Rubrika
HomilieVrátí se domů zbytky Izraele
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.10.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, když bych vám položil pro začátek dvě otázky: co v uplynulém týdnu vám udělalo radost, možná byste chvilku přemýšleli a hledali, a kdybych se zeptal, co vám způsobilo starosti, co vám nějakým způsobem nějak znepříjemnilo život, troufám si říct, že ta odpověď by byla rychlejší, že hned by nás něco napadlo. Tak to bohužel s námi je, že to třeba příjemné, to co se nám podařilo, tak to dáváme jaksi na druhou kolej, bereme to často dost samozřejmě. Ale ty těžkosti, ty hned víme. Taky když se lidé potkají, tak si často vyprávějí o svých těžkostech.
Prorok dnes v tom úryvku, který jsme četli, oznamuje radostnou zprávu: „Budete se moci vrátit domů do své země, do Izraele.“ Časově se nacházíme asi v polovině babylónského zajetí, to znamená nějakých asi 540 let před narozením Pána Ježíše. Proroci Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a všichni ti další dlouhou dobu ohlašovali věci nepříjemné, v podstatě tomu říkáme tresty, ale oni říkali: „Vaše špatné jednání bude mít ten a ten důsledek.“ To slovo trest není úplně správné, úplně přesné. Oni upozorňovali na to, že to špatné jednání přinese špatné výsledky a byli z toho smutní.
A teď tady, když prorok oznamuje něco radostného, tak to bylo vidět i na jeho životě. Tady se setkáváme s takovou první myšlenkou, která je společná pro naši dobu a pro tehdejší dobu. Když říkám něco nepříjemného, jsem smutný. Když říkám něco radostného, mám radost. A teď to srovnejme.
Mě velmi zraňuje to, když v různých zprávách vidím některé ty redaktory, kteří si doslova libují v tom, že ohlašují nějakou nepříjemnou věc, nějakou havárii, že se něco stalo a teď tam vyjmenovávají, co ti svědkové, jak byli otřeseni a já nevím co všechno, a vyloženě si v tom libuje, že může říkat něco negativního, něco špatného. Prorok byl zarmoucený, prorok byl smutný z toho, že musí říkat tady tyto vážné a zraňující věci.
Dnešní čtení je plné obrazů, je plné myšlenek, které nám jsou trošku vzdálené. Pokusíme se alespoň některé z těch obrazů si vysvětlit.
„Zachránil Hospodin svůj národ, zbytky Izraele.“ To, že se budou moci vrátit do své země, není výsledkem toho, že by se nějak výrazně zlepšili, že by se nějak výrazně spravilo jejich chování. Lidstvo je víceméně pořád stejné (tady si nikdo nesmí dělat nějaké velké iluze, bylo to tenkrát, je to dneska), ale oni se mohou vrátit proto, že Bůh je věrný, že On nemění své slovo, že nemění své postoje.
Toto je další myšlenka, která nám může pomoci žít náš každodenní život. Žijeme v době, kdy se toho hodně mnoho mění. Člověk přijde do obchodu a řekne: „Vy jste tady měli ... něco.“ „Jó, pane, to už se nedělá, to už je dávno pryč. Dneska už je to všechno jinak.“ Pořád se něco mění a to, co platilo včera, dnes neplatí. Ale Bůh říká: „U mně to platí. Jestliže jsem to řekl, jestliže jsem to slíbil, tak já jsem věrný tady v těchto slibech. Já to neměním, jeden den tak a druhý den onak.“
„Vrátí se domů zbytky Izraele.“ Babylónské zajetí byla velká rána pro Izrael, pro to, čemu se říká národní hrdost, až národní pýcha. Vědět, z jakého národa jsem vyšel, kam patřím, je jistě správné, ale má to své meze, má to své hranice. Oni se opravdu vrátili domů jako zbytky. Nemluví se tady o tom, že by se vrátil král, šlechta, ale jsou tady vyjmenováváni úplně jiní lide: slepí a kulhaví spolu se ženami v naději a nedělkami. Tyto dvě skupiny lidí jsou tady záměrně. Zase je to obraz – slepí, kulhaví. Mluví se tady teda o obyčejných lidech, navíc jsou to lidé, kterým něco chybí. Ti lidé něco postrádají, rádi by něco měli, ale jejich situace byla ještě složitější, než si myslíme. Nejenom tedy to, že tomu kulhavému se špatně šlo, slepý musel mít průvodce, který ho vedl, ale tito lidé byli v tehdejší době vyřazeni z bohoslužby a z té veřejné sféry života. Tam se to bralo tak, že člověk, který zastával nějaký úřad hlavně v chrámu – kněžský nebo chrámového pomocníka, služebníka – že tento člověk musí mít v pořádku svoje tělo. To znamená, nesmí mu chybět třeba prsty na ruce, nesmí mít nějak zkroucenou ruku nebo nohu, protože oni to brali tak, že ten člověk i tím jak vypadá, ukazuje na Boha, na stvořitelské Boží dílo, a že tedy když by na tom člověku bylo něco špatně, něco mu chybělo, tak že by to dávalo špatný obraz o Bohu.
Bratři a sestry, nesmíme to soudit. My nesmíme dnešní optikou posuzovat tady toto, jak oni to chápali. Pro nás je to tvrdé, pro nás je to nepřijatelné a taky to nikdo nedělá dneska, ale nebylo by správné to nějakým způsobem odsuzovat. My to musíme vzít jako fakt. Soudit, jestli to bylo dobře nebo špatně, to bude Bůh. Už sám prorok říká: „Ne, Bohu nevadí, jestliže někomu něco chybí, nějaký prst nebo jestliže nemá v pořádku nohu, to vůbec nevadí. I tento člověk má cestu k Bohu otevřenou.
A to druhé vyjádření o těch těhotných ženách a o ženách, které porodily své dítě, tak to je kategorie lidí, která nám už je úplně cizí. To jsou lidé takzvaně kulticky nečistí, nábožensky nečistí. Mohli to být muži i ženy. Těch důvodů, které člověka nábožensky znesvěcovaly, znečisťovaly, bylo spousty. Ve třetí knize Mojžíšově je to vyjmenováno, je jich tam spousta. Třeba když člověk sáhl na mrtvého, tak byl nábožensky nečistý po určitou dobu. Musel vykonat určité obřady, aby se zase stal čistým, aby se mohl náboženského shromáždění.
Tyto předpisy v základu měly jakýsi, řekněme, hygienický aspekt. Oni neměli penicilín, nevyznali se v tom takhle a měli strach z toho, aby nějaká nakažlivá choroba se nerozšířila třeba ve velkém shromáždění lidí. A proto jaksi preventivně tyto lidi izolovali. Ale zase, už pět set let před narozením Pána Ježíše prorok, který mluví ústy Boha, říká: „Ne, toto pro mě neplatí. Každý člověk, který chce přijít, přijít může. S každým člověkem počítám. Není tady žádná přehrada, není tady žádná bariéra. Důležité je, jestli chce ten člověk přijít.“
Víte, to je další aspekt. Prorok tady oznamuje: „Budete se moci vrátit domů,“ a z dějin víme, že když to potom přišlo, když král Kýros jim to dovolil, ne všichni chtěli jít domů, protože říkali (oni už se v tom Babylóně narodili): „No, sice náš národ tady odsud nepochází, ale tady máme postavené vesnice, tady víme na čem jsme. Vrátit domů, no to je hezké, ale prý je Jeruzalém rozbořený (to byla pravda). Jít do nejistoty? Začínat znovu? A my bysme radši zůstali tady.“ Mnohým se nechtělo. Vrátit se domů, to znamenalo vydat se do nejistoty.
Nám se taky často nechce vydat do nějaké nejistoty. Jsme rádi zabydlení v nějakých těch stereotypech a říkáme si: „Sice to není nic moc, ale je to moje jistota. Tady vím, co od toho můžu čekat.“
Dostáváme se k poslednímu: „Stal jsem se Izraeli otcem, Efraim je mým prvorozencem.“ V jednom tom momentě, kdy ti proroci oznamovali právě ty, řekli bychom, (já se chci vyhnout tomu slovu tresty) tady ty špatné následky a důsledky jejich jednání, tak také prorok měl za úkol oženit se se ženou, kterou víceméně neznal, to znamená ani nemiloval, a měl s ní děti. A ty děti dostaly symbolická jména: Nejste můj lid, Nejsem váš otec (v hebrejštině je to trošku kratší). Mimochodem mít takové jméno, chodit s takovým jménem po zemi rozhodně není nic příjemného. Ty děti svým životem, tím svým jménem vlastně ukazovaly na to, co se stalo v Izraeli. A teď tedy prorok říká: „Jste mým lidem. Já jsem vaším otcem. Já se k vám znám. Patříme k sobě.“
Mezi Židy platilo, platí to ostatně i mezi mnohými jinými národy dodneška, že je důležité, kdo se narodí kde, v jaké rodině, kdo je s kým příbuzný, kdo ke komu patří. Známe to i z evangelia, kdy přicházejí za Ježíšem příbuzní (Ježíšovi příbuzní v první církvi měli velké postavení, měli velké slovo). Ale tady prorok zase oznamuje Boží záměr, když říká: „Bůh to všechno ‚převrací‘, pro Boha to nic neznamená.“
Abychom to dobře pochopili, tak se musíme podívat trošku na rodokmen. Izák měl dva syny, Jákoba a Ezaua. Jákob dostal od Boha jméno Izrael. Měl deset synů, devátý byl Josef, kterého měl raději než ty ostatní. Kvůli tomu, že ho měl raději, tak bratři na Josefa žárlili, prodali ho do otroctví do Egypta. Když byl Josef už v Egyptě, tak se Jákobovi (Izraeli) narodil desátý syn Benjamín a mezitím Josefovi se v Egyptě narodili dva synové – Efraim a Manases. Když se po letech zase všichni sešli, tak Jákob (Izrael) adoptoval Josefovy syny za své. Tím se dojde k tomu číslu „dvanáct izraelských kmenů“.
Tam, jak říkám, hodně na tom záleželo, kdo je z koho a takhle. Ale Bůh v dějinách i vyvoleného národa ukázal, že si na tohle nehraje, že je mu to jedno. Nejstarší syn se jmenoval Ruben. Ten se úplně ztrácí, nikde tam není. Ježíš po té lidské stránce pochází z rodu Juda, tedy někde zprostředka. Tady tím vším Bůh říká: „Není důležité, kdo se narodí s jakým jménem, s jakým příjmením, v jakém národě, odkud pochází, ale důležité je to, jestli ten člověk chce ke mně přijít.“
Ještě k tomu jménu Efraim. Efraim je takovým symbolem, synonymem pro lidi z Izraele, kteří neberou příliš vážně svou víru, kterým je to tak trošku ukradené, kterým je to jedno. To jméno Efraim je symbolem pro lidi, kteří, když se jim to hodí, tak se k Bohu znají, a když se jim to nehodí, tak se k Bohu neznají, eventuelně uctívají jiné bohy, tedy pro lidi nestálé ve víře. To jméno Efraim se v proroctvích vyskytuje velmi často a proroci říkají: „Bůh i na tyto lidi shlédne. Bůh i těmto lidem je připravený odpustit, pokud ti lidé to odpuštění budou chtít a budou chtít se k Bohu vrátit.
Abych to zakončil. Blíží se konec církevního roku, blíží se konec kalendářního roku. Lidé bilancují, lidé hodnotí. Zkusme také, když budeme hodnotit, popřemýšlet o tom, co pěkného, co radostného jsme v tomto roce prožili. Zkusme za to poděkovat. A hlavně, protože tady mluvíme o slovech, zkusme pouvažovat o tom, s jakými slovy přicházíme k druhým lidem a pokusme se druhým lidem svými slovy dělat radost.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, svatý Marek líčí, jak Ježíš jde do Jeruzaléma. Jde z Galileje do Jeruzaléma, aby tam oslavil Velikonoce a aby tam vlastně vykonal tu oběť, kdy se nechá přibýt na kříž, zemře a vstane z mrtvých. A posledním zastavením před tím, než přijde ten slavný vjezd, jak si to připomínáme vždycky na Květnou neděli, tak je Jericho. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, událost, o které jsme teď četli, se stala těsně jeden nebo maximálně dva dny před Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma. My bychom řekli jeden dva dny před tím, co my nazýváme Květnou nedělí. Více...
P. Pavel Hertl, SDB
25.10.2015
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Radostná Boží zvěst ať nás osvobodí od hříchu.
Timájův syn Bartimaios. Je to vlastně dvakrát řečené totéž, bratři a sestry. Dětem popřejem, ať mají v sakristii hezkou bohoslužbu slova, ať se jim tam líbí a my se zamyslíme nad Božím slovem, které k nám dnes promlouvá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, dnešní texty jsou plné pěkných myšlenek. Ať už to úsilí Bartimaia, který chce zpět získat zrak, anebo i (nám to třeba připadá zvláštní) svoboda, kterou mu Ježíš dává. Ježíš se ptá: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ My bychom řekli: „Přece to je zbytečné. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.10.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, už minulou neděli se čtení z listu Židům dostalo k takovému myšlenkovému jádru toho celého listu, a sice čteme o tom, že Ježíš Kristus je velekněz. A teď autor toho listu vysvětluje, co tím chce říci, vysvětluje souvislosti a můžeme říct, že to bere velmi zeširoka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.10.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 31,7-9; 2. čtení Žid 5,1-6; evangelium Mk 10,46-52;
Bratři a sestry, dřív než se dostaneme vlastně k tomu, co Ježíš udělal a proč to udělal nebo jaký to má význam pro nás, tak bych chtěl říct na úvod pár slov o situaci, kde to Ježíš udělal. Udělal to v Jerichu, to víme, to jsme slyšeli. Více...