Služebník církve

Tak milí mladí i starší přátelé, po všech těch slavných osobnostech, které tady při této novéně byli, tak před vámi stojí obyčejný venkovský farář. Na Veverskou Bítýšku mám takové zajímavé vzpomínky. Když jsem jako student na gymnáziu jezdíval na pionýru na návštevu do Kuříma za panem farářem, tak vím, že tady kolem kostela byla nějaká jednosměrka, já jsem tam vjel v protisměru, asi desetkrát mně to prošlo, pojedenácté tam stál policajt, ale naštěstí se to vyřešilo domluvou a musel jsem to pak celé objíždět. Na to jsem si vzpomněl, když jsem tady přijížděl, z toho kopce sem k vám. Tématem dnešního dne by měla být služba v církvi. Zamýšlet se nad tím, co to znamená, když se řekne služebník církve, služba v církvi. Tak, mohl bych se ptát každého z vás, co se vám vybaví při slově služebník církve. Zkusme si to slovo znovu zopakovat a zkuste se zamyslet nad tím, co se vám při tomto slově vybaví. Když se řekne služebník církve, tak v dnešní době, často třeba v médiích, se toto slovo objevuje spíše v negativním, nebo pejorativním bychom řekli, slova smyslu; nemá dobrý zvuk. Prostě mnoho lidí si pod pojmem služebník církve představí člověka, který slepě poslouchá nějakou autoritu a který dělá všechno to, co mu ta autorita nařídí, a prostě nepřemýšlí o tom, co dělá a jenom slepě vykonává to, co má.

Když se řeklo dříve služebník církve, tak někdy to mohlo také znamenat člověka, který žije a pracuje na území, které nějakým způsobem patřilo církvi. Třeba na nějakých biskupských nebo klášterních statcích. Když se podíváme do historie, tak zjistíme, že lidé často se na těchto církevních statcích měli dobře, že se s nimi zacházelo slušně, že měli dobrou obživu. Prostě být služebníkem církve, to znamenalo někdy docela dobré živobytí. Nemám teď na mysli třeba kněze, ale člověka, který místo pod světskou vrchnost patřil pod vrchnost církevní. Skutečně dějiny ukazují řadu případů, kdy lidé, kteří byli tzv. nevolníky církve, se měli mnohem lépe než ti, kteří byli svobodní nebo patřili pod nějakého světského pána.

Co to znamená, to slovo služebník církve, dneska? Když jsem si vzal na pomoc moudré knihy, katechismus a kodex kanonického práva, a tam jsem hledal ta slova, pojem služebník církve, tak mě upoutala jedna věc. A sice to, že člověk, který chce být služebníkem církve, který chce sloužit v církvi, přičemž se tím myslí, že někdo je knězem nebo má jiný úřad v církvi, tak prvním a základním předpokladem je, aby to byl člověk, který dokáže být věrný Bohu a který dokáže mít v srdci lásku. A tak si myslím, že je to vlastně návrat k těm dávným slovům Pána Ježíše, když chtěl Petrovi svěřit zodpovědnost v církvi a třikrát se ho ptal: „Petře, miluješ mě? Miluješ mě více než ostatní?“ A teprve tehdy, když třikrát odpověděl, že ano, tak mu říká třikrát: „Pas mé beránky, pas mé ovce.“ To znamená, že člověk, který slouží v církvi, tak základním předpokladem k tomu je, aby měl v srdci více lásky než ostatní. Takže Bůh si povolává ke své službě především ty, kteří dokáží mít rádi, kteří mají lásku v srdci. Samozřejmě, že ne všichni, kteří slouží v církvi „na plný úvazek“, jsou takoví, jací by měli být, ale myslím si, že většinou tomu tak je. Můžeme vzpomenout na mnohé kněze, když se opět setkávám s vaším panem děkanem, kterého už znám hezkou řádku roků, s dalšími kněžími, třeba kteří již jsou pokročilého věku, tak si říkám: „Mohli by si užívat důchodu, bez starostí, v soukromí, a oni místo toho slouží Pánu Bohu a lidem. Dělají to z lásky.“ Čili vidíme, že už třeba na tom nejnižším stupni jáhenství a kněžství by to měl být člověk, který miluje. A když jdeme potom dál, tak biskup by měl mít ještě větší stupeň lásky ve svém srdci než má kněz. Bohu díky, v současné době má církev opravdu dobré biskupy. Když vzpomeneme na našeho Otce biskupa Vojtěcha, na ostatní biskupy, které znám, tak jsou to skutečně lidé na svých místech. Nedávno jsme se spolužáky byli navštívit seminář v Litoměřicích, kde jsme studovali, navštívili jsme také litoměřického biskupa Otce Josefa Koukla a já jsem si tam znovu uvědomil, kdo je to biskup. Že to je opravdu člověk, který skutečně miluje. Známe se spolu léta a já jsem znovu cítil, že to je opravdu Otec, a tedy že to je člověk, o kterém plným právem můžeme říci, to je služebník církve, ten dokáže sloužit. No, a pojďme ještě dál. Vzpomeňme na Svatého Otce Jana Pavla. Zase můžeme děkovat Pánu Bohu, že v uplynulém století dal církvi skutečně vynikající papeže. Vždycky, když papež zemře, tak se říká: „Takový už nebude,“ a každý následující je vždycky ještě lepší než ten předchozí. Když zemřel Jan XXIII., všichni si mysleli, že papežství už se nemůže dostat výše. Že to byl prostě ten nejlepší papež v dějinách. Přišel Pavel VI., Jan Pavel II. a vidíme, jak Duch svatý má opravdu velikou fantazii a vždycky nás má čím překvapit. Tedy člověk je natolik služebníkem církve, nakolik má ve svém srdci lásku k Bohu. A čím stojí výše, tím by té lásky v jeho srdci mělo být více. A Bohu díky, že tomu tak také je.

No, a můžeme se ptát, mnozí z vás se ptají, nebo třeba neptají, nevím: „A co můžu dělat já? Nejsem ani knězem, ani biskupem, ani papežem, chodím třeba do školy nebo do práce. Co můžu dělat já? Jak se já můžu stát služebníkem církve? Můžu i já se stát služebníkem církve?“ Tak nemusíme hned myslet na to, že by třeba někdo z chlapců šel do semináře, nebo někdo z děvčat třeba do řehole, i když ani to není k zahození, ale je tady jedna nabídka. Možná už o tom váš pan děkan mluvil. Letošní rok byl v naší církvi vyhlášen rokem voluntariátu. Co to znamená? Znamená to tolik, že mladí lidé, ať už studující nebo pracující, na rok nebo na dva přeruší svoje studium nebo zaměstnání a dají se do služeb církve. Byl k tomu vydán informační letáček, možná, že ho tady třeba máte nebo se vám ještě dostane do rukou, kde jsou všechny věci podrobně popsány. Mladý člověk může nabídnout rok svého života službě církve. Myslím si, že to je taková výzva, protože když to vidím třeba u nás ve farnosti, je tam řada šikovných, schopných mladých lidí, kteří studují, někteří už začali pracovat, jsou v různých firmách, mnohým z nich se opravdu daří, mají asi docela pěkné výdělky, a tak si říkám, kolik z nich by dokázalo být tak velkodušných a říct si: „Já budu rok pracovat pro Boha a pro církev.“? Za minimální mzdu, vpodstatě jen za kapesné, za ubytování a stravu. Tady se právě ukazuje, čeho je člověk ochoten se pro Boha vzdát. Ti, kteří pracují v církvi tak nějak naplno, kněží, tak se vzdávají třeba vlastní rodiny, vzdávají se určitého majetku, zajištěnosti, proto, aby byli k dispozici Bohu a lidem. No, a mladý člověk má možnost si taky podobný způsob života zkusit. Na rok, na dva opustit své prostředí, ve kterém žiji, projít určitou formací, a potom být církví poslán třeba na nějakou faru nebo doslova na misie. Nemyslím na misie někam do Afriky, ale třeba na misie do severních Čech. Působil jsem nějakou dobu právě v severních Čechách a vím, že tam v několika farnostech na Litoměřicku, na několika farách bydlely skupinky mladých lidí, chlapců, děvčat; třeba na jedné faře kluci, na druhé faře děvčata, kteří se starali o tu farnost, o mládež, prostě, když tam nemohl být kněz, tak aby tam byl aspoň někdo. Takže je to taková výzva vám, mladým lidem, kteří pracujete, studujete, připravujete se na život. Přemýšlejte, jestli i vás Bůh nevolá, abyste mu věnovali rok svého života. Zkušenosti ukazují, že Bůh se ve své štědrosti nenechá zahanbit. No, a člověk, který dokáže takovýto krok udělat, tak se mu to v životě mnohonásobně vrátí. Takže pokud budete mít zájem, jsou tady informační materiály.