Rubrika
HomilieBoží slovo není sbírka předpisů
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je celkem dost komplikované. Nám je to i dost vzdálené a mohli bychom si myslet, že to už není náš problém, to, co zde Ježíš řeší: nějaké obřadné umývání, oplachování něčeho. Ale bohužel, je to i náš problém v trošku jiné podobě. Abychom dobře pochopili, o co Ježíšovi jde, tak se chvíli zdržím u toho, jaké byly ty předpisy, které Židé měli, co to bylo „podání předků“ a jak to vlastně vzniklo. Ta situace je skutečně dost komplikovaná. Začalo to tím, že v Izraeli byly některé předpisy, které měly svůj důvod takový zdravotní, hygienický. Šlo tam o to, aby se nešířily různé nemoci, epidemie apod. Proto vznikly různé předpisy o umývání ať už lidí nebo i předmětů, kterých se dotýkali. Aby tyto předpisy měly větší váhu, byl jim dán podtext náboženský, to, že si to přeje Hospodin. Je jasné, že Hospodin si přál, aby ten národ jako celek prospíval a aby rostl, aby vzrůstal. Čili ta myšlenka nebyla špatná. Později k tomu přibyla ještě jedna myšlenka, kterou prosazovali hlavně farizeové, a sice aby všichni lidé zachovávali předpisy, které na počátku platily pouze pro kněze a levity. Říkali, že tím ten národ bude tak nějak svatější, že budou blíž Hospodinu. Zase: tady ten úmysl nebyl špatný, ale ono se potom ukázalo, že ten systém předpisů toho podání předků byl tak komplikovaný, že obyčejní lidé to ani neznali a ani nebyli schopni to zachovávat. Toto tzv. podání předků totiž obsahuje asi 500 zákazů, co „správný a pravověrný“ Žid nesmí dělat, a co naopak dělat musí. Nesměl se dotknout krve, nesměl se dotknout mrtvoly, nesměl vejít do domu nevěřícího, Žida nebo kohokoliv jiného, pohana, musel v sobotu počítat kroky, když šel po venku, a tak to pokračovalo. Ale pokračovalo to i dál. Oni ne že by se neumývali před jídlem nebo ráno, oni se samozřejmě umývali, ale šlo to dál. Pravověrný Žid měl povinnost se obřadně umýt před jídlem i tenkrát, když by voda byla vzdálena 4 km. On byl povinen vykonat tuto cestu do vzdálenosti 4 km, tam se umýt, vrátit, a teprve potom pojíst. Když se takový Žid, podle toho, co říkali farizeové, ráno probudil, tak se umyl, ale potom následovalo obřadní umývání rukou. A toto obřadní umývání rukou mělo 26 předpisů, jak si správně ty ruce má umýt. Takže je jasné, že obyčejní lidé jednak tohle neznali a jednak nebyli schopni to zachovávat. Protože to pokračovalo: co jíst smí, co jíst nesmí. Ti obyčejní lidé měli vůbec starost o to, aby přežili. Takže to je jeden problém. A druhý problém je ten, že ti, kteří se v tom vyznali, tak byli na to náležitě hrdí až pyšní, a těmi ostatními pohrdali, ohrnovali nad nimi nos, říkali o nich, že to je chátra, která nezná zákon.
Takže my bychom mohli na jednu stranu říct: „My už jsme za tím, tohle se nás netýká.“ Ale bohužel týká. Každý z nás nějak prožívá svoji víru a dělá různé úkony. A teď je tady otázka: víme proč to děláme? Proč chodíme do kostela zrovna v neděli, proč se postíme v pátek, proč se modlíme růženec? Když přijdeme sem do kostela, poklekneme a uděláme kříž. Proč to děláme? Tady na tohle jsou nejlepší děti. Ty nás donutí k tomu, abychom o tom přemýšleli, protože se nás zeptají a řeknou: „Maminko, tatínku, a proč mám jít do kostela? A mně se tam nechce a mě to tam nebaví. A proč tam mám jít? A co tam budeme dělat?“ A nás to donutí k tomu, abychom se zamysleli nad tím, jestli ty naše náboženské úkony nejsou jenom prázdná gesta, jestli to není jenom něco, co se vždycky dělalo. Když trošku odbočím, možná jste četli knihu Apokryfů od Karla Čapka. Tam je krásný apokryf o císaři Diokleciánovi, který se chystá vyhlásit pronásledování křesťanů. A když se ho ti kolem něho ptají, proč to chce udělat, tak říká: „Vždycky se to dělalo. Křesťani se vždycky pronásledovali.“
Bratři a sestry, není to s námi v životě podobně? Že děláme něco, co se vždycky dělalo? Ježíš těm, kteří přišli k němu a vytýkali mu, že jeho učedníci nezachovávají podání předků, jim jejich představy úplně rozmetal. Úplně to rozprášil, protože zdůraznil, že Bohu nejde o to, jestli děláme nějaká prázdná gesta, ale Bohu jde o naše úmysly, o to, jak to vidí naše nitro, jak to vidíme my ve svém svědomí. A potom, potom je tady ještě jedna taková právě důležitá a krásná věc. A sice, že naše víra a náš křesťanský život má být krásný a radostný. Když člověk vidí všechna nařízení, všechny předpisy, tak ho to otráví, naštve a řekne si: „Já toho mám dost a já se toho zbavím.“ A to bylo to, o čem nám psal svatý apoštol Jakub, jak jsme to slyšeli ve druhém čtení: „Buďte vnímaví pro to slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno, a může zachránit vaši duši.“ Boží slovo, to není sbírka předpisů, to není ani občanský ani obchodní zákoník, to není trestní právo, ve kterém by se vyjmenovávaly paragrafy, a když to člověče nesplníš, tak za to bude sankce. To je pozvání. To je pozvání k životu. Každé semínko má v sobě život, z toho semínka vyrazí kořen, stonek a na stonku se potom objeví květ. K tomu květu přijdou lidé a řeknou: „Podívej, jak je to krásné.“
Bratři a sestry, a nám se ztratilo z naší víry to, že v ní má být krása a radost. Vždyť Bůh je ten, který stvořil svět nesmírně krásný. Když si budeme listovat jakoukoli publikací o zvířatech, o květinách, uvidíme, co tam je různých druhů a jak je to všechno krásné a barevné, a my si budeme muset říct: „No vždyť ten Pán Bůh musel mít obrovskou fantazii, když to stvořil všechno tak krásné a rozmanité.“ Nebo vemte si i jinou věc. Já chodím fotit kapličku na Veveří. V každém období: na jaře, v létě, na podzim, v zimě. Vpodstatě se vždycky postavím na to stejné místo, udělám několik fotek, a dávám si je vedle sebe. A teď vidím, jak je pokaždé to stejné místo krásné. Je pokaždé jiné. Ta stavba se ani tak nemění, ale mění se ta příroda kolem. Jednou ty stromy kolem kvetou, jednou mají listí zelené, jednou žluté, a jednou je na nich jinovatka. Ale vždycky je to krásné.
Bratři a sestry, my jsme pozváni k tomu, abychom přijali Boží nabídku, kdy Bůh říká: „Já ti svými nařízeními nechci otrávit život, ale já ti chci pomoct, aby byl krásnější. Aby tvůj život byl takovou rostlinkou, která pokvete. Ti ostatní uvidí ten květ a řeknou: ‚Podívej, jak je to krásné.‘“ Kéž se nám toto s pomocí Boží skutečně podaří.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, texty, které jsme teď vyslechli, patří k 22. neděli v mezidobí, kterou prožívá celá církev. Ale zároveň se ty texty velmi hodí k tomu, co prožíváme, tedy Dny města, dny naší pospolitosti, dny, kdy usilujeme o to, aby se z nás stalo společenství.
Vlastně na začátku lidé se začali sdružovat proto, aby byli silnější, aby byli schopnější čelit nějakým protivenstvím. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, každá oslava, i té sebevznešenější myšlenky, vždycky má rozměr, na který se dá nějakým způsobem sáhnout, a tím, na co se dá zpravidla sáhnout, bývá jídlo. Lidé, kteří něco slaví, tak se shromáždí někde, u nějakého stolu, u nějakého jídla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, myšlenkově se vracíme zase do Markova evangelia, které jsme opustili v tom okamžiku vlastně, kdy Ježíš dělá ten velký zázrak, že nasytí víc než pět tisíc lidí pěti chleby, dvěma rybami, a tam jsme potom četli z Janova evangelia tu řeč v Kafarnaum. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, první věta dnešního evangelia byla: Kolem Ježíše se shromáždili farizejové a někteří z učitelů zákona. Kdo byli tito lidé, kde se vzali? Na tuto otázku nám odpovídá dnešní první čtení. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Dt 4,1-2.6-8; 2. čtení Jak 1,17-18.21b-22.27; evangelium Mk 7,1-8.14-15.21-23;
Bratři a sestry, my se vrátíme zase k druhému čtení. Začali jsme číst list svatého Jakuba, budeme ho číst pět neděl po sobě a jak jsme slyšeli v komentáři, je to takové shrnutí katechezí, vyučování pro ty, kteří se ze židovství obrátili ke křesťanství. Více...