Pátek 29.03.2024, bl. Ludolf, Taťána
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Jak by na mém místě se rozhodl náš Pán?

P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
20.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;

Jak by na mém místě se rozhodl náš Pán?20:06
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 4.33 MB]

Liturgická čtení těchto nedělí jako kdyby přesně korespondovala s fenoménem a i s obavami, které máme z toho, co nastalo v posledních měsících, uprchlictví nebo přistěhovalectví a tak dále. Vzpomínám si na řecké pašije, které nám zprostředkoval Bohuslav Martinů. Tam taky takový nějaký uprchlictví bylo, v ději těch řeckých pašijí, a ti, kteří přicházeli z toho tureckýho prostředí do té tradiční řecké vesnice, tak byli takovým katalyzátorem prostě jejich nejenom mezilidských vztahů, ale taky jejich vztahu k Pánu Bohu.

My se máme osvědčit ve víře a není to jednoduché. Nejsou jednoduchá řešení, ta jednoduchá řešení většinou našeptává ten Zlý, ale máme se rozhodovat podle přijaté víry. A pro každého z nás to je určitě složité. Kdybych se měl rozhodovat já, jestli přijmout nebo nepřijmout uprchlíky, nevím, jak bych se rozhodnul. Naštěstí za nás rozhodují ti politici nahoře. Ale fakt je ten, že my bysme jim měli dodávat síly. Měli bysme se modlit za jejich rozhodnutí, měli bysme i sami mít trochu vytříbený postoj. A proto je důležitá diskuze o tom, co se děje nebo co přichází.

Bylo by asi divné, když bych čtrnáct let pracoval ve věznici a nebyl trochu paranoik nebo nebyl podezřívavý. A zrovna tak takový postoj nedůvěry je i můj postoj vůči těm uprchlíkům. Už se netají, že jsou to spíš ekonomičtí uprchlíci než ti, kteří by utíkali před válečným konfliktem, protože kdyby tomu tak bylo, že by opravdu utíkali před válkou, tak prvně zprostředkují to, aby utekly ženy a děti a tak dál. Ale ti, kteří k nám přicházejí, jsou chlapi v produktivním věku, a to pochopitelně v mé paranoické mysli vzbuzuje jakousi otázku, kdo za tím stojí, kdo to podporuje, kdo to organizuje, kdo to financuje. Můžu se mýlit a rád bych se mýlil.

Zajímavá je výzva papeže Františka. Před těmi čtrnácti dny v neděli neřekl, zavřete hranice, a tak dál, na to už je asi pozdě, ale ať každá farnost, každý klášter, každé poutní místo přijme jednu uprchlickou rodinu. Nemluví o skupině uprchlíků, nemluví ani taky o jednom uprchlíkovi, ale o rodině uprchlíků nebo uprchlické rodině. Je to taková konkrétní výzva. Nenařizuje, každá farnost musí přijmout, ale ať každá farnost přijme. Je to takové jeho přání. Naši biskupové nenechali bez odezvy tuto papežskou výzvu a v týdnu se sešli a podpořili ji, naše biskupská konference, a vyzývají farnosti, aby se přihlásili, která farnost nebo klášter, komunita řeholní, jsou ochotní a připravení pomoci v této věci. Možná k tomu nedojde, zatím uprchlíci chtějí projít jenom naším územím a jít někam dál, ale třeba za pár měsíců může být situace úplně jiná. A možná v současnosti, kdy se tříbí různé názory mezi křesťanským světem, mezi islámským světem, a přitom máme k sobě velmi, velmi blízko, tak je důležité asi ten postoj „jsme připraveni, jsme ochotni, nebudeme vám vnucovat svoji víru a přijmeme vás pod svoji střechu“.

Něco podobného jsem znal z vyprávění z domu. Moje babička vlastně byla taky takovým přistěhovalcem nebo uprchlíkem. V devětačtyřicátým zatýkali jejího manžela, mýho dědečka. Na začátku padesátých let byl odsouzenej s celou skupinou politických vězňů a jenom o vlásek ušel trestu smrti, ale dostal vysokej trest. A ve dvaapadesátým roce na statek, kde naši bydleli, hospodařili, žili (v tu dobu už ne, už tam byla státní správa), tak prostě přišla ráno policie do bytu mojí babičky a že do druhýho dne musí být vystěhovaní, jinak naloží, co uznají za vhodné a odvezou je do pohraničí. Tak babička poslala telegram svýmu bratrovi na Hanou: „Brácho, vracím se domů“ a po třiceti letech přijela na rodnej grunt do rodiny svýho bratra. Co tomu přecházelo, poprosila jejich bejvalýho šoféra s jejich bejvalým náklaďákem, to už všecko bylo zestátněný, a ten po práci naložil z bytu, který obývala se svojí dcerou, s mojí maminkou, co naznali, co potřebovali nebo co spíš naložili na ten jeden náklaďák, a odjeli prostě během jednoho dne za bratrem na Hanou.

Já jsem se teďka stěhoval z Tišnova do Brna a vím, kolik mně to dalo práce se sbalit. A nedokážu si představit, že ta babička se během jednoho dne sbalila a odjeli, a všechno ostatní tam nechali. K tomu bratrovi nepřijela, že by tam přelezla přes plot nebo se připlavila nelegálně nějakou lodí, ale přišla a poprosila, jestli ji může vzít pod střechu. A on jí tam na statku prostě uvolnil nějakou jednu místnost, nábytek dali do stodoly, v tu dobu on ještě hospodařil. Až někdy v polovině padesátých let tam proběhla kolektivizace, na Hané, a předával ten statek nebo grunt do JZD, a tak ji zaměstnal v tom svým hospodářství. Ona tam pracovala a čtyři roky tam bydlela. Určitě tam byly taky třenice, ale byli schopni si jako sourozenci pomoct. O to je důležitý a možná pro mě i svým způsobem obdivuhodný. A potom přišla sem do Tišnova a tam prostě pracovala ve školní jídelně a bydlela tam v podnájmu a tak dál, a tak dál.

Připadá mi trošku zvláštní postoj uprchlíků, kteří přicházejí, především mladí lidi. Možná je nikdo neorganizuje, třeba je to jenom výplod mé paranoické mysli. Třeba jenom utíkají před tím, že by museli narukovat do armády v oblastech, kde se bojuje, a nechtějí. Ty důvody jsou různé. Určitě hlavní důvody hrají i ekonomické důvody. Apoštol Jakub píše ve druhém čtení o těch různých ekonomických důvodech. Neříká, že pramenem konfliktu je rozdílná víra nebo barva pleti, ale pramenem konfliktu je vždycky touha po moci, po slávě, po penězích. Mojím koníčkem je historie a troufám si říct, že nikdy v historii nebyl žádný válečný konflikt kvůli náboženství, ani ze strany islámu, ani ze strany křesťanství, ale vždycky to byl boj o území, o nerostné bohatství, o peníze a tak dále. Akorát přiznat ty svoje pozemské zájmy je vždycky složitější a jednodušší je říct, já se biji ve jménu Aláha nebo ve jménu křesťanství, a tak dále.

I dneska nám sdělovací prostředky servírují různé válečné konflikty nebo vůbec konflikty, že jsou kvůli náboženství. Naopak. Troufám si říct, že všechna náboženství mírní takové ty lidské zájmy, které jsou poněkud jiné.

„Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte špatně.“ Prosíte o mamon, abyste ho rozplýtvali na svoje pohodlné bytí, na svoje pozemské rozkoše. A tak chcete a usilujete, ale ničeho nedosahujete. Moudrá a prorocká jsou slova apoštola Jakuba. My se máme osvědčit v době, ve které žijeme. Často člověk o něco usiluje, o něco se snaží, něco buduje a pořád má prázdný ruce.

Ve dvou záležitostech si vzpomenu v této chvíli na dubskýho faráře Cyrila Vrbíka. Už jsem ho několikrát vzpomínal na tomto místě. Vždycky byl a zůstává pro mě takovým velkým vzorem kněžskýho života a člověka, který se dokázal rozhodovat podle své víry. Ne podle svýho kolikrát ukřivděnýho já a podle svých pozemských plánů, ale podle víry. První taková zvláštnost byla, když v první polovině těch osmdesátých let opravoval kostel a faru v Dubě na Moravě a s prázdnou kapsou. Plánoval, ale ne pro svoje pohodlné bytí nebo proto, aby těch peněz užíval, ale proto, aby opravil Boží příbytek. A tak se nebál jít s prázdnýma rukama a prostě zadávat a budovat a budovat na dluh, a vždycky spoléhal, že se Pán Bůh nějak postará. Často jsme říkali: „To je strašně opovážlivé spoléhání! Otče Cyrile, vždyť vy v pátek nebudete mít čím zaplatit těm řemeslníkům!“ A on se vždycky tak na vás podíval a říká: „Panna Maria se postará.“ A kolikrát jsem ho viděl opravdu s ustaranou hlavou, kdy klečel před svatostánkem a prosil. A byl jsem svědkem mnohokrát toho, že tam měl dvacet dělníků a prázdnou farní kasu a v pátek je potřeboval vyplatit, protože ti dělníci měli taky svoje rodiny a potřebovali ty peníze a zadarmo tam nemohli dělat, a v pátek před polednem zastavilo auto u dubské fary úplně neznámýho člověka a prostě přišel s obálkou a donesl patřičný obnos. Někdy to opravdu byly takový zvláštní situace a bylo markantně vidět, že Panna Maria se stará.

Z jiného soudku. On měl opravdu široké srdce a to široké srdce vlastně ho přivedlo i k té mučednické smrti. Ale my, kdybysme se na to dívali pragmaticky, tak bysme říkali: „Neměl tam prostě toho svýho vraha pustit na tu faru,“ a tak dál. Ale já vím, že on by se rozhodl jinak. Co prospěje člověku, když si zachrání život, když získá celý svět, ale ztratí svoji duši. On by možná svůj život prodloužil o pár let, ale ta moc zla by zůstala nepřekonaná.

Vemte si, kdyby Kristus nezemřel na kříži, tak nejsme spaseni. Něco podobnýho dokázal ve svým životě i ten Cyril, kdy vlastně otvírá své srdce a vydává se do rukou vlastně toho Zla, toho svého vraha, ale v tom okamžiku ta moc Zla je přerušena. Cyril se určitě dostal do nebe, nejenom mučednickou smrtí, ale svým spravedlivým životem. A díky tomu, co se odehrálo v poslední chvíli jeho života, tak asi opravdu ta moc toho Zlého byla zlomena, protože tak nějak to popisuje i ten jeho vrah, dneska kajícník, který jde cestou obrácení.

Kolikrát jsme říkali: „Otče Cyrile, nepůčujte auto zase někomu. Zas vám toho trabanta rozbijou anebo ukradnou. Neberte si na faru dalšího bezdomovce, zas vás okrade.“ A Cyrilek se vždycky na vás podíval a říká: „A jak si myslíš, že by na mojem místě jednal Pán Ježíš?“ A nedokázali jsme už pak na to nijak odpovědět. Ale to je takový kritérium, které má být vlastně motivem nebo impulsem rozhodování každého z nás. Nejenom když mě někdo ublíží nebo někde ohrožuje nebo něco, takové to našeptávání od Zlého: „Vždyť já mám právo se bránit,“ a tak dál a je pochopitelné že jsem nedůvěřivý, ale: „Jak by na mojem místě a v této situaci jednal Pán Ježíš.“ A to se nemusí týkat jenom uprchlíků, ale to se týká i našich mezilidských vztahů a vztahů v rodině, kdy kolikrát chceme se nějak rozhodnout nebo nějak jednat a tak dál. Vždycky zvažujme a ptejme se, jak by v této situaci jednal Pán Ježíš. A to je základní kritérium, podle kterého se máme jako křesťané rozhodovat.

Pán nám nechává dostatek příkladů a nebyl vždycky jenom mírumilovný. Taky dokázal vzít do rukou důtky a vyčisti chrám a zpřevracet stoly směnárníkům. A na druhé straně dokázal otevřít svou náruč samaritánovi, který byl jiného trochu vyznání nebo trochu jiné víry, dokázal odpustit cizoložné ženě a apoštolům říká: „Přijmete-li jedno dítě, tak přijímáte mne.“ Je to taková velká výzva pro nás.

My jsme nějakým přistěhovalectvím často konfrontovaní. Vemte si, koncem 13. století semka přicházejí z ekonomických důvodů Němci a my jim otvíráme svoji náruč a v polovině 20. století jich tady žije víc než dva milióny. Pak protože si zachovali svoji identitu a v určité době se rozhodli, jak se rozhodli, tak je stěhujeme a vykazujeme pryč z našeho státu. Dneska se na to dějiny dívají různě. Určitě to stěhování starých lidí, žen a dětí tak, jak proběhlo, a násilným způsobem, tak nebylo správně. Co jsme dokázali? Nastěhovali jsme si sem trochu jiné etnikum, rómské. Prvně z východního Slovenska, pak z Rumunska, padesátá, šedesátá léta. Přišli do těch zařízených bytů po Němcích. Vybydleli jeden byt, šli do druhého. Pokus se nepodařil. Příliš pracovat jsme je nenaučili a moc se s námi nesžili ani za těch šedesát roků. Dneska něco podobného nastává znovu. V tom je velká výzva papeže Františka, která říká, nevytvářejte nějaká gheta, kde bude několik desítek nebo stovek muslimů, ale přijměte je jako malé skupinky, rodinné skupinky do jednotlivých farností. V tom může být ta jeho výzva nadčasová, zajímavá a může ztlumit takové nějaké to ostří, které tam někde může být, a může zpřetrhat i nějaké špatné plány těch, kteří třeba případně toto nějakým způsobem organizují.

Máme zareagovat, máme se jako společenství rozhodnout. A naši biskupové v čele s arcibiskupem pražským vyzývají, abysme se nerozhodovali jenom jako farnost nebo klášter, ale abysme úzce spolupracovali s místní samosprávou. Protože ani farnost Veverská Bítýška se nemůže rozhodnout sama, přistěhovat semka třeba muslimskou uprchlickou rodinu bez toho, aby spolupracovala s obecním úřadem, s obcí. Chtě nechtě, je vás tady v kostele hodně, ale jste menšinou proti většině obce, která je nevěřící, a je zapotřebí, aby to bylo kolektivní rozhodnutí nejenom farnosti, ale celé obce. Proto v další fázi je zapotřebí se modlit, abysme měli dostatek Ducha svatého a věděli, jak se rozhodnout. Navázat spolupráci, místní farní rada se rozhodnout, jestli přijmeme nebo nepřijmeme, jestli jsme připraveni nebo nejsme připraveni, jestli k tomu máme podmínky nebo nemáme. Oslovit místní samosprávu, jednat s nimi. A potom třeba uveřejnit svoji výzvu na web, který naši biskupové zřídili, kde očekávají, že se jednotlivé farnosti přihlásí. Třeba toho nebude zapotřebí, ale je to možná svědectví anebo výzva, ke které bysme měli být připraveni.

Ať Duch svatý osvítí naši mysl, i těch, kteří nahoře rozhodují, abybysme se nerozhodovali jenom podle svých pozemských zájmů, jenom podle zdání očí, ale podle svého srdce a mysli, která se vždycky ptá, jak by na mojem místě se rozhodl náš Pán.

Amen.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Ježíš se stává darem i pro ty, kteří ho odmítají

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;

Ježíš se stává darem i pro ty, kteří ho odmítají9:25

Bratři a sestry, my si často představujeme, jak kolem Ježíše je velký zástup lidí, a v podstatě, že ten zástup se pořád zvětšuje. Nicméně Markovo evangelium nám předkládá ještě jinou dimenzi toho vyučování, a sice, kdy Ježíš se věnuje těm Dvanácti, tedy těm nejbližším.    Více...


Ježíš objímá i tebe

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;

Ježíš objímá i tebe10:42
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.21 MB]

Jak jsem říkal, bratři a sestry, na začátku mše svaté, dnes jsme se shromáždili především proto, abychom Pánu Ježíši, Pánu Bohu děkovali. Texty, které jsme slyšeli, které odpovídají 25. neděli v mezidobí, jsou takové trošku smutné.    Více...


Pohan nemá naději

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.09.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;

Pohan nemá naději10:39
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.63 MB]

Kniha Moudrosti vznikla asi sto let před narozením Pána Ježíše. Napsal ji Izraelita, Žid, ale nenapsal ji hebrejsky nebo aramejsky, ale napsal ji řecky. On totiž nežil v Palestině, v Izraeli, ale žil v Egyptě, s největší pravděpodobností v městě, které se jmenuje Alexandrie.    Více...


Dobro i zlo se řetězí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;

Dobro i zlo se řetězí13:16
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 2.93 MB]

Bratři a sestry, zase se zamyslíme nad druhým čtením, ale chtěl bych znovu připomenout to, co jsem říkal na začátku mše svaté. Ty zprávy o chybách apoštolů, často, můžeme říct, o velkých nedostatcích, které měli, jsou pro nás takové utěšující, potěšující v tom slova smyslu, že můžeme říct: „Tak vida.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.