Rubrika
HomilieKaždý z nás je na životní cestě
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.03.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme si četli o tom, jak první lidé se dostali do pokušení a neposlechli Boha. Tím začíná určitá kapitola lidských dějin, kdy se člověk začíná vzdalovat od Boha. Potom Bible podává další zprávy – Kain a Ábel, potopa a všechny tyto události obrazným způsobem líčí člověka, jak se vzdaluje od Boha. Až to postupuje k té, my jsme dnes četli z první knihy Mojžíšovy z 12. kapitoly, kdy nastává obrat. Obrat v tom smyslu, že je zde Bůh, který si volí konkrétního člověka a skrze tohoto konkrétního člověka a skrze jeho víru a pro jeho víru a pro jeho poslušnost se lidstvo začíná pomalu ale jistě zase vracet k Bohu.
Změna spočívá také v tom, že to není vyprávění nějakým způsobem obrazné, ale konkrétní. Abrám je skutečný člověk, který je historicky doložitelný. On a jeho rodina – Terach, Náchor – se pohybovali kolem města Ur. To je vlastně nejstarší sumerské město, které leží tam na Středním Východě a Mezopotámii, a podařilo se archeologům vykopat obchodní zápisy, obchodní smlouvy, jak tito lidé obchodovali s ostatními lidmi ve svém okolí.
To vyprávění nás přivádí asi čtyři tisíce let dozadu, ale jak říkám, je historicky doložitelné, protože už to je velmi důležité. Člověk je od Boha povolán. Nebo řekněme to naopak: Bůh povolává člověka. To není žádná pohádka, to není obrazný příběh. U toho Abraháma to nebylo „jako že se budeš stěhovat“, ale opravdu: „Vezmi své věci a odstěhuj se!“
Na jednu stranu tedy to povolání bylo vyznamenáním, bylo radostí, na druhou stranu to povolání bylo břemenem, zavazovalo. A musíme uznat, že Bůh po Abrámovi nechtěl zrovna málo. Chtěl velmi mnoho, můžeme říct všechno, téměř všechno: „Vezmi svůj majetek, vezmi svou rodinu, svoji manželku, své otroky, své služebníky a jdi do země, kterou ti ukážu.“ On neví, kam jde.
Proč? Proč Bůh vyžaduje, proč dává toto, my bychom řekli, tvrdé nařízení? Protože v té době všichni byli pohané a v každém tom pohanském městě byla nějaká svatyně a oni věřili, že to město je pod ochranou nějakého toho bůžka, nějaké modly. A Hospodinu šlo o to, aby během té cesty a potom během toho putování Abrám získal tu zkušenost, aby zažil, že Hospodin je pravý Bůh, že to ostatní jsou jenom kusy dřeva, železa nebo kamen, ale že jenom Hospodin je pravý Bůh. A aby Abráma nic jaksi neodrazovalo od toho následování, proto musí v tu chvíli nějakým způsobem se odříznout, odseknout od všech pout, která ho spojují s jeho rodným městem, a právě jakýmsi vrcholem té smlouvy mezi Bohem a Abrámem bude to, že Bůh mu změní jméno na Abrahám, tedy „otec mnohých“.
Škoda, že jsme to dnešní čtení nečetli ještě o větičku dál. My jsme skončili: „Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.“ Když bychom si vzali Bibli a přečetli ještě další větu, tak bysme se tam dočetli, že Abrámovi, když se vydal na cestu, bylo 75 let. Není důležité se teď nějakým způsobem se dohadovat, jestli mu bylo 75 let v tom našem slova smyslu nebo jestli byl o něco mladší nebo starší, zřejmě byl o něco mladší, ale kam tím mířím, co tím chci říct? Když je člověk mladý, tak má chuť ledacos změnit a říká si: „Tohle by se dalo dělat lépe, tady v tomto napnu svoje síly a na tomhle budu pracovat, tohle zlepším, tohle spravím, tohle změním.“ A jak jdou roky, tak se dostavuje stereotyp a člověk si říká: „Ale nebudu nic měnit. Vono, když to funguje, lepší do toho nešťourat. Ať to běží, jak to běží.“
To mládí má jednu nevýhodu, a sice může se stát, že ten mladý člověk je takový zbrklý a že změní právě i něco, co dobře fungovalo a co se měnit nemělo. Starý člověk, který už jakýmsi způsobem dozrál, tak dobře ví, co by se mělo změnit, ale už k tomu nemá ty síly.
Toto vyprávění o Abrámovi a o jeho stěhování nám chce říct: „Člověče, Bůh od tebe očekává, že na své životní cestě budeš nějakým způsobem vyzrávat. A v okamžiku, kdy vyzraješ, tak si uvědomíš, že Bůh má pro tebe nabídku.“
To, co se tady týkalo Abráma, se týká každého z nás. Každý z nás je na životní cestě. Někdo se stěhuje víc, někdo se stěhuje méně, ale všichni máme být na cestě k Bohu. Všichni máme se ptát, jestli to, co je kolem nás, jestli nás to přivádí blíž k Bohu nebo jestli nás to zdržuje. A pokud je to nutné, tak i my máme ty věci, které nám brání na cestě k Bohu, odstranit. Máme si uvědomit, že Bůh nás volá všechny v kteroukoliv dobu našeho života, ať je nám pět, deset, patnáct, dvacet, sedmdesát, devadesát nebo já nevím kolik. Bůh nás takhle konkrétně volá.
Všimněme si, že Bůh začal tady tuto svoji, řekněme, opravnou cestu s lidmi s jedním konkrétním člověkem. Nezačal volat všechny, ale začíná od jednotlivce. Bůh nás totiž nevidí jenom jako lidstvo, jako celek, ale jako každého zvlášť. O každém zvlášť z nás ví.
O Abrahámovi nebo Abrámovi, jak chcete, to je jedno, se velmi často mluví a zdůrazňuje se jeho poslušnost. Ale tato poslušnost je spojena ještě s jinou vlastností – s vírou. On poslechl, protože uvěřil. A ta jeho víra není nějaká, že by se bál, že by se strachoval, ale je to spíš takové skutečně důvěrné spolehnutí na Boha.
Musíme si uvědomit, že to bylo velmi těžké. Pořád on neví, kam jde. A přejde několik tisíc kilometrů, aby přišel do země a ta země mu nepatřila. Ti, kteří byli kolem něho, viděli, že Abrám se tam chtěl usadit, a nelíbilo se jim to. A jediné, co se podařilo Abrámovi, bylo koupit kus pole, aby měl kam pohřbít svou ženu Sáru a aby měl místo, kam bude pohřben on.
Tedy tím chci říct to, že Bůh nepracuje překotně, rychle, zbrkle, ale že to trvá. My žijeme v době, která chce vidět výsledky hned a hned to musí být hotovo, ale ta Boží cesta je opravdu často dlouhá. A Abrám nebo Abrahám, když umíral, tak, jak říkám, jejich rodině patřil ten kousek té země a měl jediného syna. Přesto nepochyboval o tom, že se splní to, co mu Bůh řekl: „Tobě dám tu zemi a udělám z tebe veliký národ,“ tak, jak jsme to tady slyšeli. Ten člověk musel mít velikou víru a v tomhle je nám vzorem. Ne víru ustrašenou, ale víru osobní, ve které měl vztah k Bohu. Tam nešlo o nějaká přikázání, ale tam šlo o zaslíbení. Bůh mu říká: „Já ti dám, já obohatím tvůj život.“
Říká: „Dám ti požehnání.“ Co to je to požehnání? Dneska se o tom moc nemluví. To je něco, co je těžko uchopitelné, na požehnání se nedá sáhnout, ale je vidět, když Bůh někomu žehná. Nám křesťanům bývá vyčítáno, že starosti od sebe nějakým způsobem jaksi odkládáme: „Vy jdete do kostela a tam se pomodlíte. A pak neděláte nic. Čekáte.“ Všimněme si, jak to tady je. Bůh si volí Abráma a říká mu: „Máš úkol. Když ten úkol splníš nebo budeš pracovat na jeho splnění, já ti požehnám.“ Požehnání je něco, co se nedá koupit, něco, co se nedá vyrobit, co nezvládneme svýma rukama, svou hlavou, ale je to něco, co si můžeme vyprosit. A proto tady taky jsme.
Bratři a sestry, to, že prosíme o požehnání, o Boží pomoc, to neznamená, že skládáme ruce do klína a říkáme: „Nebudu dělat nic. Ty to udělej Bože za mě.“ Ne. Požehnání, to je ta Boží pomoc, která nám pomáhá, která pomáhá věřícímu člověku zvládnout těžké, složité situace, jak se dneska říká, krizové situace. Požehnání, to je radost, to je spokojenost, to je pokoj v srdci, který nám dává Bůh.
A co je ještě krásné, tak říká Bůh Abrámovi: „Ty se staneš pramenem požehnání.“ Co to znamená? Že on Bůh nám přímo říká: „Inspirujte se. Podívejte se na Abráma a z něho si berte příklad. A potom jako on i vy dostanete požehnání.“
Jak už jsem zmínil, bratři a sestry, četli jsme dnes ze začátku dvanácté kapitoly první knihy Mojžíšovy. Myslím, že by to nebylo od věci začít v době postní takhle číst tyto kapitoly, protože jsou to kapitoly, které mluví o člověku, který měl silnou, pevnou víru, který se také o svoji víru staral. Jak šla ta jeho životní pouť a jak byl v té zaslíbené zemi, tak také se zastavoval, aby mluvil s Bohem, aby mu obětoval, aby se s ním setkával. Že by tedy bylo dobré, abychom v letošní postní době si přečetli Abrahámovy životní příběhy, osudy a abychom se jimi nechali inspirovat. Právě proto, aby rostla naše víra, aby se upevňovala a abychom i my mohli dostat to, čemu se říká Boží požehnání.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.03.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.03.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, osobou Abráma, pozdějšího Abraháma začíná to, čemu říkáme biblické dějiny nebo dějiny v našem slova smyslu. Postavy, o kterých se zmiňuje Písmo svaté před Abrahámem, jako byl třeba Noe, tak ty nejsme schopni zařadit do nějakých letopočtů podle našeho počítání. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.03.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, apoštolové se v dnešním evangeliu vydali na cestu, která se vlastně dala zvládnout nahoru i dolů během jednoho dne. Když bychom přijali sdělení tradice, že tato scéna se odehrála na hoře, která se nazývá Tábor, tak jsou to nějaké tři hodiny velmi svižné chůze nahoru, dolů asi teda o něco méně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.03.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, opět dnešní texty popisují pohyb – pohyb lidí, pohyb Božího Syna. Ale všechny ty cesty, které tam ty postavy konají, mají nějaký hlubší smysl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.02.2008
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bratři a sestry, jak jsem říkal, jednou z myšlenek dnešní neděle je myšlenka, jak nést obtíže spojené s hlásáním evangelia, nebo, mohli bychom říci, jak nést obtíže, které nám přináší náš život z víry. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.02.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Gn 12,1-4a; ž. Žl 33; 2. čt. 2 Tim 1, 8b-10; evang. Mt 17,1-9;
Bůh má na člověka požadavky. Říká Abrahámovi: „Vezmi svou ženu, celý svůj majetek, a přestěhuj se do země, kterou ti ukážu.“ Třem apoštolům říká: „Pojďte se mnou.“ Vlastně nikdo z nich neví, kam jde. Pro Abraháma to bylo asi těžší, protože šel do cizí země. Více...