr. Pavel Konzbul
04.07.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
 |
O lakomství | 5:07 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 0.80 MB] |
V evangeliu jsme dnes svědky, jak Ježíš rozesílá daasedmdesát učedníků, kteří dostávají zcela zdarma moc uzdravovat a mají ji také zcela zdarma aplikovat. Současně mají tito učedníci, tito poslové právo nechat se živit z toho, co jim kdo nabídne, a to bez zbytečného ostýchání. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
08.07.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 66,10-14c; ž. Žl 66; 2. čt. Gal 6,14-18; evang. Lk 10,1-12.17-20;
Sestry a bratři, už podruhé tento týden slyšíme stejná slova evangelia – ve čtvrtek na slavnost svatých Cyrila a Metoděje a dnes. Možná právě proto, abysme si je lépe zapamatovali, lépe promysleli, abysme podle nich žili. Více...