Rubrika
HomilieJak dál?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.05.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
 |
Jak dál? | 10:40 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB] |
Texty, které jsme před chvílí slyšeli, na první pohled působí nesourodě, a přece se tam dá najít jedna společná myšlenka. Tu myšlenku je možné vyjádřit otázkou: Jak dál? Jak se zachovat? Nebo ještě i nějak jinak.
Evangelium je z okamžiku Poslední večeře, je to část takzvané velekněžské modlitby, a apoštolové ještě nevědí, možná tuší, ale rozhodně nevědí, že něco končí, že tady dojde k nějakému velkému předělu a že si budou muset klást právě tu otázku, jak dál, jak uchovat učení Pána, Mistra.
A ta stejná otázka se objevuje v prvním čtení. Je to poměrně dlouhé vyprávění ze Skutků apoštolů. Líčí situaci, kdy do církve začali vstupovat, kdy víru přijímali první pohané v takzvané syrské Antiochii, a vyvstává otázka: Starý zákon přestal platit nebo je potřeba ho tam zahrnout? A to, co jsme slyšeli, tomu se říká zasedání prvního sněmu, někdy také apoštolského sněmu, a apoštolové vedeni Duchem svatým dokázali rozeznat a rozlišit, co je opravdu důležité a co je nějakým způsobem jaksi vedlejší. Zdaleka ne všechny předpisy mají stejnou váhu, ne všechno, co je nařízeno, je stejně důležité. A mohlo by se stát, že církev, Ježíšova společnost, by se stala společností, která by se starala pouze o předpisy, o tu literu, a vytratil by se duch, a to by byla velká škoda, velká chyba, protože Ježíš kladl důraz právě na člověka, na život člověka a říká: „Duch je to, co oživuje. Naopak, litera zabíjí.“
A tak i apoštolové dokázali rozlišit, co je to podstatné, od čeho není možné ustoupit, a naopak co by se stalo jakousi brzdou a co je potřeba nechat už být jako tradici, jako něco, co bylo, co mělo svou platnost ve své době, ale nyní už se změnila doba, změnila se situace a lidská společnost se posunula.
Žalm, to byl zpěv z dožínek, z oslavy na poděkování za sklizenou úrodu. Tedy mohlo by se zdát v prvním momentu, je to zpěv především děkovný. Ale i tento zpěv je obrácený do budoucnosti, protože vždycky to tak je. Když něco končí, tak člověk se právě ptá, pokládá si tu otázku: „A jak to bude dál? Co budu dělat dál?“
Tady tento žalm, který zpívali právě, když děkovali za úrodu, tak je odpovědí na to, čemu se říká áronské požehnání. Taky ten žalm začínal slovy: Bože, buď milostiv a žehnej nám.
Ještě bych možná měl říct tu věc, že Izraelité do té doby, než přišli do Zaslíbené země, tak to byli především chovatelé dobytka a byli to kočovníci. A naráz se měli usadit a stali se z nich zemědělci, z většiny z nich. A to původní obyvatelstvo, které žilo v zemi Kanán, tak byli pohané, kteří věřili v boha Baala. A říkali, ti původní obyvatelé, že bůh Baal promlouvá ke svým věřícím skrze přírodní divy: Je neúroda, něco to znamená. Přišla bouřka, něco to znamená. Je úroda, zase bůh Baal tím chce něco říci. Kdežto Izrael a jeho víra je úplně jiná. Izrael věřil a říká: „Bůh k nám promlouvá skrze své slovo, které někdo řekne. Zpravidla nějaký prorok, někdo poslaný. Ne skrze přírodní divy, ale skrze své slovo.“ U těch přírodních jevů je to vždycky taková jakási hádanka, ale Bůh k nám nemluví v hádankách. Bůh nám dává jasná pravidla, co máme dělat. Nejjasněji k nám promluvil Ježíš v evangeliu, zase Ježíšovo slovo.
A tak tady právě Izraelité, když děkují za úrodu, tak říkají: „My víme, komu děkujeme. Neděkujeme nějakému Baalovi, ale děkujeme Hospodinu. Bože, buď milostiv a žehnej nám. Protožes nám, Bože, dal tu úrodu, tak chceme, abys nám i dál žehnal.“
Co to znamená žehnat? Znamená to svolávat Boží pomoc, Boží ochranu. Je to vlastně jakýsi výraz pokory, kdy člověk říká: „Nestačím na všechno sám. Nemohu všechno zařídit, nemohu se stoprocentně zabezpečit, a tak tě prosím, Bože, aby ses mě ujal. Aby ses ujal mě nebo mého manžela, manželky, mých dětí, těch, které mám rád, těch, na kterých mi záleží. Aby ses jich ujal, abys je chránil, abys je provázel svou ochranou.“ To všechno znamená požehnání. Je to výraz pokory, kdy člověk říká: „Nestačím na všechno sám.“ Naopak výrazem pýchy je to, že právě člověk řekne: „Já si to zařídím.“ V tom požehnání vlastně říkáme: „My nejsme schopni si to, Bože, zařídit, a tak tě prosíme o tvoji ochranu, o tvoji pomoc, o tvoji podporu.“
A dál v tom žalmu je vyjádřen úkol, poslání Izraelitů, a dnes můžeme říct všech těch, kteří věří v Boha, v Ježíše Krista, ať poznají všechny národy, jak se staráš, jak zachraňuješ, jak pečuješ. Je v tom vyjádřeno to, že nestačí jenom, že to víme my, ale je to naše poslání, jakási mise, zvěstovat to, aby se to dozvědělo co nejvíc lidí, protože to je důvod k radosti. K radosti z toho, že Bůh se stará, že člověk se nemusí spoléhat na nějaké falešné modly, ale může se obrátit k pravému Bohu.
Potom se tam říká, ať tě velebí národy, kdekterý národ, v některých překladech se říká pohané, v některých překladech se to zase nazývá jinak. Ten svatopisec tam schválně nepoužívá jeden výraz, jedno slovo, ale jde mu o to, aby vyjádřil a aby řekl: „Jako je každý člověk jiný, tak ta Boží péče je vynalézavá. Bůh se nestará o všechny stejně, ale stará se o všechny. O každého se vlastně stará originálním způsobem a z té péče není vyňat nikdo. Bůh je natolik dobrý, že počítá se všemi.“
A toto jsme vlastně slyšeli i ve druhém čtení. Tam, v tom druhém čtení, ta otázka, jak dál, kudy dál, je nejpalčivější, protože smrtí posledního apoštola vlastně skončila ta možnost ptát se. Dokud žil alespoň jeden apoštol, ten poslední byl Jan, tak se za ním mohli lidé přijít zeptat a říct: „Jak to Ježíš myslel? Tys u toho byl. Tys ho slyšel. Ty víš, co říkal.“ Tuto možnost už nemáme, a Jan i prvotní církev si kladla tu otázku, jak dál. A Jan v té poslední knize Nového zákona ve Zjevení odpovídá a říká: „Bůh má plán. Ten plán pořád pokračuje a spěje ke svému dovršení.“ Bůh nabízí v tom plánu člověku harmonické vztahy a cílem je vybudovat tyto harmonické vztahy – mezi lidmi, člověka s Bohem. Nakolik se to daří nebo na kolik se to nedaří, to je jiná věc, ale ta nabídka tady je. Je pro každého člověka. Ten nový Jeruzalém, to jsme my, všichni dohromady, ale i jednotlivě každý z nás.
Bratři a sestry, v našem životě to plyne kontinuálně, to znamená, něco končí, něco začíná. Když něco končí, je správné poděkovat. Když něco začíná, je na místě položit si otázku, jak dál, kudy půjdu, o co se budu snažit, kudy se budu ubírat, aby mě to vedlo k tomu cíli, abych přijal nabídku, která leží přede mnou.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.05.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás zavádí do Večeřadla, a vlastně Ježíš se loučí s učedníky. Ale už je tam naznačená ta doba církve, tedy Ježíšovo nanebevstoupení, a potom seslání Ducha svatého. A je tam zmíněn jeden ze základních darů Ducha svatého – pokoj. Pokoj, který může dát jenom on. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.05.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme slyšeli opravdu zásadní zprávu, zásadní text o tom, jak vznikla, můžeme říci, rozepře mezi Pavlem, Barnabášem a některými dalšími židy, kteří se obrátili ke křesťanství, a jak se to potom celé řešilo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.05.2007, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, dnešní úryvek z knihy Zjevení mluví zase o nebi. Mluvit o nebi, to není vůbec jednoduché, protože nebe je něco, na co se těšíme, na co čekáme, co si nějakým způsobem každý z nás představuje, ale je to něco, co přesahuje naše myšlení, naše chápání, přesahuje to pojmy, přesahuje to slova, kterými se dorozumíváme, a tak vždycky to našem mluvení o nebi nebo všechny ty obrazy o nebi mají svoje limity, vždycky to bude nedokonalé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
6. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 15,1-2.22-29; ž. Žl 67; 2. čt. Zj 21,10-14.22-23; evang. Jan 14,23-29;
Bratři a sestry, vrátíme se dnes k prvnímu čtení. To, o čem jsme tam slyšeli, bylo vlastně o zasedání prvního koncilu. V církevních dějinách tento první koncil bývá nazýván apoštolským sněmem, protože ti, kdo na něm rozhodovali, kdo tam měli hlavní slovo, bylo dvanáct apoštolů. Více...