Boží slovo ať tě vede celým životem

Kdo z vás se připravuje na biřmování, tak si myslím, že mi dá za pravdu, že jsou dvě taková velice těžká rozhodnutí. První je, koho si vybrat za kmotra. O tom budeme mluvit potom, po mši svaté. A druhá těžkost je v tom, co si vybrat za biřmovací jméno. Já vím, když bylo biřmování v Čebíně, před dvěma lety, tak jsem s tímhle měl obrovské problémy, protože mnozí z těch biřmovanců do poslední chvíle pořád nevěděli, jaké jméno si vybrat. Protože je to jednak rozhodnutí člověka, jednak by měl k tomu světci mít nějaký vztah. A já, nevím, jak se to tak stalo, nevím, proč to tak Otec Stanislav vybral, že mě pozval zrovna dnes, ve čtvrtek, ale dneska jsem moc rád, že vám mohu říct něco o mém vztahu k svatému Františku z Assisi, který dneska má svůj svátek a kterého já jsem si vybral. Pro mě to bylo taky velice těžké. Já jsem šel k biřmování v roce 87, což je docela dost let. Tehdy to bylo společné jednou za rok v Brně na Petrově. Nebyl pan biskup, takže nás biřmoval pan kapitulní vikář. A vím, že jsem také pořád nevěděl, jaké to jméno si vybrat. A v té době jsem byl pozván do jednoho bytu, to bylo ještě za komunistů, a tam se promítal film Bratr slunce, sestra luna, který byl právě o svatém Františkovi. Bylo to strašně špatně nadabováno, nebylo tomu pořádně rozumět, ale já jsem se na to díval jako, řekl bych, na Boží zjevení, protože v té chvíli mi bylo naprosto jasné, že svatý František je můj favorit. Bylo to z takových dvou důvodů.

První důvod byl ten, že jsem viděl, že člověk, který dokáže žít opravdově svůj život bez jakýchkoliv kompromisů, bez toho, že opravdu jde za ideálem, je schopen nejen se něčeho vzdát, ale dokáže naplnit nádherně svůj život a obohatit druhé. Postavit, řekl bych, na hlavu všechny tehdejší, zaběhnuté zvyklosti. Tam je to vyjádřeno třeba tím, jak on se rozejde se svým otcem, který mu brání, když ze sebe všechno svlékne, nahý tam stojí bez biskupem a před svými rodiči, a najednou odchází, začíná dělat dílo, kterému se všichni smějí, začíná tam někde opravovat kostelík, ale najednou ti, kteří se mu nejvíc smáli, najednou jsou fascinováni jeho životem. On je nepřesvědčuje, on jim jenom ukazuje, jak je šťastný s Bohem. A jak dokáže obohacovat i druhé. A tohle ty lidi tak nějak strašným způsobem vtáhlo dovnitř, že najednou byli ochotni udělat stejný krok. A potom celý ten film končí tím, jak tihle otrhaní chlapíci jdou za papežem. To je scéna, která se mi vryla do mysli a do srdce, zvlášť potom, když jsem v tom Římě studoval. Jak tihle bosí muži šli takovým dlouhým, obrovským prostorem katedrály, tam všichni byli v nádherných oblecích a nahoře na trůně, to bylo několik schodů, myslím si, že to bylo ještě výš než tady na kůr, tak tam úplně nahoře seděla bílá postava papeže. A tento papež schází dolů po těch schůdcích k svatému Františkovi, a tohoto člověka, aniž by svatý František něco řekl, tak ho prostě objímá a začíná s ním mluvit. Začíná komunikovat s tímto prosťáčkem, kterému se mnoho lidí směje. A já jsem v té chvíli věděl; bylo to pro mě moc důležité, že právě v takovémto duchu se nese křesťanství. Pro mě v té době, když mě bylo patnáct, šestnáct let, tak samozřejmě člověk jako by trošku opouští ty vody rodiny a hledá svůj nějaký manévrovací prostor v životě. A díky osobě svatého Františka jsem objevil v křesťanství něco dobrodružného, nádherného, krásného, něco, co může proměnit nejenom můj život, ale i život lidí kolem mě, celého světa. Takže jsou k tomu potřeba dvě věci. Jednak tohle obrovské nadšení, tahle obrovská pravdivost pro ideály, které přinesl Kristus.

A druhá věc je vytrvalost. Vytrvalost na téhle cestě. Já jsem od svých rodičů dostal k biřmování takovouhle knížku. Všude ji vozím sebou a rodiče mně tady napsali věnování, které bych vám přečetl. A tohle věnování bych chtěl přát všem, kteří přijmou svátost biřmování, ale i všem, kteří se snažíme žít jako křesťané. A rodiče mně tady napsali: „Boží slovo ať tě vede celým životem, a z moci svátosti, kterou jsi dnes přijal, je ti i mečem Ducha svatého.“ Já si tato slova stále připomínám, když Boží slovo otvírám, když se snažím v Duchu svatém prožívat svůj křesťanský život, a není to vždycky lehké. A mohu vám říct, že tahle kniha je už hodně taková podtrhaná a je tady spousta záložek a ošahaných listů, protože jsem postupně objevoval a objevuji stále, že Boží slovo je něco, co mluví do našeho života a co může proměnit naše vnímání reality, ve které žijeme. Jenom takovou malou drobnost – poprvé jsem celou Bibli přečetl, když jsem odešel do Itálie, kdy jsme byli v tom pověstném jazykovém kursu, kde jsme se osm hodin denně učili italsky a nebyli jsme schopni říct jedinou souvislou větu asi týden. A v té chvíli, člověk by si řekl, že to vzdá, že spoustu času se právě musí věnovat naplno tomu jazyku, a my jsme ještě s jedním kamarádem řekli: „Ale my potřebujeme také Boží pomoc a útěchu.“ A začali jsme k té italštině ještě číst Bibli. A za měsíc toho kursu jsme ji celou přečetli. Pro nás to bylo obrovským povzbuzením v tom, že Bůh je ten, který právě v těch možná složitých situacích, možná v situacích, kdy by nás to možná ani nenapadlo, najednou nám dává tuhle sílu, sílu Božího slova. Svatý František říkal, že úplně stačí žít evangelium, ono je to totiž to nejtěžší. Je to nejtěžší, protože je to slovo živého Boha, je to zcela konkrétní slovo pro náš život, a je velice těžké se z toho vykroutit. Proto ta podstata evangelia, o které mluví vlastně v současné době všechny církevní autority od papeže počínaje přes biskupy, že vlastně to, na čem máme stavět svůj život, je evangelium. Když jsme byli loni v Římě na tom setkání mládeže, tak dar, který každý z nás od papeže dostal, bylo evangelium, Nový zákon, který nám dal na cestu. Tak je to něco, co nás provází celým naším životem, od začátku až do konce. Nacházíme tam slovo pro náš konkrétní den, náš konkrétní život. Tak bych přál ještě jednou všem vám, aby vás Boží slovo provázelo celým životem, tak jako provázelo svatého Františka, vidíme na něm, co to s ním udělalo. Jak ho to proměnilo. A jak on byl schopen proměnit druhé. Na své oznámení o jáhenském svěcení jsem si napsal větu svatého Františka z jeho známé modlitby, tu první, nejznámější: „Učiň mě, Pane, nástrojem svého pokoje.“ A myslím si, že jedině v žití evangelia může člověk tenhle pokoj najít. Může se dokonce stávat Božím nástrojem, nástrojem Ducha svatého pro vnášení pokoje do tohoto světa. Zase, je to velice těžké někdy, někdy se nám zdá, že lidsky je to až nemožné, ale v Duchu svatém, v duchu evangelia tuhle odvahu a tuhle sílu každý z nás můžeme najít. Tak to všechno přeji vám, kteří se připravujete na velice důležitý krok ve svém životě, svátost biřmování, i nám všem, kteří se snažíme poctivě žít své křesťanství. Amen.