Pátek 27.12.2024, sv. Jan Evangelista, Žaneta
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Odevzdání se Bohu

P. Ing. Petr Koutský, farář v Rosicích
03.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce

Bratři a sestry, Pán Ježíš nás ve svém evangeliu neustále uvádí do rozpaků. Vždyť, když chci následovat Ježíše Krista, to nemohu pohřbít ani své rodiče, to se nemohu ani rozloučit se svou rodinou. K takové necitlivosti vůči nejbližším nás Ježíš Kristus určitě nenavádí, vždyť to by bylo zcela v rozporu s jeho přikázáním lásky. A musíme si uvědomit, že Ježíš se vyjadřuje jako každý Semita. A Semita, když chce zdůraznit nějakou pravdu, používá provokujících přirovnání, aby si lidé tuto pravdu tím více zapamatovali. Proto Kristus někdy mluví o tom, abychom si usekli ruku, vyloupli oko, a podobně. A v této chvíli nám chce Ježíš říci, jak je důležité takové spolehnutí se na Boha. A právě toto spolehnutí na Boha, tato odevzdanost vůči Bohu má být plná důvěry vůči němu. Vždyť tato odevzdanost vůči Bohu přesahuje hranice prostoru a času, překračuje hranice našich lidských sil a umožňuje nám zakoušet tu nekonečnou Boží lásku i ve chvílích opravdu těžkých.

Představme si to trochu konkrétněji. Stalo se v našich komunistických věznicích po roce 1950. Byl Štědrý večer a v ten večer i ti nejstatečnější vězni ztráceli něco ze své pevné statečnosti. A jeden kněz chtěl své spoluvězně v tento pro ně nejsmutnější večer v roce nějakým způsobem potěšit, pozvednout, chtěl jim udělat něco pěkného. A právě z toho důvodu se rozhodl, že pro ně někde, v nějakém tom koutku, kam se mohli sejít, nepozorovaně sejít, odslouží půlnoční mši svatou. Jenomže všechno se prozradilo, on skončil na samotce, a když se po Novém roce mohl nazpátek vrátit mezi své spoluvězně, všichni jej litovali, litovali jej proto, že Vánoce strávil v samovazbě, o hladu, v nevytopené temné místnosti. Ale on na to svým spoluvězňům řekl: „Ještě nikdy jsem neprožil Vánoce tak, abych se cítil tak nablízku Kristu. A vlastně byly to mé nejhezčí Vánoce v životě pro takovou tu velikou blízkost k Ježíši Kristu.“

A právě o to jde. Že to odevzdání se Bohu, to opravdu překračuje nějaké ty hranice lidských možností. A tedy vidíme, že v modlitbě odevzdanosti můžeme zakusit takovou tu hlubokou vnitřní jistotu, kterou nám může dát jenom naše víra. A to je jistota, že Bůh je nám vždycky věrný, ať se děje cokoliv. Je věrný za všech okolností, je věrný i ve chvílích dramatických zkoušek. A z toho důvodu nám Ježíš nabourává v tom evangeliu, které jsme slyšeli, i ty naše největší lidské jistoty a opory, které vidíme ve svých nejbližších, a ukazuje nám, že na Boha se můžeme spolehnout vždycky. Vždyť na Boha se můžeme spolehnout dokonce i tehdy, kdy nebudeme mít ani to nejmenší místo, kam bychom mohli složit hlavu. Kdy lišky budou mít svá doupata a ptáci hnízda, a my nic. Prostě i v takových chvílích můžeme pevně stát před Bohem. A v této důvěře máme žít i ve chvíli neútěchy, i ve chvílích velikých těžkostí a zkoušek, ve chvílích, kdy dokonce nejsme schopni ani formulovat své modlitby, ve chvílích, kdy jsme zatíženi svojí vlastní slabostí i svými vlastními hříchy. Jediné, co v takovýchto chvílích má cenu, a jediné, co je důležité, je prostinký fakt, že stojím před Bohem a plně na něj spoléhám.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.