Rubrika Homilie

Velebí má duše Pána

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.07.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 2,2-5; 2. čtení 2 Kor 12,7-10; evangelium Mk 6,1-6;

Velebí má duše Pána10:39
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.26 MB]

Položím vám pro začátek takovou otázku: co si myslíte, že dělá farář celý den? Mnoho lidí si myslí, že takový farář si od rána do večera připravuje kázání. Mě v tom utvrdil zase včera jeden telefonát dopoledne. V tom telefonátu šlo o to zjistit, jak budou dneska mše svaté, a mezitím zazněla taky omluva: „No, ty už si určitě připravuješ kázání.“ A když někdo přijde s tím, že „už si určitě zas připravuješ kázání“, tak mně se vybaví dva takové momenty.

Jeden, když jsem byl ještě malý kluk a moji rodiče pomáhali stěhovat jednoho novokněze. Ten novokněz se tam motal mezi těma krabicema a tak, a chtěl pomáhat a rodiče toho novokněze ho pořád odháněli se slovy: „Pepánku, nech toho a běž si připravovat kázání.“

Druhý takový moment, to už jsem byl v Římě a přijel jsem buď na Vánoce nebo na Velikonoce. Vypomáhal jsem v jedné farnosti v Brně a z té farnosti měli přenášet mši svatou přes Proglas do rádia. Místní pan farář si připravoval kázání, děcka ho tam hledaly a říkají: „Kde je farář?“ A jeden říká: „Sedí v kanceláři obloženej knihama a smolí kázání. Ani tam nechoď, asi mu to moc nejde. Je hrozně nervózní.“

A tak až najdete faráře, který od rána do večera chystá kázání, tak mi řekněte, já se na něho půjdu taky podívat.

Já vám řeknu, co jsem dělal minulý týden. Začlo to ve středu. Ráno jsem chtěl zapnout mobilní telefon a ono nic. Odešel, úplně. No a pokračovalo to v pátek. Měl jsem nějaké pojížďky, vrátil jsem se, přijel jsem ke kostelu, že půjdu nakoupit, nakoupil jsem, vrátím se ke kostelu, chci nastartovat a vůbec nic. Ještě bych měl teda říct, že jak bylo vedro, tak jsem měl na sobě tričko a kraťasy, tak jsem chodil okolo toho auta, a teďka jel na kole nějaký pán. Já jsem stál pod tím zákazem, on se tak na mě podívá a říká: „Tady sem se nesmí jezdit, co tady děláš?“

A včera půl dne už jsem přemýšlel, kde seženu novou baterku do auta. Ale díky jedněm dobrým známým už ji mám, protože taky jsem uvažoval o tom, komu zavolám do Lažánek, aby si pro mě přijeli, kdyby to auto nejezdilo.

Proč vám to celé říkám? Ono to souvisí s dnešním druhým čtením, i když to tak nevypadá. Někteří lidé v Korintě (musím ještě předeslat, že to byli lidé, kteří neměli rádi svatého Pavla, byli to vlastně jeho nepřátelé), tak rozsévali mezi Korinťany takovéto otázky: „Co ten Pavel celé dny dělá? Odkud on vlastně přišel? A co on je zač?“

Svatý Pavel jednak Korinťany učil, radil jim, ale když na to přišlo, tak svatý Pavel se nebál i nařídit, prostě říct: „Tohle udělejte,“ anebo zase naopak: „Tohle nedělejte.“ A jak to tak bývá, když někdo někomu něco nařizuje, dost často narazí. A Pavlovi nepřátelé říkali: „No, on není jeden z dvanácti. To není ten apoštol, který by chodil s Pánem Ježíšem. Tak kde vůbec vzal tu autoritu, že tady může rozkazovat? Jak si to dovoluje?“ A svatý Pavel na to odpovídá právě tady ve druhém listě Koriťanům. Jednak tam připomíná, že po Korinťanech nikdy nechtěl, aby ho živili, že se živil prací vlastních rukou, i když by měl nárok na to, aby se o něho starali, ale že to po nich nechtěl.

A potom tam Pavel píše o sobě, kdy líčí svoje duchovní zážitky, řekli bychom duchovní život. Mluví o své modlitbě, o zjeveních, kterých se mu dostalo od Pána, od Ježíše Krista, a končí tím, co jsme dneska četli, co jsme slyšeli, kdy říká: „Přes to všechno, co jsem obdržel, přes všechny dary, přes všechny milosti, mě Pán udržuje v pokoře. Byl mi dán do těla osten.“

Badatelé Písma svatého dva tisíce let přemýšlejí o tom, o co se tady jedná, co to asi může být. Někteří říkají, že to byla taková jako povahová slabost, něco třeba v tom smyslu jako když někdo mlsá a nemůže se ovládnout nebo tak. Ale mnohem víc těch badatelů se právě kloní k tomu, co jsme slyšeli v dnešním komentáři, že to byla nějaká nemoc. Někteří říkají, že to byla padoucnice, ale většina dnešních badatelů se kloní k tomu, že to byl buď nějaký druh malárie nebo nějaká oční infekce, která se pravidelně opakovala. A vlastně tady tato nemoc Pavla vždycky po určité době vyřadila z činnosti, nemohl fungovat, nemohl dělat to, co vlastně bylo jeho posláním – hlásat evangelium. A všichni to viděli. Všichni viděli, že prostě Pavel přes to všechno, co dostal od Boha, je naráz slabým člověkem a nemůže poručit své nemoci, nemůže se jí zbavit.

Bratři a sestry, nám to může připadat takové tvrdé od Boha. Pavel se dal celý do služeb Bohu, třikrát prosí za to, aby ho Pán zbavil tohoto kříže, této slabosti, a ono nic. Proč to tak je? Proč to Pán takhle dělá?

Proč? Všichni to známe, všichni zažíváme tu situaci podobně. Každý z nás má nějakou slabost, nějakou nectnost. A když chodíme ke zpovědi, tak si třeba někdy řekneme: „Tak já se toho zbavím. Už mě to nebaví to tam pořád dokola říkat, žalovat na sebe, já se toho zbavím.“ A člověk si začne dávat pozor. Začne na to víc myslet, soustředí se a daří se. Daří se, trvá to třeba půl roku, rok a člověku se podaří se této nectnosti, tohoto zlého návyku zbavit. A potom se začne člověk věnovat něčemu jinému, soustředí se na něco jiného. A přejde třeba další rok a člověk si „s hrůzou“ uvědomí a řekne si: „A vždyť mně se to vrátilo. Já jsem tam, kde jsem byl před tím. Jak je to možné?“

Jak je to možné, proč to je? Protože tím Pán vychovává naši pokoru. Kdybychom se zbavili všech svých chyb, všech svých nedokonalostí, začli bychom být pyšní a říkali bychom si: „Bože, my Tě nepotřebujem. Já jsem schopen, já se toho dokážu zbavit vlastními silami.“ Ale to, že se nám to vrací, tak nám Pán připomíná a říká: „Človíčku, potřebuješ mě, moc mě potřebuješ.“ A tohle pochopil i svatý Pavel. Svatý Pavel si před Korinťany nehraje na žádného supermana, na nějakého vyjímečného člověka v tom směru, že by neměl ty slabosti, ty chyby.

Když se podíváme do lidských dějin, tak zjistíme, že všichni diktátoři, všichni ti vůdcové tajili svoje slabosti. V životopisech to bylo zamlčováno a píší se tam jenom klady. Často jim tam připisují i vlastnosti, které tito lidé neměli. Dělají tam z nich různé génie, že prostě zvládali všechno. Není to pravda.

Pavel naopak říká: „Mám svoje chyby, svoje slabosti a chci, abyste to věděli. Chci, abyste věděli, že i se slabým chybujícím člověkem Bůh počítá a volí si ho za hlasatele svého evangelia. Ale na druhou stranu zase tady to, když Pavel říká: „Spíše se budu chlubit svými slabostmi,“ to neznamená, že by člověk mohl omlouvat svoji neschopnost, že by se člověk mohl na všechno vykašlat, že by mohl zlenivět a říct: „No, on to Pán Bůh doplní.“ Ne. Tady tato Pavlova věta, ten úryvek, který jsme teď četli, přesně odpovídá Mariinu chvalozpěvu, to, čemu říkáme Magificat, Velebí má duše Pána. Proč? Protože povýšil ponížené, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Pán dělá tuto záměnu. Těm, kteří spoléhají na sebe a kteří jsou pyšní, se to dřív nebo později vymstí. Ale ten, kdo spoléhá na Pána, může počítat s jeho pomocí. Ale co to znamená „spoléhat na Pána“? To taky znamená ze své strany udělat to, co mohu, to, na co stačím.

Bratři a sestry, takový jednoduchý příklad, takový jednoduchý příměr: když chce někdo se napít třeba ze studánky, tak z rukou udělá mystičku, dá je k sobě. Nedá je od sebe a neroztáhne je, to by žádnou vodu nenabral. I my, když chceme spoléhat na Boží pomoc, tak musíme udělat to, co my udělat můžeme, musíme udělat to, na co stačíme. A potom? Potom to můžeme říct jako Pavel nebo jako Maria. To už je jedno. Ale vždycky si můžeme být jistí, že On bude s námi. My uděláme to, na co stačíme, On doplní to, na co my už nestačíme.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Je pro ně příliš obyčejný

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.07.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 2,2-5; 2. čtení 2 Kor 12,7-10; evangelium Mk 6,1-6;

Je pro ně příliš obyčejný7:43

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, prožíváme s Ježíšem dnes jeho návštěvu v Nazaretě. Je to označeno jako jeho domov. Víme, že to není jeho rodné město, rodné město je Betlém, ale v Nazaretě to všechno začalo. Tam anděl oslovuje Marii a žádá ji, aby se stala Ježíšovou matkou.    Více...


Bůh zná všechny ostny našeho života

P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
08.07.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 2,2-5; 2. čtení 2 Kor 12,7-10; evangelium Mk 6,1-6;

Bůh zná všechny ostny našeho života7:47
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.57 MB]

Milí přátelé Boží, bratři a sestry v Kristu Ježíši, byl mi dán do těla osten, stěžuje si svatý Pavel v listě do Korintu. Mnozí teologové se snažili přijít na to, o čem to konkrétně Pavel hovoří nebo píše.    Více...


Nechme se překvapit dobrem, láskou a obětavostí

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.07.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
14. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 2,2-5; 2. čtení 2 Kor 12,7-10; evangelium Mk 6,1-6;

Bratři a sestry, všechna tři čtení dnešní neděle k nám mluví o lidech, kteří se nacházejí v nějaké těžké nebo složité situaci. Ve druhém čtení apoštol Pavel mluví o tom, že má nějaký problém. Nevíme přesně, co to bylo. Nejspíš to byla nějaká nemoc. Ale něco takového hodně nepříjemného, co bylo i navenek vidět. Co, jak bychom řekli, člověka trošku i ponižuje, že se za to stydí. Jistě by to byl i pro nás námět na zamyšlenou, jak my snášíme svoje nemoci, jak my snášíme svoje slabosti a vůbec všechno to, co je na nás vidět, když se ukazuje, že nejsme třeba tak dobří, jak bychom si přáli.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.