Rubrika
HomilieBránili jsme mu, protože není tvým učedníkem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Bratři a sestry, já připomenu evangelium z minulé neděle, kousíček z něho, jak Ježíš s učedníky jde do Kafarnaum. Když tam dojdou, tak se Ježíš zeptá apoštolů, učedníků: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ a oni mlčí, protože cestou se bavili mezi sebou o tom, kdo z nich je největší, jako kdo je nejdůležitější, kdo má největší zásluhy, kdo víc toho třeba udělal pro tu jejich skupinu a tak podobně. Prostě to oprašování se a hledání vlastní slávy a sebechvála.
Totiž ten úryvek z minulé neděle, ta myšlenka toho „já jsem nej...“ souvisí s tím, co jsme v dnešním evangeliu slyšeli na začátku. Ony tam jsou dvě takové myšlenky. Tam byl pak takový zlom, první část končila tou vodou. My se dnes zastavíme u té první části.
Je to podobné nebo stejné jak tu minulou neděli. Minulou neděli tam bylo to „já“, já jsem nejlepší. A teď, to co jsme slyšeli dneska vlastně, tam rezonuje „my jsme nejlepší“. Ale dostává to trhlinu. Člověk, jehož jméno neznáme, člověk, který nechodí s těmi dvanácti, v Ježíšově jménu uzdraví někoho. Vykoná pro něj veliké dobrodiní. Ale „on s nama nechodí“, a tak jak je to možné?
Musíme se zastavit vůbec u toho, jak to celé probíhá. Zpravidla mluví v evangeliích Petr, a tady mluví Jan. Je to taková situace, kdy se může dokonce zdát, že ani ten Petr už neměl odvahu to říct, protože to je fakt stížnost. Jak to, že on si to může dovolit někoho uzdravovat, když k nám nepatří, když s nama nechodí. A že jim to připadalo hloupé to říct, a tak to řekne ten nejmladší z nich, Jan. Ten, o kterém víme, že ho Ježíš měl velmi rád. Tak ten asi o tom moc nepřemýšlí a prostě to řekne.
„V tvém jménu, Pane.“ Jméno, to je označení člověka. To je něco, co člověka identifikuje a odlišuje. Žijeme v době, kdy vlastně je tolik lidí, tak začali dávat příjmení, aby se to víc rozlišilo. Ale třeba v řeholních společenstvích je takové pravidlo, že v každé provincii je každé jméno jenom jednou. Proto kolikrát mají ti řeholníci a řeholnice taková roztodivná jména. Je to proto, že když se řekne určité jméno, tak všichni, kteří tam jsou, vědí, o kom se mluví, koho mají na mysli, a nemůže dojít k záměně. Jméno je tedy něco, co člověka identifikuje, ale zároveň taky odděluje. A platí to na té rovině jedinec, ale platí to i na té rovině skupiny. Když se řekne jméno nějaké politické strany, tak víme. Nebo jméno církve, jméno nějakého spolku, nějakého sportovního mužstva, tak je to něco, co odděluje. Jenom Ježíšovo jméno spojuje. Toto jméno zve k sobě. Říká vlastně, u něho má každý místo. V tom je velký rozdíl.
Svatý Jan žárlí. My jsme slyšeli podobný úryvek ze Starého zákona, kdy Jozue žárlil kvůli Eldadovi a Medadovi. Jak to, že mohli prorokovat, když stojí někde jinde, než kde měli stát. Tady se dostáváme k takovému střetu. Střetávají se dva proudy v církvi, dva proudy, které tady vždycky budou. To, čemu se říká instituce, a to, čemu se říká dar, řecky charisma. Dar se nedá spoutat. Boží dary nemůže nikdo zastavit a Bohu nemůže nikdo určovat, jak a komu ty dary má dávat. Na druhou stranu bez organizace by to nešlo. Tu organizaci potřebujeme my, lidé, protože organizace, to jsou pravidla. Každé rozumné pravidlo nás chrání a dává nám pocit bezpečí a jistoty a my ho rádi přijímáme. Naopak pak jsou pravidla nerozumná, pravidla, která můžeme označit za nadbytečná a těm říkáme svazující, a potom už nás toto nějakým způsobem zase zlobí.
Takže ta instituce, to bylo to, že Eldad a Medad byli uvedeni v písemném seznamu a dar dostali na jiném místě, protože to už nebylo v tu chvíli podstatné, kde ti dva budou. Bylo to podstatné pro lidi, ale nebylo to důležité pro Boha. A Bůh ukázal, že to není důležité, a proto dostali ten dar proroctví, prorokování. A v církvi vždycky se budou střetávat ty dva proudy – ten proud institucionální a proud těch darů, kterému říkáme taky charismatický. Pokud se ty proudy budou doplňovat a pokud každý ten proud bude skutečně sloužit, tak to bude fungovat. Pokud budou na sebe žárlit, tak to bude jako v tom evangeliu.
Co to znamená žárlit? To znamená být smutný. Žárlivý člověk se sžírá. Je smutný z toho, že nemůže něco plně ovládat. Apoštolové, se ukazuje, že chtěli ovládat. A Ježíš jim říká: „To není dobře. K tomu jsem vás nepovolal.“ Člověk, který má rád druhého, tak se raduje, že se tomu druhému daří dobře. Apoštolové by se měli radovat, velmi nahlas by měli projevit radost z toho, že byl uzdraven člověk, že tomu člověku se dostalo velkého dobrodiní. A co oni dělají? „Bránili jsme mu.“ Dokonce se k tomu přizná Jan. V tom řeckém originále a v řeckém tvaru to znamená: „Opakovaně jsme se mu to snažili zarazit, a ono nám to nevyšlo.“ A oni jsou z toho rozladění, oni jsou z toho smutní. Je právě vidět, že je trápí sebeláska a že je trápí žárlivost. Ukazuje se totiž, že oni sami sebe považovali za nějaký exkluzivní klub, který patří k Ježíšovi, a že si na tom zakládali. A Ježíš tady na té situaci, která přišla zvenčí (můžeme říci, svým způsobem, oni si naběhli), Ježíš to využívá k tomu, aby je učil, aby učil ty svoje nejbližší, jak to myslí a co je smyslem toho, že oni tvoří to společenství.
„Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Tady v tomto místě, v tom „není tvým učedníkem“ český překlad není dobrý. V originále je: „Bránili jsme mu, protože nás nenásleduje.“ Protože nás nenásleduje. Proč neřeknou, nenásleduje tebe, Ježíši? Protože ten člověk ve jménu Ježíšově uzdravil. Mezi tím uzdravovatelem (jeho jméno neznáme) a Ježíšem je nějaké pouto. Mezi nimi to funguje, mezi nimi to žije, ale „on nechodí s námi“. A jim nejde pod fousy, jim nejde na rozum, jak to funguje, jak to, že to takhle může být. My pro to máme také termíny, říkáme tomu tělo církve a duše církve. Do těla církve patří všichni ti, kteří přijali minimálně svátost křtu. Jsou zapsáni v nějaké matrice a patří do té instituce. A teď je otázka, jestli s církví žijí, jestli přijímají další svátosti, jestli jsou tam skutečně přítomní svým životem anebo jestli jsou tam jenom formálně. A pak jsou lidé, kterým se říká, že patří k duši církve. Tito lidé nikdy nepřijali žádnou svátost, třeba nenašli odvahu to říct nahlas, třeba neměli tu příležitost, důvody můžou být různé, a tito lidé se počítají do církve, protože to tam funguje. Ten člověk, jehož jméno neznáme, nepatří do okruhu dvanácti, ale viditelně tam ten vztah mezi ním a Ježíšem je, funguje to, protože on v Ježíšově jménu uzdravuje dalšího člověka, dalšího nemocného.
Ježíš vyvádí apoštoly z iluze. Apoštolové se domnívají, že někdo bude následovat je. „Nenásleduje nás!“ Ale Ježíš nevolá nikoho, ani těch dvanáct, ani nás k tomu, abychom vytvářeli nějaké kluby fanoušků, abychom si budovali nějaké gheto, ale volá nás, abychom my všichni následovali Ježíše, jeho.
Církev, ta Ježíšova, je nazývána katolickou, to znamená „pro všechny“. Je to označení, které v sobě má několik rovin. Pro toho, kdo stojí venku, toto označení říká: „Jsi pozván. Můžeš přijít. Je tam místo pro tebe. Není to exkluzivní klub.“ Pro ty, kdo jsou uvnitř, je to připomínka: „Nezapomeňte toho, kdo přichází, přivítat. Nezapomeňte ho přijmout. Ne, abyste mu dávali najevo, že vy si myslíte, že jste něco extra.“
Bratři a sestry, tady tímto Ježíš zakončil nějakým způsobem to vyučování apoštolů. Bylo to takové vyučování, jak se říká, do vlastních řad. Chtěl jim říct a chce to říct i nám: Takové ty, nechci říct přímo půtky, ale i vůbec takové ty myšlenky toho, kdo je víc, kdo je míň, kdo má větší zásluhy a tady toto, ať už v té rovině jednotlivců, anebo v rovině kolektivní, nejsou k ničemu. To totiž vede k rozdělení. Vede to k roztržkám a k nepokoji. Naopak, jestliže člověk přijme tu myšlenku: „Ano, jdeme za Ježíšem, od něho se učíme, jeho jméno následujeme, u něho je místa dost,“ tak toto potom dává radost, dává to pokoj. A to je přece to, o co nám jde.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Jestli si vzpomínáte, tak minulou neděli Ježíš se ptá apoštolů: „O čem jste cestou rozmlouvali? O čem jste se cestou bavili?“ Oni mlčí, protože se víceméně dohadují o tom, kdo z nich je největší, kdo je nejdůležitější a takhle. No, bylo to vlastně tak, že tady v tom rozhovoru, kdo je největší a nejdůležitější, tak se rozdělili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Já jsem si sem vzal dnes na pomoc misál a chci připomenout začátek dnešní vstupní modlitby:
„Bože, ty ukazuješ svou všemohoucnost nejvíce tím, že se smilováváš a nenecháváš nás bez pomoci.“
Tohle souvětí vlastně krásně vystihuje texty, které jsme před chvilečkou vyslechli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.10.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Nm 11,25-29; 2. čtení Jak 5,1-6; evangelium Mk 9,38-43.45.47-48;
Bratři a sestry, my se zase zamyslíme nad dnešním druhým čtením. Je to trošku takový oříšek, proč Jakub napsal to, co napsal. Pokusím se to vysvětlit.
Podle výzkumů víme, že většina prvních křesťanů byli lidé chudí. Více...