Rubrika
HomilieNic z toho neubereš a nic nepřidáš
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, první věta dnešního evangelia byla: Kolem Ježíše se shromáždili farizejové a někteří z učitelů zákona. Kdo byli tito lidé, kde se vzali? Na tuto otázku nám odpovídá dnešní první čtení.
Byli to lidé, kteří se rozhodli položit důraz ve svém životě, ve svém náboženství, ale i ve svém občanském životě na větu, která zazněla v prvním čtení: Nic nepřidáte k tomu, co vám přikazuji, a nic z toho neuberete, ale budete zachovávat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám přikazuji.
Toto jsme slyšeli v páté knize Mojžíšově. Celá ta pátá kniha Mojžíšova je vlastně Mojžíšova závěť. Mojžíš prosí Hospodina, aby mu dovolil přivést Izraelity do zaslíbené země, tedy dojít k cíli cesty. A Bůh mu říká: „Ne. Místo sebe ustanovíš za toho vůdce, za toho, kdo půjde první, Jozua.“ Z toho vysvítá, že Mojžíš do zaslíbené země nevstoupí, a taky zemřel a byl pohřben na hoře Nebó. A Mojžíš jako reakce na toto, že to nebude on, kdo je povede do zaslíbené země, vlastně začne ještě jednou opakovat to, co už známe z druhé knihy Mojžíšovy. V té druhé knize Mojžíšově Izraelité táboří pod Orebem, uzavírají s Bohem smlouvu a dostávají Zákon jako znamení Smlouvy.
Nyní stojí těsně za Jordánem, před vstupem do zaslíbené země, a Mojžíš jako svoji závěť jim opakuje slova Zákona. Mojžíš tedy nesděluje nějaká svoje moudra, ale připomíná slova Zákona, slova Smlouvy.
Celá ta pátá kniha Mojžíšova je chápána jako Mojžíšova závěť, jako jeho řeč na rozloučenou. Ty výroky v této knize nemají nějakou zvláštní logiku, ale dají se tam najít dvě vodítka. Jednak v těch výrocích se postupuje podle života člověka, tedy od narození až po smrt, a také tam můžeme najít druhý postup, a sice popis dne, co má takový zbožný Izraelita dělat od rána do večera.
Na začátku je jakýsi sumář. Ne na konci, ale na začátku. A na začátku je připomenuto: Nic z toho neubereš a nic nepřidáš. Člověk totiž má tendence si to upravovat tak, jak se to hodí. To známe. Když něco slyšíme, někdo nám říká: „Tohle bys měl dělat, tohle je potřeba,“ a takhle. Už jsme ostražití a říkáme si: „Uvidím. Zachovám chladnou hlavu, posoudím, uvidím, rozhodnu. Ale v klidu a do ničeho se nebudu hnát. Však ono to nebude tak horké.“ Toto samozřejmě platí u reklamy, toto platí u všech možných sdělení. Však sami to dobře známe. Řeknou: „Toto je nejzdravější,“ a do půl roku přijdou s tím, že je to úplně jinak a že se má dělat něco přesně opačného. Tady u těchto sdělení je potřeba, aby člověk zůstal opatrný.
U toho, co Mojžíš radí Izraelitům, a mnoho z toho je přínosné i pro nás, je zase potřebí přistoupit k tomu s jakousi pokorou a právě říci: „To, co tady čtu, to, co se mi tu předkládá, nebude se to třeba hodit i mně?“
Co je zajímavé, tak v té době, kdy to vzniklo, tak vlastně všichni sousedé Izraelitů Izraelity pohrdali. Mezopotámci, Asyřané, Egypťané, ti všichni je považovali za něco mnohem míň. Až přišla doba Alexandra Velikého a Řekové se dostali do Palestiny, tak teprve ti Řekové jakýmsi způsobem dokázali docenit skutečně moudrost a rozumnost těch příkazů, a teprve v době po Alexandru Velikém bylo toto zákonodárství považováno za skutečně něco moudrého a za něco příkladného, co může sloužit nejenom Izraelitům, ale lidem na celé Zemi.
A tak jak to pokračoval dál v dějinách? Tady tato Mojžíšova závěť byla dosti dlouhou dobu ztracena. Byla nalezena za vlády krále Josiáše. S velkou slávou tato kniha byla předčítána, byla zařazena do seznamu posvátných knih Smlouvy a stala se známější. A zase, jak šly dějiny, tak když se Izraelité vrátili z Babylónského zajetí, tak právě někteří si vzpomněli na tuto knihu, na tu větu, kterou jsem citoval, a založili hnutí, kterému se říká hnutí farizejské.
My si z toho nejvíc pamatujeme to, co jsme slyšeli v evangeliu, kdy Ježíš jim říká pokrytci. Pro mnoho lidí farizej rovná se pokrytec. Ale to není pravda. Farizej na jednu stranu znamená „oddělený“. Oni chtěli být odděleni od takového toho bezejmenného velkého davu, který se nechá strhnout, který jde slepě za někým, kdo je někam vede. Nechtěli se nechat takzvaně vláčet. Nechtěli být hříčkou v ruce někoho. Oni chtěli mít jasno, chtěli znát, pojmenovat zásady, podle kterých budou žít, a chtěli těm zásadám učit. Farizejové velmi dbali na vzdělání. Myslím hlavně na vzdělání náboženské, co se týče Mojžíšova zákona. Farizejové založili synagogy, které jsou dnes rozšířeny po celém světě. Farizejové byli těmi, kteří to vyučování Písma povýšili na tu nejvznešenější činnost, které se Izraelita může věnovat. Velmi, velmi dbali na toto, jejich přáním bylo, aby celý národ znal Mojžíšův zákon a žil podle něho. Oni nechtěli vyhnat Římany silou, ale věřili, taková zvláštní myšlenka, že když všichni Izraelité alespoň jeden den budou plnit věrně a přesně Mojžíšův zákon, že tím se otevřou dveře pro mesiáše a začne mesiášská doba.
Mezi farizeje patřil třeba svatý Pavel, mezi farizeje patřil jeho učitel Gamaliel, a také většina apoštolů byli farizejové (někteří z nich byli zélóti, saducej snad nebyl nikdo). Tedy bylo to hnutí, které bylo velmi vážené. Ti lidé většinou pocházeli z chudších vrstev. Nebyli tedy nijak majetní, ale byli považováni za určitou elitu národa, co se týkalo vzdělanosti a co se týkalo postoje k Mojžíšovu zákonu. Ježíš jim věnuje tolik času proto, že je chce získat.
Ježíš je často provokuje. Proč? No, protože oni byli myslitelé, a tak on mluví k nim jejich zbraní – rozumem. Říká: „Uvažujte, přemýšlejte. Posuzujte to, jestli to má logiku, jestli to do sebe zapadá, co říkáte vy a co říkám já.“ Farizejové se také snažili získat Ježíše pro svoje hnutí, pro svoje myšlenky.
A dneska jsme slyšeli takový náraz: „Změnili jste. Změnili jste pořadí.“ Hebrejsky ten zákon, to, čemu my říkáme pět knih Mojžíšových, se řekne Tóra. To, co tady Ježíš nazývá podání otců, tomu se hebrejsky říká Talmud. Myslím, že ta slova, ty termíny už jste někdy slyšeli, pokud se mluví o židovství. A Ježíš jim vytýká a říká: „Vy jste to prohodili. Vy jste zapomněli na tu základní větu: Věrně budeš plnit. Nic nepřidáš, nic neubereš.“ Jak jsem říkal, je to záležitost určité pokory.
Pro nás tady z toho, co Ježíš říká, vyplývá už ta první věc, abychom se vraceli ve svých myšlenkách, abychom se ptali sami sebe: „Co jsem si předsevzal kdysi? Co jsem chtěl udělat? Držím se toho, anebo jsem z toho slevil?“ V naší povaze je, že slevujem, a proto se vlastně musíme vracet ke svým předsevzetím, znovu si je připomínat a znovu v sobě rozsvítit, rozžehnout to nadšení a to odhodlání jít a plnit to.
Jim se skutečně stalo to, že začali dobře, ale potom se to celé pokřivilo. Toto je nebezpečí, které platí vždycky a všude. Ježíš před tím varuje. Oni ho bohužel neposlechli. Oni bohužel to nechtěli slyšet. Je na nás, jestli my to budeme chtít slyšet.
Když jsem si přečetl to dnešní první čtení, tak jsem si okamžitě vzpomněl na knihu George Orwella, která se jmenuje Farma nebo Farma zvířat. Nevím, jestli jste to četli. Orwell byl spisovatel, angličan, který byl velmi nadšený pro bolševickou revoluci v Rusku, taky tam okamžitě jel, ale za velmi krátkou dobu poznal, co se z toho vyklube, jaké nebezpečí tu hrozí a také celkem rychle odsud odjel. A napsal takový román, je to vlastně bajka, vystupují tam zvířata i lidé, zvířata mají lidské vlastnosti, a jmenuje se to Farma. Nebo někdy se to také v češtině vyskytuje pod názvem Farma zvířat.
Je to o tom, jak zvířata vyženou lidi z farmy, protože lidé je zotročují, zvířata musí pracovat. A zvířata začnou psát svoje zákony na zeď stodoly. Zákon číslo jedna, který je tam napsán, je: Všechna zvířata jsou si rovna.
Pak ten děj pokračuje, pokračuje v tom, že zvířata začnou mít rozbroje mezi sebou a vlády se ujmou prasata. A jak to tak jde, tak vlastně na konci té knihy ta prasata záměrně chtějí se podobat lidem. Převezmou všechny lidské vlastnosti, způsob lidského chování a ten román končí tím, že jedna už taková starší kráva vezme mladé telátko, aby jí to telátko přečetlo ty zákony na zdi té stoly, protože ta kráva říká: „Já už jsem stará, já už tak dobře nevidím a mně se zdá, že je to tam nějak jinak.“ A to mladé telátko čte a první zákon tam má napsáno: Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.
Bratři a sestry, je to v lidské povaze si to takhle upravovat. Někde trošku přihladit, někde trošku uhnout, někde zase trošku vyboulit, podle toho, jak se mně to hodí, a to je škoda. Ten Mojžíš, když mluví o nařízeních (nařízení nám zní tvrdě, nepříjemně), spíše bychom měli říct: „To, co ti Bůh nabízí, je taková hůl. Hůl, kterou si můžeš vzít do ruky, můžeš se o ni opřít při své cestě životem. Může ti to být oporou, pomůckou, abys šel jistěji, snadněji.“ Je na nás, jestli my tuto pomůcku přijmeme a nakolik ji budeme zachovávat věrně nebo nakolik k tomu něco přidáme nebo ubereme. Každý z nás to má ve svých rukou. Ať jsme těmi, kteří tato pravidla se snaží uvádět do života co nejvěrněji.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď vyslechli, patří k 22. neděli v mezidobí, kterou prožívá celá církev. Ale zároveň se ty texty velmi hodí k tomu, co prožíváme, tedy Dny města, dny naší pospolitosti, dny, kdy usilujeme o to, aby se z nás stalo společenství.
Vlastně na začátku lidé se začali sdružovat proto, aby byli silnější, aby byli schopnější čelit nějakým protivenstvím. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, každá oslava, i té sebevznešenější myšlenky, vždycky má rozměr, na který se dá nějakým způsobem sáhnout, a tím, na co se dá zpravidla sáhnout, bývá jídlo. Lidé, kteří něco slaví, tak se shromáždí někde, u nějakého stolu, u nějakého jídla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, myšlenkově se vracíme zase do Markova evangelia, které jsme opustili v tom okamžiku vlastně, kdy Ježíš dělá ten velký zázrak, že nasytí víc než pět tisíc lidí pěti chleby, dvěma rybami, a tam jsme potom četli z Janova evangelia tu řeč v Kafarnaum. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, my se vrátíme zase k druhému čtení. Začali jsme číst list svatého Jakuba, budeme ho číst pět neděl po sobě a jak jsme slyšeli v komentáři, je to takové shrnutí katechezí, vyučování pro ty, kteří se ze židovství obrátili ke křesťanství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je celkem dost komplikované. Nám je to i dost vzdálené a mohli bychom si myslet, že to už není náš problém, to, co zde Ježíš řeší: nějaké obřadné umývání, oplachování něčeho. Ale bohužel, je to i náš problém v trošku jiné podobě. Abychom dobře pochopili, o co Ježíšovi jde, tak se chvíli zdržím u toho, jaké byly ty předpisy, které Židé měli, co to bylo „podání předků“ a jak to vlastně vzniklo. Ta situace je skutečně dost komplikovaná. Začalo to tím, že v Izraeli byly některé předpisy, které měly svůj důvod takový zdravotní, hygienický. Více...