Rubrika
HomilieLáska nebeského vinaře
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
30.06.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Sestry a bratři, v tom starozákonním čtení jsme vyslechli příběh z dějin Izraele, který se stal, když po Eliášovi začal působit Elizeus. Elizeus procházel Palestinou a všude požíval veliké vážnosti. Našla se v Šunu rodina, ke které často zacházel. Na té rodině se mně líbí právě to, že přestože neměli děti, tak nemalomyslněli, ale svůj majetek a ochotu sloužit dávali do služeb tomu Božímu služebníkovi. Sloužili a rádi ho přivítali mezi sebe; takový krásný vzor pohostinství. Dokonce přišli s pěkným nápadem, zařídit mu světničku, aby se tam cítil jako doma, aby je často navštěvoval. Ale při prvním pohledu na to starozákonní čtení anebo při povrchním pohledu na evangelium bychom mohli dojít k mylným závěrům. Jeden z takových mylných závěrů, byla by to přímo skoro svatokrádež, by bylo, že sloužit máme na prvním místě Božím služebníkům. Nesmíme zapomínat, že i ten Boží služebník je jenom člověk, a že i v tom člověku nám vzdálenému, také v něm přichází ke mně Kristus a čeká třeba na moji lásku, na můj úsměv, na moji službu a že nic z toho nezůstane bez odměny. Ale druhý ten mylný pohled na dnešní texty by byl ten, že všechno, co tady na zemi vykonáme, bude na zemi odměněno. Že prostě se nám vyplatí naše zbožnost. Že když se budeme modlit, když budeme dobří, zbožní, tak nám tady na zemi nic nebude scházet. Že budeme uchráněni třeba od nemocí, že se prostě budeme mít dobře. A na druhé straně druhý mylný pohled by byl ten, že kdo tady na zemi hřeší a žije nedobře, že tady na zemi bude potrestaný. A často přicházíme na to, že ono to tak není. Že ti, kteří žijí bezbožně a nedobře, často proplouvají velice lehce svým životem a nic jim neschází, a naopak ti, kteří jdou za Kristem a žijí podle víry a dodržují všechno, co nám Ježíš říká, žijí zbožně, modlí se, tak jako kdyby jejich modlitby nebyly vyslyšeny. A přicházejí vážné kříže v jejich životě, nemoci a ztráty, a kdyby člověk zůstal u tohoto prvního pohledu, takového, že Pán Bůh je ten automat, kde vhodíš a dostaneš, a že je to ten kupecký krám, kde si za modlitbičku něco koupíme, tak bychom často malomyslněli a naše víra by upadala.
Musíme se dostat k hlubšímu pohledu na to slovo Boží a pochopit, že náš lidský život není omezený jenom tím počtem let, které prožíváme tady na zemi a že nic z toho, co tady na zemi vykonáme dobrého, se neztratí. Že třeba nesklidíme odměnu hned teď, v tento čas, že Pán Bůh teď na zemi nevyslyší všechny naše prosby a přání, ale že se nic z toho neztratí a určitě v nebi dostaneme tu odměnu vrchovatou. To je podstata naší křesťanské víry a to je důvod taky naší naděje. A že bychom neměli malomyslnět i v těch různých zkouškách, které v našem životě přicházejí. Podívejte se na tu starozákonní rodinu. Neměli dítě a svůj život dali do služby. Sloužili tomu Božímu služebníku a určitě i těm ostatním, kteří u nich nacházeli pochopení. Možná rádi rozdávali ze svého majetku. Kdyby byli zaslepeni majetkem, tak by asi nepřestavěli dům a nezbudovali někde v podkroví nebo v tom prvním patře místnost pro Elizea. Ale oni dokázali rozdávat. Přijímali to, že Pán Bůh jim nepožehnal, že jim nedal dítě, že jim nedal někoho, kdo se o ně bude ve stáří starat, někoho, komu předají svůj majetek a svoje zkušenosti. Přijali to jako výzvu k bližšímu následování Pána Boha, k tomu, že můžou rozdávat, že jejich ruce nejsou svázané. Já si myslím, že je to krásná výzva pro nás, kteří třeba jsme v životě zažili nějaké ztráty, nebo kde třeba v manželství nemáme dítě. Abychom to vzali jako Boží výzvu a dokázali sloužit. My toužíme po dětech a spatřujeme svoji budoucnost ve svých dětech, a právem. Rodina je základem společnosti a děti skutečným požehnáním pro rodinu a pro rodiče. Ale někdy se všecko zvrtne úplně jinak. A často se stane, že třeba se narodí v rodině, a někdy se stane i v těch našich zbožných křesťanských rodinách, postižené dítě. Najednou těžko přijímáme a těžko bereme z Božích rukou takový Boží dar. Jak potom máme jednat? Jak máme přijímat třeba postižené dítě, jak přijmout ve svém životě nemoc nebo nějaké omezení?
Víte, Pán Bůh je takový zvláštní zahradník, sadař nebo vinař, který přichází do té lidské zahrady a stará se o nás jako o ty stromy anebo o tu vinnou révu. A víte dobře, že aby ten strom nezplaněl, nezdivočel, aby vydal ovoce, tak je potřeba, aby na jaře ten sadař přišel do zahrady a ty stromy někde přiřezal, přištípl, aby je rouboval. Každé vzítí do rukou toho sadařského nože jakoby ten strom bolelo, každé říznutí do toho stromu prostě ten strom bolí, vytéká míza, ten strom krvácí. Ale je to zapotřebí, aby ten strom prospíval, aby dobře žil, aby vydal ovoce. Zrovna tak jedná náš nebeský vinař a sadař s námi, taky občas přichází, tam někde uštípne nějaký ten výhonek, někde řízne do živého, ale je to zapotřebí, abychom nezplaněli a abychom vydali ovoce pro život věčný. Tento týden jsem se potkal s jednou paní, která malomyslněla nad všemi událostmi, které slyší v televizi, a že už nemůže poslouchat ani rozhlas, ani televizi, že slyší jenom o samých katastrofách, jak se srážejí vlaky, a já nevím, co dalšího. Pán Bůh mně vnukl jednu takovou krásnou myšlenku, kterou stojí za to domyslet: že kdyby nebyly neštěstí v lidském životě, třeba ty přírodní katastrofy, srážky aut, kdyby lidstvo neprocházelo různými zkouškami, nemocemi, tak bychom asi nebyli dostatečně připraveni pro Boží království. Je to vlastně jinak řečeno, že „koho Pán Bůh miluje, toho křížem navštěvuje“. Ale ruku na srdce, kdo z nás rád ten kříž přijímá? Kříž je vždycky takovou křižovatkou, možnost dvou řešení. Prostě v lidském životě přijde nějaká nemoc, ztráta, smrt blízkého člověka, nebo cokoli dalšího, negativního. A ty máš možnost dvojího řešení. Buď budeš Pánu Bohu vyčítat, a prostě zůstaneš ve svém bolu a smutku uzavřený, a budeš třeba nepříjemný na ostatní lidi, anebo to vezmeš jako Boží výzvu. Jako prostě říznutí toho sadaře, vinaře, jako to, že máš jít v životě třeba jinou cestou, že máš Pána Boha blíž následovat. Možná tak to přijala ta starozákonní rodina a ono se jim to vyplatilo nejenom ve věčnosti, ale i v tom pozemském čase: přichází syn. Nebylo ještě všecko zdaleka tak jednoduché, ten vymodlený synáček, který se do roka narodil, tak ten pracoval později potom na poli a za velkého slunka dostal úžeh a zůstal mrtvý na tom poli, umřel. A znovu přichází Elizeus a uzdraví ho. Vzkřísí ho z mrtvých. Děcka, to je taková výzva pro vás, teď o prázdninách. Je krásné počasí, včera bylo chladněji, ale dnes už zase nastává teplo, prostě sluníčko může být taky nebezpečné. A se sluněním je zapotřebí dávat pozor, a vždycky přijímat dostatek vody, nezapomenout pít, abyste taky nedostali úžeh. A taky dávat pozor při všech těch prázdninových zábavách, abyste rodičům nezpůsobili veliký zármutek, třeba nějakým úrazem nebo nemocí.
Ještě za totality jsem pracoval rok v Brně, v tiskárně, v epxedici, a setkal jsem se tam s jednou paní, které se narodil postižený syn. Nějaká mozková obrna. Asi do tří, do čtyř let ho měli doma, starali se o něj. To děťátko nerostlo, zůstávalo maličké, a měli s ním veliké starosti, byl to velký kříž, velká zátěž pro tu rodinu. Oni byli nevěřící. Potom se rozhodli, že ho dají do ústavu. Tenkrát takový ústav byl na Hostýně. To dítě tam přivezli, rozloučili se s ním a odjeli domů. Potom dostali zprávu, že ten jejich chlapeček je nemocný, a lékaři si s ním skutečně nevěděli rady. Vyšetřovali ho a nezjistili žádnou nemoc; proč má horečky. Potom došli k závěru, že to je jediná možnost, jak ten chlapeček může dát najevo, že teskní po své mamince, že ji má rád a že té mamince je vzdálený. On nedokázal mluvit, nedokázal dát najevo svoje city a jedinou možností, jak dát najevo, že je mu smutno po mamince, bylo, že začal být nemocný, že začal mít horečku. Vrátili ho domů a všecko se upravilo. To je taková výzva pro nás, že i ten člověk, který je třeba omezený, který se narodí postižený, tak že má své city a že je možná blíž Pánu Bohu než my zdraví. A taková rodina, která přijme do svého středu kříž, a to nemusí být jenom dítě, starost třeba o rodiče, o prarodiče, o toho dědečka, babičku, který se stává přítěží, který třeba už je pomatený, doma v té rodině, tak může být velikým Božím požehnáním. Víte, ono je vždycky všecko jednoduché, dítě dát do ústavu, rodiče do domova důchodců, a žít, užívat toho pozemského života, ale je otázka, jestli to člověkovi přinese štěstí. Někdy dokázat se obětovat, sloužit, je daleko víc. A člověk naopak v tom najde štěstí. Vemte si třeba dnešní lidi. Máme se všichni dobře – a jsme šťastnější než ty předcházející generace, které neměly třeba co do huby a nedokázaly léčit nemoci jako my dnes? Kolikrát vidíte vedle sebe člověka, který skutečně je na tom hůř než já, a ten člověk je šťastnější. My máme dostatek všeho a jsme nespokojení.
Kéž bychom dokázali z Božích rukou přijímat i ten kříž, protože přijetí kříže v našem životě, to přináší požehnání. To přináší obrovský dar od Pána Boha, který se projeví třeba ne v našem pozemském životě, ale určitě jednou ve věčnosti. A takovým darem učitě může být pro nás i třeba to negativní v našem životě. I nějaká ta nemoc, ztráta, postižení, omezení. Nebeský vinař k nám přichází a roubuje nás a ošetřuje, protože se o nás stará, protože nás má rád. Kéž přijímáme tu Boží lásku a dokážeme ji také rozdávat těm ostatním. Ne jen těm služebníkům církve. Je potřeba pamatovat na kněze, kteří třeba tady u vás působili, a je hezké, že na ně vzpomínáte a že jim za mnohé děkujete. Zvlášť Pateru Stanislavovi, kterého i já jsem měl možnost poznat. Ale je zapotřebí nezapomínat i na ty ostatní, třeba lidi ve třetím světě, lidi, kteří třeba mají k Pánu Bohu na hony daleko, je potřeba dokázat milovat i nepřátele, ty, kteří nám nějakým způsobem ublížili, protože i v nich ke mně přichází Kristus. O tom je třeba to evangelní poselství. Nejenom sklenici vody rozdávat těm Božím služebníkům, ale dávat ji všem, protože na jiném místě Pán Ježíš říká, že komu dáme najíst, komu dáme napít, tak tam prokazujeme službu samotnému Kristu. Kéž nás to Boží slovo vychovává k lásce, která nehledá sama sebe, ale která dokáže milovat až k smrti křížem a která přerůstá v život věčný. Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
28.06.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Bratři a sestry, první čtení nás zavádí do doby plus mínus asi nějakých 800 let před narozením Pána Ježíše. Úplně přesně se to nedá určit, ale to je vedlejší. Spíš je důležité uvědomit si, kam nás to čtení zavádí, a přestože je to takové, řekli bychom, hezky se to poslouchá, je to takové lidové vyprávění, tak je plné moudrosti, a protože je to Boží slovo, tak je to stále platné. Více...
P. Mgr. Miroslav Dibelka, SDB
02.07.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
13. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Král 4,8-11.14-16a; 2. čtení Řím 6,3-4.8-11; evangelium Mt 10,37-42;
Milí přátelé Boží, bratři a sestry v Kristu, slyšeli jsme, kdo miluje matku nebo otce víc nežli mne, není mne hoden. Tak to je síla. Nesmíme však zapomenout na to, že tato slova jsou zarámována slovy o střetu s nejbližšími kvůli vyznávání Krista. Více...