Rubrika
HomilieTo je můj Bůh
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.08.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, starozákonní čtení i obě novozákonní čtení nám připomínaly skutečnost, kterou prožíváme dennodenně, a sice nutnost rozhodnout se. Rozhodujeme se téměř neustále, někdy nad tím ani nepřemýšlíme. Jsou rozhodnutí, která můžeme označit za banální, typu, jestli si dám ráno k snídani čaj nebo kakao, jestli si vezmu rohlík nebo chleba. Tady, když se nad tímto zamyslíme, tak by nás to mělo vést k poděkování, že si mohu vybírat, že mám z čeho. Mnozí nemají z čeho si vybrat. Ale pak jsou rozhodnutí, která mají důsledky, dalekosáhlé důsledky. A tato rozhodnutí bychom měli dělat rozhodně uváženě.
Jozue svolává do Sichemu Izraelity. Obsadili zemi, která jim byla slíbena. Z kočovníků se stali lidé usedlí, to znamená, každý z nich už měl „doma“, o nějakém místě říkal: „Tady jsem doma,“ a Jozue je svolává, aby přišli do města, kde byla svatyně. Ta svatyně tam byla, když už tam přišli. A v té svatyni bylo uctíváno božstvo, kterému se říkal Baal berit. Byl to tedy pohanský chrám. Doslova to Baal berit znamená Pán smlouvy. A Jozue jim dává na vybranou. Dává jim na vybranou, komu chtějí sloužit. Jozue to celé staví tak, že jsou jenom dvě možnosti. Ony skutečně jsou jenom dvě možnosti, tady není nějaká třetí. Buď člověk řekne ano, nebo řekne ne.
Musíme si uvědomit, že pro člověka Středního východu, pohybujeme se zhruba tisíc let před narozením Pána Ježíše a ti lidé byli velmi pověrčiví. A on k tomu vybral místo, kde předtím chodili lidé a uctívali toho boha Baal berit. A teď on jim říká: „A koho teda budete uctívat? Jahve anebo Baal berit?“ A oni cítili, že to není jenom jako že něco řeknou, ale že tady skutečně jde o závažné rozhodnutí. A aby jim pomohl, tak začíná Jozue vyjmenovávat (to my jsme nečetli), co Hospodin, Bůh Jahve, pro ně udělal. Vyvedl vás z Egypta, staral se o vás na poušti, dovedl vás do této země. Oni to tam potom nakonec opakovali. O těch božstvech amoritů, o těch božstvech za řekou Eufratem, o těch neříká nic. On vlastně chce říct: „Těch se ti vaši předkové báli, měli z nich strach, ale otázka je, co od nich dostali za tu úctu, za tu bázeň. Kdežto od Boha Jahve, od Hospodina dostáváte každý den. Tak se rozhodněte.
Ježíš má kolem sebe lidi, kteří k němu přišli sami. Přišli proto, že se najedli. Ježíš tu situaci využívá k tomu, že s nimi začíná vést rozhovor. Ani Ježíš je nechce nutit. Bůh totiž nikdy nechce, aby člověk ho uctíval ze strachu, z nátlaku, ale Bůh chce člověka svobodného, člověka, který se sám rozhodne. A proto jim Ježíš nediktuje, ale učí je a říká: Zvolte si. Četli jsme to asi tři minulé neděle. Ale dostalo se to do jakéhosi problému. Oni ztratili tu nit, kam je vedl, a nikdo (tam bylo zase minimálně několik set lidí, možná až tisíce), nikdo neřekl: „Já ti nerozumím. My už tě nechápeme. Řekni nám to nějak jinak. Vysvětli to.“ Když si uvědomíme ten velký zástup a teď někdo by měl říct jako první: „Jsem mimo. Nechápu.“ K tomu je potřeba obrovské odvahy. Oni by se pak asi další přidali a řekli: „No já taky,“ a ulevilo by se jim, ale v tom velkém zástupu se nenašel nikdo, kdo by vlastně přiznal svoji jakousi slabost, omezenost, neschopnost to pochopit. Prostě kdo by na sebe žaloval a řekl: „Já to nechápu.“ Ale jak říkám, velmi by se jim ulevilo.
A tak oni zareagovali způsobem, kterým lidé reagují často: „Kdo to má poslouchat. To je tvrdá řeč. Ty to říkáš špatně.“ Ne jako že by řekli: „My to nechápeme,“ ale: „To je tvrdá řeč, a tak to nebudeme poslouchat.“
Ježíš se obrací k těm nejbližším a dává jim otázku, která už je zabarvená. Taková neutrální otázka by byla asi: „Tak co vy?“ Ale Ježíš říká: „I vy chcete odejít?“ Otvírá jim dveře: „Můžete odejít.“ Je to úplně stejný obraz jako u toho Jozua: „Budete sloužit v této svatyni dál Baal beritovi, anebo půjdete za Jahvem?“
„I vy chcete odejít?“ A Petr odpovídá tak až jako překotně, rychle: „Pane, ke komu bychom šli?“ Z té rychlosti je cítit to, že o tom uvažovali, že uvažovali, že půjdou taky, a že někdo by mohl říct: „Tak já teda jdu,“ myslím z těch Dvanácti. A proto Petr odpovídá tak rychle a za všechny. To je zajímavé, neříká jenom za sebe: „Já jsem poznal,“ ale za všechny, aby náhodou někdo neřekl: „Já pudu pryč.“ Ale je v tom vidět i ten jeho osobní zápas. Protože odpovídá tak rychle, tak je z toho cítit: „Já to musím říct teď, protože jestli o tom budu ještě dvě hodiny uvažovat, jestli nad tím budu ještě dvě hodiny špekulovat, tak asi taky odejdu.“
Bratři a sestry, když toto všechno vidíme, tak jednak máme zase děkovat. Za to, že si Ježíš vybral za ty nejbližší obyčejné lidi. My je často vidíme jako ty velké vzory, ale tady evangelia nám je představují jako lidi. Lidi, kteří zápasí o to rozhodnutí jít za Ježíšem. A to, co právě na nich právě nějakým způsobem obdivujeme nebo čím se chceme nechat inspirovat, je to, že oni ten zápas nevzdali, právě to, že neodešli.
Druhá věc, kterou nám tento příběh chce říct, je to: „Člověče, neboj se zeptat. Hledej objasnění, hledej vyjasnění svých pochybností, názorů. Ptej se, zkoumej, hledej, bádej. Rozum jsi dostal od Boha, tak ho používej.“
A tady se dostáváme právě ke dvěma momentům. Ve víře vždycky jde o to, co říká svatý Petr: „Ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ Uvěřit a poznat. Potom klasická teologie to otočila: poznat a uznat. Poznat a uvěřit. A říká: To jsou dva kroky.
První krok je to „poznat“. Co to je to poznat? To jsou vědomosti, to jsou znalosti, že člověk se seznámí, přečte si bibli, děti chodí do náboženství, máme různá společenství, různé kroužky a člověk do sebe vstřebává informace. A ty informace mu chtějí sdělit to, co říkal Jozue: Vzpomeň si, co Bůh pro tebe udělal. Vzpomeň si, že ta víra stojí na rozumu. Není nerozumná, tvůj rozum s tím může souhlasit, ale pak musí, vlastně může následovat druhý krok. Je spousta lidí, kteří přečetli Písmo svaté, přečetli Bibli i další teologickou literaturu a ti lidé řekli: „Já to neuznávám. Prostě já jsem s tím seznámil, ano, je to pěkné, ale dost.“
A ten druhý krok je to „uznat“. To znamená říct: „Ano, já se tím budu řídit.“ Tenhle krok musí být vždycky provázen svobodou. Ani Ježíš, ani Jozue, nikdo nechtěl ty Izraelity do toho natlačit. Oba dva čekali svobodné rozhodnutí. Až uzrál čas.
Co to svobodné rozhodnutí přináší? Petr říká: „Ke komu bychom šli?“ Jozue říká: „Jahve, Hospodin je náš Bůh.“ Tady z těch vyjádření je poznat, že už to není někdo daleko vysoko, nějaká abstraktní bytost, která to tu řídí, ale je to někdo, kdo patří do mé rodiny. Nebo spíš, lépe řečeno, já patřím do jeho rodiny.
„Ke komu bychom šli?“ Uvědomme si, ty dva příběhy jsou od sebe vzdáleny těch tisíc let, ale v obojích je ten domov. Izraelité našli domov v zaslíbené zemi a Jozue je svolává, aby věděli, komu za to děkovat, a Petr říká o Ježíšovi: „U tebe jsme našli domov. U tebe jsme našli to místo, kde se cítíme dobře, kde se cítíme přijati, prostě kam patříme.“ A toto je takovým znakem toho, když člověk dospěje a jeho víra se stane osobní a on je schopen říct ne že je tady nějaký Bůh, ale říct: „To je můj Bůh.“
Bratři a sestry, velká rozhodnutí ve víře, v životě konáme často. Někdy si toho jsme vědomi, někdy si toho vědomi nejsme. Ale Bůh chce, abychom se rozhodovali svobodně. Ne pod nátlakem, ale abychom se rozhodovali sami na základě toho, co jsme zažili, co jsme poznali. Kéž tedy dokážeme se rozhodovat pro Něho a kéž se pro Něho dokážeme rozhodovat s radostí.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
22.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Množství slov, které slyšíme, nás opravdu zaplavují. Kolik slov už jsme v životě slyšeli, která zněla velmi sebevědomě a důležitě, ale nakonec se ukázalo, že neměla žádnou váhu. A proto řada lidí dnes má ke slovům nedůvěru a nelze se jim vůbec divit. Avšak, co my s nimi máme v praktickém životě dělat, co my s tím naděláme? Co se slabostí slov uprostřed lidí se silnými lokty?
Co? To, co Ježíš. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.08.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, v prvním čtení a v evangeliu jsme slyšeli o dvou shromážděních. To první se sešlo, jak jsem říkal už na začátku mše svaté, aby uzavřeli jednu kapitolu ze života izraelského národa, a to sice tu kapitolu, kdy byli na cestě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, evangelium a první čtení jsou v některých bodech stejné. Vypráví o takové výzvě obnovit svůj vztah k Bohu. V prvním čtení to byl Jozue. Když obsadili zaslíbenou zemi, která jim byla pořád slibovaná: Tady budete jednou bydlet, vy nebo vaše děti, toto bude jednou váš domov. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.08.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Joz 24,1-2a.15-17.18b; 2. čtení Ef 5,21-32; evangelium Jan 6,60-69;
Bratři a sestry, pokud si pamatujete, o čem nám psal svatý Pavel minulou neděli, tak to bylo o tom, že jsou zlé časy, že je vážná doba a dával nám rady, jak v této vážné době máme žít. A teď ten Pavel pokračuje tady v těchto svých radách a dostává se k rodině, ke vztahům mezi manžely. Více...