Rubrika
HomilieKe kořenům naší víry
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.11.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, my dnes začínáme opět něco nového. Začínáme nový liturgický rok a, ač je to k nevíře, tak před šesti lety jsme začali systematicky probírat evangelia tak, jak nám je církev předkládala na jednotlivé neděle, před třemi lety jsme se začali víc zamýšlet nad druhým čtením, což bylo většinou z listů apoštola Pavla, někdy také třeba z listů Janových nebo Petrových, a teď začínáme takový další úsek, a sice po tři roky, pokud dožijeme a všechno půjde podle našich představ, tak po tři roky se budeme zaobírat víc starozákonními čteními, tedy tím čtením, které je vždycky zařazeno jako první. Řekl bych, ponoříme se ještě hlouběji k základům naší víry, ke kořenům naší víry a budeme hledat souvislosti mezi Starým, Novým zákonem, budeme hledat to, co je stále platné po celou tu dobu.
Takže dnes aspoň kousíček. Setkáváme se s prorokem Izaiášem. Celý ten spis proroka Izaiáše je velmi dlouhý a tady je první věc, na kterou budeme ve Starém zákoně narážet častěji: pod jménem Izaiáš se skrývá vícero lidí, není to jeden člověk. My dnes s jistotou víme, že v tomto spise vystupují tři lidé, kterým říkáme první, druhý a třetí Izaiáš. Ale to není důležité, důležité je to, že tito lidé byli proroci.
Už jsem to tu kdysi říkal, ale pro pořádek to zopakuji: prorok není člověk, který předpovídá budoucnost v tom smyslu, že by řekl: „V pondělí se stane to a ono, v úterý bude něco nového,“ a takhle. Ne, prorok, hebrejsky „vidoucí“ je ten, který vidí souvislosti. Je to člověk, který dostává od Boha vidění v nějakých obrazech, ale on ví, kam povede určité jednání – jestli k Bohu nebo od Boha.
V dnešním úryvku, který byl poměrně dlouhý, jsme slyšeli modlitbu, Izaiášovu modlitbu. Konkrétně to byla modlitba toho třetího Izaiáše. A sice, on se modlí v babylónském zajetí. Vzniklo to někdy kolem roku 535 před Kristem. To zajetí vlastně už se chýlilo ke konci a jim svítala možnost vrátit se domů. Všichni víme, že byli v zajetí Babylóňanů více než sedmdesát let a bylo to proto, že odpadli od Hospodina, zapomněli na něho. A když my mluvíme o adventu, tak myslíme na příchod Pána Ježíše. Když mluví prorok Izaiáš o adventu, vyhlíží ten okamžik, kdy jim bude dovoleno vrátit se domů, vrátit se do rodné země, do Izraele.
Takže Izraelité prožívali také advent, stejně, jako ho prožíváme my. Taky se na něho těšili. Pro ně to nebylo jenom, že budou nějaké svátky, ale pro ně to taky znamenalo, že tedy půjdou domů.
Prorok Izaiáš napřed oslovuje Boha a říká mu: „Ty jsi náš otec a náš Vykupitel.“ To jsou vlastně první zmínky, první pojmenování Boha těmito tituly: otec a Vykupitel. Ve Starém zákoně se mnohem víc mluví o tom, že Bůh je silný, hrozný, ale už se tam také začíná objevovat tento rozměr, rozměr jeho otcovství.
Potom je tam prosba. Víte, všechny ty národy, které žijí kolem Středozemního moře, víc na jihu, říkají, že my jsme studení, že my to neprožíváme, a oni, když něco opravdu prožívají, tak to prožívají i tělem. To znamená, že jejich projev, třeba i mluvený, nám mnohdy připomíná divadlo. Takové zvolání, téměř až, jak říkám, divadelní repliky, aklamace. Velká gesta rozmáchlá, často slzy, smích a takhle. A takovýmto způsobem by se dalo přečíst i první čtení. Když by to bylo asi tady v kostele, tak my na to nejsme vůbec zvyklí a připadalo by nám to asi velmi nemístné, ale naznačují právě tuto možnost znaménka, které tady jsou, je tady spousta vykřičníků.
Já to teď trošku zkusím, doufám, že mi neselže hlas. Nelekněte se. Začíná to tam asi někde vprostřed:
„Kéž bys protrhl hory a sestoupil. Před tvou tváří by se rozplynuly hory. Sestoupil jsi a před tvou tváří se rozplynuly hory.“
Proč je to tam takhle dvakrát? Co jsou to hory? Hory, to je něco, co je jako překážka, něco, co stojí v cestě a jít přes hory, to je obtížné, to je těžké. Navíc je tady ještě nebezpečí: já za ty hory nevidím a nevím, co tam bude. Nevím, jestli tam čeká nějaká třeba úrodná zem nebo jestli tam bude poušť, jestli tam je město, ve kterém mě čekají přátelé anebo jestli jsou tam schovaní nějací lupiči.
Hory jsou vnímány jako místo nepřátelské, obtížné ke zdolání. Na naší životní cestě se nám do cesty staví různé hory, různé překážky, různé těžkosti. A tady Izaiáš, který na jednu stranu už vyhlíží ten radostný den, kdy se budou moct vrátit domů, na druhou stranu je mu hodně zle, tak opravdu téměř až divadelně vyjadřuje jednak to svoje přání, aby sestoupil a odstranil ty překážky, ale potom hned vzápětí si uvědomuje a říká: „Ale vždyť on to dělá. On plní toto moje přání. On mi pomáhá zvládat překážky, které se mi staví do každodenního života.“
A potom ta modlitba pokračuje po této prosbě, pokračuje vyznáním až do konce toho úryvku. Jenom kratince bych se zastavil na jeho samotném konci: „A přece Hospodine, ty jsi náš otec! My hlína jsme – ty jsi nás hnětl, dílo tvé ruky jsme všichni!“
Jednak to vědomí „všichni“ – protože, uvědomme si, v Hospodina, v Boha v té době věřili jenom Izraelité. Byli sice i lidé z ostatních národů, kteří se hlásili k tomuto náboženství, ale těch bylo maloučko. Jsou to tedy Izraelité, kteří věří v Hospodina, ale vědí, že on je otcem všech.
„My hlína jsme, ty jsi nás hnětl.“ Je to narážka na první knihu Mojžíšovu, na první kapitoly, kde se mluví o tom, že Bůh uhnětl člověka z prachu země. Co je prach? K čemu je prach? K ničemu. Tedy nebyli jsme nic a Bůh nám dal život. Z ničeho nás zavolal k životu. Neměli jsme nic a dostali jsme všechno. Toto si máme uvědomit, toto si měli uvědomit Izraelité. Oni na to zapomněli.
„My hlína jsme, ty jsi nás hnětl!“ Prorok tady staví před oči ještě jiný obraz – hrnčíře, který z nějaké mokré hlíny, z nějakého bláta udělá nádobu, která je jednak hezká a jednak užitečná. Může se do ní ledasco schovat, ledaco se v ní může uchovat.
Bratři a sestry, každého z nás takhle Bůh, můžeme říci, opracovává, každého z nás Bůh takto jakýmsi způsobem formuje. My teď v adventě se často setkáme s tím, že budeme vyzýváni k tomu, abychom přispěli na různé dobročinné účely. Je to v pořádku, nic proti tomu, ale to hlavní, co teď v adventě máme udělat: vzpomenout víc na Hospodina, vzpomenout na toho, který je náš Vykupitel a náš Otec. Vzpomenout na toho, z jehož ruky jsme vyšli.
Izraelité museli do Babylóna, aby si to znovu uvědomili, aby si to připomněli. My nikam nemusíme, ale máme na to advent. Tak ho využijme a takto pomyslně se vraťme k tomu, že jehož ruky jsme vyšli.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.11.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, příchodem Ježíše Krista má církev na mysli narození Ježíše Krista, od kterého počítáme náš letopočet, tedy událost, kterou si připomínáme, je za námi, ale defacto z ní žijeme. A má církev také na mysli ten další příchod nebo setkání, protože vlastně když někdo někam dojde, už je v cíli, už přišel, tak dojde k setkání. Tak to je to, k čemu se přibližujeme. To je před námi. Ať už to, řekněme, osobní setkání s Kristem v okamžiku našeho odchodu z tohoto světa, anebo to, co nazýváme druhým Kristovým příchodem ve slávě. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.12.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, začínáme nový církevní rok, nové liturgické období, advent. A přesto když se zaposloucháme do textů, které jsme slyšeli, tak si uvědomíme, že ty texty se příliš neliší od toho, co jsme slyšeli třeba minulou neděli nebo co vlastně už nám církev předkládá asi poslední měsíc. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.11.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, my začínáme nový církevní rok, opět budeme prožívat dobu adventní, jsme tedy na jakémsi začátku, ale evangelní úryvek, který jsme slyšeli, je naopak, řekli bychom, na konci. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.11.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, doba adventní je doba, kdy se máme podívat zase do sebe. Je to doba, kdy se každý člověk má věnovat víc sám sobě. Ale to neznamená, že by to byla nějaká doba smutná. Má to být doba radostného očekávání. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.11.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Co máme dnes, bratři a sestry, před sebou? Dneska poprvé v těch našich zamyšleních nad druhým čtením se setkáváme s listem apoštola Pavla Korinťanům. Takže bude to trošku takový úvod, kdo to byli Korinťané a takhle, v jaké situaci žili, a zjistíme, že je ta jejich situace, do které jim svatý Pavel píše, hodně podobná situaci naší. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.12.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
1. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 63,16b-17.19b; 64,2b-7; 2. čtení 1 Kor 1,3-9; evangelium Mt 13,33-37;
Bratři a sestry, začínáme dobu adventní. Možná si někdo z nás říká: „Pokolikáté už. Vždyť už to znám. Už vím, jak to bude. Mě už to nepřekvapí.“ Několik myšlenek na toto téma jsem napsal do adventního čísla našeho farního časopisu, do Farníku. Myslím si, že bude dobré podívat se na ten advent jako na něco nového. Takovou novou šanci, kterou nám Bůh dává. Začít nově. Kolikrát člověk chce v životě začít nově, jenže ono to nejde. Ale před Bohem to jde. Ale já bych teď chtěl začít trošku jinak. Začít několika takovými skoro praktickými informacemi. Více...