Rubrika
HomilieLidské plány sladit s těmi Božími plány
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
18.10.2015
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
Kdo by z nás se nechtěl vracet domů, a já jsem před dvěma měsíci už definitivně vypadl z hnízda, odřízl pupeční šňůru a odstěhoval se z Tišnova do Brna. A tak už podruhé jsem tam byl na návštěvě, protože včera dopoledne jsem měl křtiny v Tišnově a dneska jsem ráno sloužil v osm na Rudě, tak jsem přespal v Tišnově, objednal jsem si tam v penzionu ubytování a pochopitelně jsem večer využil a zašel jsem do hospody za kamarády a poseděl jsem v baru na náměstí. No, a bylo docela plno, po výplatách to je většinou na těch maloměstech živější v těch podnicích, než když je to vysoký datum. Seděl jsem tam u baru a bylo tam vedle mě jedno místo volný a večer z Brna přijela jedna slečna a sedla si tam vedle mě. Ona mě evidentně znala, připomínala se, ale já do dneška nevím kam ji zařadit, ale to je jedno. Začala vykládat, že byla na nějakém firemním večírku v Brně jejich velké firmy a tak dál. Měla nějaký převlek, čelenku s ozdobou, tak jsem ji pochválil, že vypadá jak princezna :), a tak dál, takže komunikace byla navázaná. A že prostě se umístila v té firmě mezi pěti sty zaměstnanci, že byla pochválená a že ji maminka z toho firemního večírku vezla z Brna do Tišnova autem a že se jí snažila po cestě prostě ten svůj úspěch přiblížit, aby ji taky ta maminka pochválila. A když se jí to nepodařilo ani napodruhé, vždycky ji ta maminka nějak odbyla, tak že jí to prostě řekla nějak radikálněji a maminka se rozplakala. A ona to považovala jako takové zadostiučinění, že tu maminku k něčemu přiměla a že prostě v nějaké té sebereflexi, že špatně jednala, tak že se rozplakala.
No, já jsem na to řekl takovou věc, která se jí nelíbila, že rodiče vychovávají děti a děti nemohou vychovávat rodiče. A to se jí nelíbilo. V jejích letech mně by se to taky nelíbilo, pochopitelně. Člověk musí vždycky někde dorůst, dozrát. A taky vím, že kolikrát svým jednáním nebo neuváženým slovem jsem taky tu maminku rozplakal, a dneska, když ji nemám, tak mně to mrzí a stydím se za to. Ale k tomu člověk musí vždycky nějak dospět, dorůst a pochopitelně přes ty různý klopýtání a tak dále.
A ten náš dialog s tou slečnou se odvíjel dál v takových trošku různicích. Ona vykládala, jak prostě už čtyři měsíce pracuje v té firmě a tak dál a jak prostě se tam uplatňuje a buduje tu kariéru. Já jsem jí na to říkal takovou zkušenost s jednou kolegyní z věznice. Ona u nás dělá psycholožku, byla na mateřské a brzo se poté mateřské vrátila zpátky. A já jí říkám: „Alenko, kdo se ti stará o dítě?“ A ona říká: „Maminka. Já jsem spěchala zpátky do zaměstnání, protože chci v té věznici budovat kariéru.“ Já říkám: „Nepřipadá ti to divný, budovat si kariéru v kriminále? Vždyť to je dekadentní.“ Tak jsme se tomu oba zasmáli. :)
Budovat si kariéru. No, určitě. Určitě si všichni nějak budujeme prostě nějaký postavení v zaměstnání, abysme byli vážení, abysme něco dokázali. Peníze ke svýmu životu potřebujeme, bez nich to není jednoduchý. Ale člověk by měl tak nějak moudře vážit. A co vlastně je důležité.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o tom, jak apoštolové mají takové různice s Pánem Ježíšem, podobně jako jsem měl ty různice, proto jsem o tom hovořil, s tou slečnou u toho baru, kdy jsme těžko hledali nějakou společnou řeč. Tak podobný různice mají apoštolové i po těch třech letech, kdy mluví s Pánem Ježíšem.
Trošku to vezmu ze šiřeji. Když vycházejí apoštolovat a vyhánět ty zlé duchy, tak několikrát se jim to podaří a očekávají nějakou odměnu a pochválení a Pán jim říká: „Pojďte si odpočinout.“ Trošku mírní takovou tu jejich pýchu z toho, že se jim něco podařilo. A jindy se jim to zase nepodaří vůbec a jsou zklamaní, a proč se nám to nepodařilo? Jindy jsou konfrontovaní s tím, že někdo, kdo nepatří mezi ně, dvanáct, tak stejně úspěšně vyhání zlé duchy. A Pán Ježíš jim říká: „Kdo není proti mně, tak je s námi.“
Po Poslední večeři, kdy Ježíš se jim vlastně úplně vydává: „Toto je mé tělo, toto je má krev,“ tak pořád jsou tak nějak zahledění do těch svých plánů a nepochopili nic. A přicházejí synové Zebedeoví s tou otázkou anebo prosbou: „Pane, dej nám něco ze své slávy. Až přijdeme do Jeruzaléma (oni nemyslí na to Boží království) a bude ten převrat a ty se staneš tím židovským králem, tak ať máme ty nejlepší ministerský křesla. Ať prostě máme podíl na té tvé slávě a moci, kterou budeš mít, a tak dál.“
A Ježíš je tak trošičku nechává v tom jejich sebeklamu, vypráví jim o tom kalichu utrpení, který budou pít s ním, a převádí je na jinou notu, kdy jim říká: „Kdo chce být mezi vámi první, ať je poslední. A ať je služebníkem všech, ať je otrokem všech.“ A oni nechápou a teprve v souvislosti Velkého pátku a Velkonočního jitra dozrají a pochopí, co je to sloužit. A tak oni potom sami tou cestou jdou a je dobře, že evangelisti nám apoštoly nepopisují jako nějaký dokonalý prefabrikáty z nebe, ale jako lidi z masa a kostí, kteří uvažují podobně jako ty nebo já a kteří se potýkali se stejnými slabostmi jako my. Kteří taky měli svoje plány a museli je někdy trošku bolestně sladit s těmi Božími plány.
A to je to důležité, proč se tady setkáváme a proč o tom hovoříme. Aby i my jsme dokázali ty svoje plány, který máme, ty lidský, sladit s těmi Božími plány. Abysme nebyli zahledění jenom do svého dneška nebo zítřka tady v tomto prostoru a čase, ale abysme mysleli trošku dál.
A tak je zapotřebí vždycky, když se pro něco rozhodujeme, něco plánujeme, něco ve svým životě považujeme za strašně důležitý, abysme se takovou sebereflexí zeptali, co mně to prospěje pro můj život věčný. Pamatovat, že i když peníze jsou důležitý, že na pohřební rubáš se peníze nešijí. Co mně to pomůže, když jsem si opravil v Brně byt, ale nevím, jestli tady budu ještě zejtra, jak dlouho ho užiju a já nevím co ostatního.
Výhrou člověka není to, že mu všichni slouží, ale že on může sloužit těm druhým. Nemyslím si, že štěstí kolegyně spočívá v tom, že chodí do práce a prostě vybuduje si třeba nějakou kariéru od toho psychologa možná na nějakou vedoucí nějakýho oddělení nebo něco takovýho, ale možná právě v tom, co ne úplně ještě chápe, že třeba uvaří dobrej oběd manželovi, že uvidí rozzářený oči svých dětí, štěstí třeba o Vánocích nebo něco podobného. To jsou ty střípky štěstí, které člověka někde posouvají dál. A platí se pochopitelně za to.
Když chlap opraví barák anebo se postará o zahradu, tak mu zůstávají na rukou mozoly. Když maminka se stará poctivě o tu rodinu, aby bylo uvařený, uklizený, vyžehlený, tak se za to platí šedinama. Ale člověk poznává, že mu to přináší štěstí. Ne, když jsem zahleděný sám do sebe a prostě sobecky žiju na úkor všech, ale když dokážu rozdávat a sloužit.
Zprostředkovává nám to štěstí v tomto prostoru a čase, ale možná ještě něco víc. My bychom měli moudře vážit, co mně zprostředkovává život věčný, co mně zprostředkovává štěstí v životě věčném a podle toho se rozhodovat. A vždycky, když něco chci a plánuji, tak co mně to prospěje pro věčnost. Nesmíme zapomínat, že všichni budeme jednou muset projít tou těsnou branou a moudře važme, co nám ten průchod usnadní.
Amen.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.10.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 53,10-11; 2. čtení Žid 4,14-16; evangelium Mk 10,35-45;
Bratři a sestry, když jsme vyslechli texty, tak jste si možná řekli: „To jsme už někdy slyšeli.“ Ano, evangelium, které jsem právě přečetl, tak to čteme o hodech, o svátku svatého Jakuba. Více...