Rubrika
HomilieNeztratit schopnost mít rád
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.10.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, dnešní evangelium a první čtení jsou velmi úzce propojeny. Ježíš se také vlastně odvolává několikrát na to první čtení. Přišli farizejové a zeptali se, ale ptají se proto, že ho chtějí přivést do úzkých. Ptát se tady s tímto úmyslem je skutečně ďábelské. Ten vztah je v tom špatně nastavený. Oni vlastně už tím říkají: „Ty jsi náš protivník a my tě chceme zničit.“ A toto nás odkazuje už v teď v tuto chvíli okamžitě na ty stránky Starého zákona, kde Bůh konstatuje a říká: „Není dobré, že je člověk sám.“
Když mluví Písmo svaté o tom, že Bůh stvořil člověka, tak říká, že Bůh ho stvořil k svému obrazu. V čem jsme obrazem Božím? No, jednak v tom, že jsme dostali rozum, cit a svobodnou vůli, a potom také v tom, že jsme stvořeni k tomu, abychom náš život žili ve vztazích, ve společenství tak, jako Bůh nežije sám, ale žije ve společenství tří osob. A to je první taková hluboká myšlenka celého toho textu nebo obou těch textů.
Ježíš, když odpovídá těm farizejům, tak říká: „Na počátku, při stvoření...“ On chce říct: „Dívejte se na ten začátek, kde to všechno bylo dobré, neporušené, a snažte se, aby to takhle neporušené bylo i ve vašem životě.“ Svatý Marek tam schválně zdůrazňuje to, že se ptají ti farizejové a že se ptají učedníci, aby zdůraznil ten rozdíl v těch úmyslech. A samozřejmě vyzdvihuje ty dobré úmysly učedníků. Ti se ptají jako ti, kteří chtějí být poučeni, a ne jako ti, kteří chtějí někomu uškodit. Takže tedy žít ve společenství.
„Udělám mu pomocníka.“ Tedy ten druhý člověk, který stojí vedle mě, byl stvořen a povolán k tomu, aby byl mým pomocníkem. A stejně tak já jsem byl stvořen a povolán k tomu, abych byl pomocníkem jeho. Je to nesmírně těžké. Při vědomí všech našich chyb, všech našich slabostí a nedokonalostí je to velmi obtížné. Písmo svaté toto zdůrazňuje i proto, že ta realita v té době byla úplně jiná. V té době bylo možné, aby si muž ženu koupil, v té době většina lidí žila v otroctví, tedy byli podřízeni a sloužili jako prostředek k dosažení nějakého cíle. Chtěl někdo něco postavit, tak si na to nakoupil lidi. A ti lidé často se stávali kořistí, protože když upadli v nějaké válce do zajetí, tak byli prodáni do otroctví. Písmo svaté toto kritizuje a říká: „Ne. Druhý člověk ti nemá být protivníkem, nemá být tvou kořistí, nemá být prostředkem, který ti pomůže dosáhnout nějakého cíle, ale má ti být pomocníkem. A ty máš být pomocníkem jemu.“
Dál to potom pokračuje takovou vsuvkou, kdy Adam pojmenovává všechno kolem sebe. Je tady tím vlastně znovu zopakováno to, že Bůh odevzdal lidem zemi do správy a říká: „Starejte se o to, rozvíjejte to, ať vám to slouží k dobrému. Pamatujte na to, že jednou budete muset vydat účty z toho svého správcovství, z toho, jak jste se tady o toto starali.“
Ale potom se to vrací zpět k tomu, že se hledá pomoc pro prvního člověka, který se jmenuje Adam, hebrejsky člověk je Adamách. Potom dál to pokračuje, muž je Iš a žena je Iša. Už obě ta slova naznačují vlastně, že ti dva patří k sobě nějakým zcela zvláštním způsobem.
Proč je to popsáno tak, že člověk upadl do hlubokého spánku? No, je to obraz. Když člověk totiž spí, tak se takzvaně nemá v moci. Jeho smysly nefungují zcela a ten člověk je vydán napospas nebo je vydán tomu, kdo bdí. A tento obraz je zde použit schválně, aby žádný člověk nemohl říct druhému člověku: „Ty mi vděčíš za život.“ Za život vděčíme Bohu. My jsme pouze správci toho života. Bůh je Dárce. A proto tady vlastně právě ten první člověk je postaven do jakési pasivní role, kdy má přijmout dar, pomoc.
Pouze na tomto místě se říká: „Je to konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ Pouze na tomto místě se mluví o té kosti. Na dalších místech se mluví o boku a je použit stejný výraz, který se používá pro boční stěnu domu, chrámu, svatyně, svatostánku, ale taky oltáře. Všechna tato místa, dům, chrám, svatostánek, svatyně, to jsou místa, kde se lidé shromažďují, aby byli spolu a aby se cítili v bezpečí, aby jim tam bylo dobře, aby tam něco třeba slavili. A proto Písmo svaté používá tento slovní obrat, aby připomnělo a naznačilo, co mají lidé spolu vytvářet a o co mají usilovat především manželé – o to vytvořit ten bezpečný prostor, kde bude dobře, kde bude dobře všem, kteří tam přijdou.
Dostáváme se k tomu momentu, kdy ve Starém zákoně a potom Ježíš opakuje tu větu: Proto opustí muž otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk. Písmo svaté v tom Starém zákoně tuto větu říká ze dvou důvodů. Za prvé, jednak realita byla úplně jiná. Fungovalo to v okamžiku, kdy ta společnost byla takzvaně matriarchální, kdy byl matriarchát. To znamená, že ženich odešel ze svého kmene a přidal se ke kmeni, kde žila jeho budoucí manželka. On ztratil postavení, ztratil veškeré výsady, přišel do nového prostředí jako ten „nový“ a musel si tam vybudovat nějakou pozici. V době patriarchů a v době Pána Ježíše ti synové zůstávali doma. Nikam nešli. Naopak ta žena přicházela, přidávala se ke kmeni toho svého budoucího manžela a ona si musela vybudovat postavení.
Ale navíc a proč se to tady říká, proč to tady je a proč to Ježíš opakuje, je to proroctví. Je to proroctví, které se vztahuje na Ježíše. On opustil veškeré své výhody, které měl u Otce, a přidal se k nám. Přidal se k nám lidem a stal se nám podobný ve všem. Tuto myšlenku rozvíjí potom hlavně svatý Pavel. Říká: „Ježíš je ženich, církev, věřící, my lidé, my jsme ta nevěsta.“ Ježíš, ženich, si bere svou nevěstu, která na tom není zrovna dobře, potřebuje zachránit, a Pavel říkal, on ji očistí, on všechno udělá, aby potom byla krásná, aby byla bez vady. A tady už zaznívá toto proroctví, že Ježíš se zřekne všech svých výhod a přidá se k nám a vyvrcholí to v okamžiku, kdy za nás zemře na kříži.
A když se ještě vrátíme k tomu, na co se ptají ti farizejové. Mluví o tom rozvodu. U toho rozvodu platilo to, že vždycky pokud muž zapudil svoji manželku, tak musel vrátit věno. V okamžiku, kdy za tu ženu něco zaplatil, tak mu to nikdo nevrátil. Důvody toho rozvodu byly značně laxní. V době Pána Ježíše žil nějaký rabín, který se jmenoval Šamaj, a ten říkal, muž může zapudit manželku v okamžiku, kdy ona je mu nevěrná, nevěra muže se nepočítá. Potom byl rabi Hilel a rabi Hilel dokonce říkal, k tomu aby muž zapudil ženu, stačí, když ta žena připálí jídlo v hrnci. Takže do tohoto spektra, kde si každý v podstatě mohl udělat, co chce, Ježíš přichází a jde ke kořeni. „Co vám přikázal Mojžíš?“ Teď oni opakují, co řekl Mojžíš o tom rozlukovém listu, o tom vrácení toho věna a takhle, a zdůrazňuje a říká: „Mojžíš to neudělal proto, že takhle by to bylo dobře, ale protože Mojžíš chtěl posílit práva té slabší strany. Chtěl nějakým způsobem se zastat toho, kdo je slabší.“ Nikdy Mojžíš neřekl: „Takhle je to v pořádku a takhle to má být.“ On vycházel z toho, je tady nějaká reálná situace a je potřeba pomoci, zastat se toho, kdo je ten slabší.
Ježíš, jak jsem říkal, jde pořád ke kořeni a říká: „Pro tvrdost vašeho srdce.“ Tam je použitý termín, řecky je to sclero cardia. Latinsky vlastně cor cordis je srdce a scelet je naše kostra. A srdce má jiný význam, jinou funkci než naše kostra. Kostra je pevná, drží pohromadě. Srdce je sval, který pracuje, který funguje, který se svírá a rozevírá. V okamžiku, kdy se přestane srdce svírat a rozevírat, přestane pumpovat krev, člověk umírá. A Ježíš těm farizejům a nám všem chce říct asi tolik: „Vy lidé jste dostali tu schopnost mít rád, mít ráda. Jestliže ve vás ta schopnost mít rád, mít ráda umře, jestliže ji ztratíte, tak jste přišli o všechno. Váš život ztrácí smysl a jste mrtví. Jste v nebezpečí, že můžete přijít, že můžete ztratit tu schopnost mít rád, mít ráda. Buďte si vědomi toho nebezpečí, že to tady je, že to existuje a braňte se proti tomu. Braňte se proti tomu a chraňte si, abyste pořád tuto schopnost měli, aby vám nikdy nechyběla.“
Potom dál to vlastně ještě jednou zopakuje, když říká: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuje.“ Rozloučit, rozdělit. Co to znamená? Když vezmu nějakou neživou věc, kterou rozloučím, rozdělím, když rozdělím tady tuto knihu, kterou mám před sebou, roztrhnu ji na dvě půlky, tak to bude k ničemu. Nikdo si ji nepřečte, protože bude část chybět. Když rozdělím, rozloučím živou osobu, bude to ještě horší. Rozdělit živého znamená zabít ho. A Ježíš tedy varuje před tím kořenem. To všechno dál jsou potom důsledky a následky, se kterými třeba i současný svět si neví rady. Ale ten základ je v tom neztratit schopnost mít rád, mít ráda. Pokud člověk cítí, že ji nějakým způsobem ztrácí, tak by měl prosit. Měl by se dívat na Ježíše a vzpomenout si právě na to, co jsme tam slyšeli: „Ano, Pane, ty ses vzdal svých výhod a sjednotil ses s námi. A to je posila, to je důvod, proč i my chceme mít rádi.
Když se nás někdo ptá, proč Ježíš udělal všechno to, co udělal, tak říkáme: „Protože nás měl rád, protože nás má rád.“ Protože jsme to slyšeli mockrát, tak to zní jako fráze a nám se z toho ztrácí ten obsah. Je na čase, abychom usilovali o to vrátit ten obsah do té věty, abychom se naučili vědět, znát a konat, co to obnáší mít rád, mít ráda.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.10.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, u dnešního evangelia se nám zdá, že jsou tam dvě myšlenky. Myšlenka je tam jenom jedna, ale je vyjádřená ve dvou scénách. V té první, do které se Ježíš dostává, řekli bychom, nedobrovolně, protože přicházejí farizejové, kteří nemají v úmyslu nechat se poučit. Nejsou učedníky. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.10.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, když bychom si zrekapitulovali texty, které jsme slyšeli, tak v prvním čtení byla ta zpráva o stvoření člověka. O tom, že tedy celý člověk je muž a žena a oba že jsou stvořeni k obrazu Božímu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.10.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
 |
O vztazích | 14:23 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.09 MB] |
Bratři a sestry, dnešní texty, vlastně všechny tři, vypráví o vztazích. Všechny ty texty nám říkají různým způsobem, různými slovy a pomocí různých obrazů asi toto: Člověče, jsi povolán k tomu, abys tady na světě budoval vztahy. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.10.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
My se, bratři a sestry, vrátíme k dnešnímu prvnímu čtení. Někdy si možná říkáme, jak ti naši předkové nebo prapředkové žili. Archeologové nám podávají obraz, ve kterém se vlastně říká, že neměli mnoho věcí z toho, co máme my, že žili daleko skromněji a že byli, jak se říká, vůči nám pozadu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.10.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
27. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Gn 2,18-24; 2. čtení Žid 2,9-11; evangelium Mk 10,2-16;
Bratři a sestry, dneska jsme slyšeli úryvek z listu Židům a z listu Židům budeme teďka číst druhé čtení až do konce liturgického roku, až do slavnosti Ježíše Krista Krále. Takže já trošičku připomenu takový ten úvod, o kterém už jsem jednou tady mluvil, o tom, co ten list Židům je zač, a začneme se věnovat těm jednotlivým odstavcům. Více...