Rubrika
HomilieDobro i zlo se řetězí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;
Bratři a sestry, zase se zamyslíme nad druhým čtením, ale chtěl bych znovu připomenout to, co jsem říkal na začátku mše svaté. Ty zprávy o chybách apoštolů, často, můžeme říct, o velkých nedostatcích, které měli, jsou pro nás takové utěšující, potěšující v tom slova smyslu, že můžeme říct: „Tak vida. I ti apoštolové byli lidé s nohama na zemi, lidé, kteří měli své chyby a často je nezvládli tak, jak jsme to slyšeli v dnešním evangeliu.“ Třebas na té rovině řeči nebo i na té rovině, jak se říká, že si o sobě moc mysleli.
Pro nás je to utěšující v tom, že všichni lidé mají přístup k Pánu Ježíši, tedy i já. Každý člověk, byť by chyboval sebevíc, tak Ježíš ho od sebe neodežene.
A teď už se vraťme k dnešnímu druhému čtení. Je to zase, můžeme říci, taková záležitost praxe, o čem tady mluví svatý Jakub. Není to žádný teoretický traktát, ale jsou tam popsány vlastnosti dobré a špatné, a jsou tam popsány v určitém pořádku, není to jenom tak náhodně sestavené. V první řadě, co ten Jakub tam chce vysvětlit, tak je to, že jak dobro, tak zlo se takzvaně řetězí. To znamená, když udělám něco dobrého, nějakou maličkost, tak vlastně to je semínko a ono to bude pokračovat. K tomu malému dobru se přidá další. A takhle to pokračuje a roste a nakonec to vydá nějaký plod. Zkrátka a dobře, on chce říct, že jakýkoliv skutek, ať dobrý nebo špatný, není izolovaný, ale má souvislosti.
Zase naopak právě s tím zlem je to taky tak, že je to taky takové semínko a to semínko toho zla může růst a může nakonec z toho vzniknout velké zlo.
Jakub volí v tom dnešním čtení velmi ostrá slova, tvrdé výrazy. Nevíme přesně proč. Jediná taková analogie, která nás může napadnout, je ta, že když třeba rodiče vidí, že jejich dítěti by hrozilo nějaké nebezpečí, nějaká velká škoda, něco opravdu velmi nepříjemného, tak i rodič volí ostřejší slova, zvýší hlas, ostřejší tón, aby své dítě uchránil, aby ho varoval. A takhle nějak k tomu přistupuje i Jakub. Na začátku toho úryvku bylo oslovení „milovaní“, čili Jakub nechce ty svoje posluchače nebo spíš ty čitatele listu nějakým způsobem popudit proti sobě, nechce jenom jim vyhubovat, ale záleží mu na nich. Pro nás už tady toto je takový první myšlenka, kterou si máme odnést do praxe. Často se totiž stává, že ta kritická slova toho hubování nebo nějaké to napomenutí, že často se to dostane někomu jinému, než tomu, komu to patří.
Měli bychom vždycky si uvědomit, že není na místě, aby to vyznělo jenom povšechně, ale že by se to konkrétní slovo mělo dostat k tomu člověku, ke kterému je adresováno. Abychom tedy volili správně slova, abychom volili tón a všechno to, co s tím souvisí, aby to bylo tomu člověku ku pomoci. Aby ho to třeba varovalo tak, jako Jakub varoval ty adresáty listu.
No, a potom on vlastně tam říká: „Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech.“ On tam jinými slovy opakuje to, co známe už z prvních stránek starého zákona: je to spor mezi Kainem a Ábelem. Celý ten problém vlastně začíná v Kainovi uvnitř, kdy on závidí svému bratrovi, uvnitř proti němu reptá a potom se to provalí navenek. A Jakub říká: „Tady to zlo, ten řetěz toho zla se dá zastavit, ale je potřeba ho zastavit co nejdřív.“ Čím později, tím je to těžší, obtížnější. Když to člověk zastaví v sobě, tak to ještě se dá, ale jakmile se to dostane ven, je to těžké zastavit a mnohdy velmi obtížné napravit, někdy skoro nemožné to napravit. A tak on říká: „Věnujte pozornost už svým myšlenkám a tomu, co se vám honí hlavou, a zastavte to.“
Vzpomínám si, před nějakými dvaceti lety jsem dostal do rukou takovou knížečku. Bylo to vlastně vyprávění pro děti o tom, jak v Africe jeden lovec našel malého leoparda. Ta knížečka se jmenuje „I malí leopardi vyrostou“, a vypráví o tom, jak našel opuštěné mládě, vzal si ho domů, takovou hezkou kočičku přítulnou. A teď jeho okolí mu říká: „Ale bacha, ono ti to vyroste a už to pak nebude takové koťátko, ale bude to pěkně velká šelma, a je to dravec!“ A on jim všem říká: „Ne, já to zvládnu. To bude dobrý, uvidíte. Můj leopard bude jiný.“
Leopard vyroste a je z něho šelma, a vlastně ten příběh pokračuje tak, že tady ta šelma napadne toho svého ochránce a končí to tak, že začne ta šelma terorizovat celou vesnici a nakonec vlastně ji zabije náčelník té vesnice. Je to vlastně vyprávění náboženské o hříchu, o tom, jak i malý hřích může vyrůst a o záchraně. Tím náčelníkem tam byl myšlený Pán Ježíš. Je to takový, jak říkám, alegorický příběh pro děti, ale myslím velmi příhodný a dobrý.
Víte, ten list toho Jakuba ještě tady sleduje jednu myšlenku. My si někdy říkáme, že nám třeba nikdo nerozumí, nebo že my máme problémy, které nemá nikdo jiný. Ale to není pravda. Podle zjištění psychologů lidstvo má společných devadesát procent problémů. Pouze malá část problémů, které máme, je originálních a jsou pouze moje problémy. Ale jinak, většina těch problémů už tady byla, je a bude. Jinými slovy, my máme takové to přísloví, že někdo „objevil Ameriku“, Italové mají hezké přísloví „objevil, že voda může být teplá“.
Jakub chce říct asi toto: „Nesnažte se, neplýtvejte energií na to, že budete u každého problému se snažit hledat svoje řešení, ale uvědomte si, že jste součástí lidstva. To řešení nebo ta řešení už byla nalezena. Vy je přijměte.“ Nejhorší, co bychom my mohli udělat, tak bychom mohli říct: „Nás se ten text netýká, vždyť nám to adresováno nebylo.“ Byla by to naše škoda a naše chyba, a ochudili bychom se vlastně o to poučení nebo o to varování, o ten návod, který už nám dali jiní. A dali nám ho ne proto, že by nám chtěli život znepříjemnit, ale naopak usnadnit.
Potom dál Jakub pokračuje a rozvíjí takovou myšlenku, kterou my taky známe. V podstatě každý den se setkáváme s lidmi, kteří se domohli ať už nějakého postavení nebo třeba nějakého bohatství nečestným způsobem, nějakým podvodem. A my si říkáme: „Tak já se tady snažím, snažím se zachovávat ta přikázání církevní, zákony státní, snažím se nikomu neubližovat. Co z toho mám? Nic. Když se podívám kolem sebe, tak vidím, co je všelijakých podvodníků a různých existencí a individuí a jak se jim daří dobře.“ A Jakub říká: „Nemylte se. Nemylte se, trvale oni z toho nebudou mít vůbec nic, nezískají nic.“
Píše: „Zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho. Bojujete a válčíte, ale nic nemáte.“ On tam použil jako příklad vlastně ty nejtěžší zločiny: boje, zabití, válčení. Když mluví Jakub o válce, tak nemá na mysli jenom to, když se někde setkají armády a lidé spolu bojují zbraněmi, ale má na mysli také to, když v uvozovkách „lidé mezi sebou válčí“. Čeština na to má taky takové hezké slovo, že lidé vedou „žabomyší války“ - takové ty války mezi sousedy, takové ty nepříjemné pohledy, takové ty jakoby náhodou pronesená slova, takové ty mnohoznačné výroky, které zamořují atmosféru a vztahy mezi lidmi. To všechno jsou války. To jsou války, které nevedou vůbec k ničemu a opravdu jenom znepříjemňují a otravují život.
A nakonec tam mluví Jakub o prosbě. Říká: „Prosíte nebo neprosíte, a prosíte špatně.“ Možná nás to nikdy nenapadlo, že prosit je taky potřeba umět, že to není automat. Říkám to už asi potřetí za tu dobu, co jsem tady: Pán Bůh není automat, do kterého hodíme jeden otčenáš nebo dva zdrávasy a z Něho vypadne to, co my jsme si naplánovali a co my jsme chtěli. Pán Bůh nás vyslyší, tím si můžeme být jistí, protože On to slíbil. Ale my nemůžeme určovat kdy a jak, jakým způsobem.
Nejznámější tady z těch prosebníků je svatá Monika, matka svatého Augustýna, která se za jeho obrácení modlila patnáct let. A vlastně, můžeme říct, i ji Pán Bůh překvapil, protože ona si přála, aby se Augustýn stal křesťanem, a on se stal biskupem, byl činný v církvi, angažoval se. Takže to její přání se naplnilo, ale bylo to taky vlastně chvíli před její smrtí.
Bratři a sestry, Jakub nám předložil dneska vícero myšlenek. Můžeme říct, že ta různost těch myšlenek je velká a každý z nás si z toho může vybrat. Opravdu, neříkejme si: „Není to určeno pro mě.“ Naopak, řekněme si: „Je to pro mě. Je to všechno pro mě. Jakub mně to říká proto, že i mě má rád. I mně říká tím oslovením ‚milovaný‘, ‚milovaná‘.“ Říká nám to proto, že nám chce být průvodcem za Pánem Ježíšem, že nám chce usnadnit cestu našeho života. Ty problémy, které řešil Jakub a jeho současníci, z velké části byly ty stejné, které řešíme my. On nám ukazuje nebo nabízí nám pomoc při jejich řešení.
Přijměme ji.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;
Bratři a sestry, my si často představujeme, jak kolem Ježíše je velký zástup lidí, a v podstatě, že ten zástup se pořád zvětšuje. Nicméně Markovo evangelium nám předkládá ještě jinou dimenzi toho vyučování, a sice, kdy Ježíš se věnuje těm Dvanácti, tedy těm nejbližším. Více...
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
20.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;
Liturgická čtení těchto nedělí jako kdyby přesně korespondovala s fenoménem a i s obavami, které máme z toho, co nastalo v posledních měsících, uprchlictví nebo přistěhovalectví a tak dále. Vzpomínám si na řecké pašije, které nám zprostředkoval Bohuslav Martinů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;
Jak jsem říkal, bratři a sestry, na začátku mše svaté, dnes jsme se shromáždili především proto, abychom Pánu Ježíši, Pánu Bohu děkovali. Texty, které jsme slyšeli, které odpovídají 25. neděli v mezidobí, jsou takové trošku smutné. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.09.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Mdr 2,12.17-20; 2. čtení Jak 3,16-4,3; evangelium Mk 9,30-37;
Kniha Moudrosti vznikla asi sto let před narozením Pána Ježíše. Napsal ji Izraelita, Žid, ale nenapsal ji hebrejsky nebo aramejsky, ale napsal ji řecky. On totiž nežil v Palestině, v Izraeli, ale žil v Egyptě, s největší pravděpodobností v městě, které se jmenuje Alexandrie. Více...